Článek
Nebyl to obyčejný pastýř – jeho stádo tvořily ovce s bílými, měkkými kadeřemi, které zářily jako stříbro, když kolem proplouvaly zbytky slunečního světla odražené od Země.
Eliáš byl vyslán na Měsíc jako jeden z posledních lidí – ne jako vědec, ne jako dobyvatel, ale jako ochránce ticha. Ovce tam přivezli pro zvláštní důvod: jejich předení v radiových frekvencích zklidňovalo rušení na meziplanetárních linkách. Věda tomu říkala „bioharmonický šum“, ale Eliáš tomu říkal „měsíční písně“.
Každé ráno, které přicházelo jednou za čtrnáct dní, vedl své stádo mezi krátery a přes mořská dna ztuhlého prachu. Pásl je v oblasti zvané Moře klidu, kde jejich kopyta nezanechávala stopy, a každý jejich pohyb zněl jako šepot do dálky.
Někdy se mu zdálo, že slyší Zemi. V noci, když ovce spaly v lunárních přístřešcích, sedával na vrcholku malého kopce a díval se na modrou kouli na obloze. Vysílal domů zprávy, ale nikdo mu neodpovídal. Projekt byl dávno zapomenut.
Přesto každý den dál vedl své stádo, s píšťalkou, která místo zvuku vypouštěla barevná světla. Modrá znamenala „vpravo“, zelená „zpomal“, a červená byla varováním před náhlým svahem nebo skálou. Ovce poslouchaly, protože na Měsíci nebylo kam jinam jít.
Jednou v noci, když se v prachu cosi zalesklo, objevil malý ovčí beránek, který se nikdy předtím neukázal. Nebyl součástí stáda. Měl srst tak tmavou, že splýval s vesmírem, ale oči mu zářily jako hvězdy. Eliáš ho mlčky přijal.
Od té doby se jeho sny změnily. Už nesnil o Zemi, ale o světech za Jupiterem, o planinách Saturnových měsíců, kde se stáda vznášejí v beztíži. Možná, pomyslel si jednoho dne, možná nejsem poslední člověk. Možná jsem první pastýř vesmíru.
