Článek
Dřevo, vlhké a nasáklé mechem, tiše praskalo pod kroky — ale dnes žádné lidské kroky nezazněly. Jen tiché šustění listí, zurčení vody a černý proud — proud mravenců.
Byli to lesní mravenci. Masivní, svalnatí, zorganizovaní jako armáda. Pochodovali ve dvou proudech přes lávku — jeden tam, druhý zpět — a v jejich středu se odehrávala operace, která se na první pohled zdála být čirá logistikou. Ale byl v tom příběh. Drama. Možná i tragédie.
Na samém středu lávky ležela housenka. Velká, tučná, zelená. Ještě se hýbala, lehce, jakoby ve snu, jako by si myslela, že tohle všechno je jen těžký moment mezi dvěma listy maliníku.
Ale nebyl.
Mravenci ji už obklíčili. Desítky kusadel. Někteří lezli po jejím těle, jiní jí podřezávali nohy, další zajišťovali boky. A pak začali řezat. Ne dravě, ne impulzivně — precizně. Kus po kuse. Segment za segmentem.
Housenka vydávala tiché, nepatrné zvuky — jakési vrnění, jaké znáš, když nožem přejíždíš po dřevě. Nebyl to křik. Ale možná jen proto, že křik housenek není slyšet.
Na druhém konci lávky postával mravenčí dělník, starší, pomalejší. Nepřipojil se k řezání. Jen sledoval. Jeho tykadla se zvedla, jakoby si chtěl něco poznamenat. Možná si vzpomněl na to, když jako mladý tahal kus masa z mrtvého šneka s pěticí jiných. Tehdy ještě věřil, že práce má smysl. Že z toho bude radost. Že vůně kyseliny z vítězství je víc než jen rutina.
Z lávky to vypadalo jako obřad. Na jednom konci příroda, na druhém instinkt. Uprostřed most — doslova a metaforicky.
Housenka už byla v půlce.
Ale něco se změnilo.
Z potoka pod lávkou vyletěl vánek — ledový závan, nepatrný, ale dost na to, aby rozvlnil mechem porostlé prkno a s ním i rovnováhu. Jeden z mravenců uklouzl a spadl dolů. Další se po něm hned díval, ale nešli ho zachránit. Ne proto, že by nemohli — ale proto, že by to nedávalo smysl.
Náklad byl důležitější.
Zpátky k housence.
Z ní už byla jen sbalitelná biomasa. Krvavá zelená pasta s několika neidentifikovatelnými výčnělky. Mravenci ji rozebrali do několika sekcí, každou uchopili do kusadel a zamířili zpět. Pochod pokračoval. Dva proudy. Jako řeka. Jako válka.
A lávka zůstala tichá.
Na jejím středu — jen malá, tmavá skvrna.
Na důkaz, že tu někdo jednou byl.
A že nic netrvá věčně. Ani housenka. Ani most. Ani víra v to, že to celé dává smysl.
