Článek
Nespal, když ostatní odpočívaly. Často stál na nejvyšších okrajích kráterů a díval se k nebi, jako by věděl, odkud přišel.
Jednoho lunárního večera, kdy světlo Země dopadalo přímo na stádo, Noctil náhle zabečel – jinak než kdykoli předtím. Byl to tón, jaký Eliáš nikdy neslyšel. A v tu chvíli se Měsíc změnil. Písek se chvěl, nad horizontem se objevily záblesky, a z prachu vystoupil oblouk z modrého světla – jakási brána.
Ovce se lekly, ale Noctil se nehnul. Otočil hlavu na Eliáše a vykročil k bráně. Eliáš váhal. Věděl, že tu má zůstat, že jeho mise je pást a hlídat. Ale srdce mu bilo rychleji než kdy jindy. Co když toto je pastva, kam stádo skutečně patří?
Když Noctil prošel světlem, ovce ho následovaly – jedna po druhé. A Eliáš, pastýř ztracený v čase a prostoru, naposledy pohlédl na Zemi. Pak udělal krok za nimi.
Brána ho pohltila, ale místo temnoty přišlo světlo. Ocitl se na louce, která se vznášela mezi hvězdami. Tráva zpívala, vzduch byl čistý, a stádo se páslo v naprostém klidu. Nad nimi se vinuly galaxie jako věnce květin.
Noctil se proměnil – jeho srst nyní žhnula jako souhvězdí, a z očí mu sršela energie. Přistoupil k Eliášovi a promluvil beze slov:
„Už nejsi jen pastýř Měsíce. Jsi pastýř hvězd.“
A tak se Eliáš stal prvním, kdo pásl ovce na prahu vesmíru – ne aby je hlídal, ale aby je doprovázel do světů, kde ovce šeptají sny a beránci otevírají brány do jiných galaxií.
