Článek
Ať jsem se sebevíc snažila, nedokázala jsem v sobě potlačit onu temnou obavu, která mne pronásledovala od chvíle, kdy Moodymu jeho synovec tuhle cestu poprvé navrhl. Čtrnáctidenní dovolená kdekoliv na světě se dá vydržet, pokud se může člověk těšit na to, že se pak zase vrátí k nějakému normálu, do svého pohodlí. Jenomže já jsem byla přímo posedlá obavou - třebaže mi všichni přátelé tvrdili, že je nesmyslná, z toho, že jakmile Moody jednou odveze Mahtob a mě do Íránu, pokusí se nás tu pak zadržet natrvalo.
Betty Mahmoodyová měla tehdy to neblahé tušení brát mnohem vážněji, jenomže co se dalo dělat? Nemohla přece manželovo přání donekonečna odmítat. Měl právo navštívit svou rodinu a ona jako manželka ho přece musela doprovodit a seznámit se s lidmi, kteří jej vychovali. Stejně tak její čtyřletá dcera Mahtob by neměla být ochuzena o to, aby poznala své perské předky. Moody přísahal na korán, že proti její vůli ji nikde držet nebude. A tak jako rodina nakonec putovali do Teheránu s vidinou nevšední dovolené.
Uvítání bylo bouřlivé, na letišti se sešly desítky členů rozsáhlé rodiny. Všichni plakali štěstím a dojetím. Sayyed Bozorg Mahmoody, (Betty svému manželovi přezdívala Moody), se do své vlasti vracel po dvaceti letech. Jeho rodiče zemřeli, když byl ještě malý, a vychovávala ho starší sestra. Ona byla váženou a respektovanou hlavou rodiny a nikdo jí nesměl odporovat. Od ní Betty také okamžitě dostala dárek na uvítanou.
Rozbalila jsem ten balík a našla jsem v něm dlouhatánský kabát, který by mi byl sahal dobře až po kotníky. Nenesl ani stopy po nějaké krejčovině, žádný pas, nic. Moody mi sice řekl, že je z drahé vlněné látky, ale na omak to vypadalo spíš na nylon anebo dokonce na šusťákovinu. Byl sice dost tenký, ale zato byla tkanina hustá a určitě ještě musela znásobovat ten letní žár. Barva to pro mě byla přímo odporná, olivová do šeda. Navíc k němu byl přibalen ještě dlouhý a těžký zelený šál, mnohem tlustší než ten, který jsem měla právě na sobě.
Betty si byla jistá, že tenhle oděv nebude muset používat. Nosily ho na ulici pouze muslimky. Ještě netušila, že si na nový módní oděv bude muset velmi rychle zvyknout. Celé dva týdny byla s dcerou zavřená v domě manželovy sestry, raději nikam moc nevycházela a zůstávala v pokoji. Brzy totiž pochopila, že velká Amme Bozorog, jak se vážené sestře říkalo, není americkou manželkou svého mladšího bratra příliš nadšená. Moody ani nemohl svou ženu políbit na tvář, bylo to proti předpisům. Kromě toho byl dům, kde Moodyho sestra žila, velmi špinavý, plný švábů, a hygiena se tu vůbec nedodržovala. Moody, který byl lékař, to své sestře několikrát vytknul, ale ta ho jen hubovala. Betty si byla najednou jistá, že její manžel by v tomhle odlišném světě rozhodně odmítl žít natrvalo. Ale opak se nakonec ukázal pravdou.
Před Mahtob, která nás pozorovala a nedokázala si vysvětlit tuto změnu v otcově chování, Moody jen odsekl: „Nikam tě nemusím pustit. Uděláš to, co řeknu, a zůstaneš tady.“ Popadl mě za ramena a hodil mě na postel. Rozkřikl se na mě neomaleně, téměř se smíchem, jakoby se právě stal vítězem v nevyhlášené dlouhé válce. „Zůstaneš tady až do konce života. Rozumíš? Z Íranu už prostě neodejdeš. Budeš tady žít až do smrti.“
V tu chvíli začal pro Betty kolotoč násilí, ponižování a ustavičných pokusů dostat se zpátky domů. První její tajný útěk směřoval na ambasádu, kde si myslela, že najde pomoc. Velvyslanci ale pro ni bohužel udělat nic nemohli. Podle nich byla manželkou Íránce a musela dodržovat místní zákony. Nedokázali jí pomoci dostat se domů, ale aspoň se mohla spojit se svými rodiči a povědět jim, co se přihodilo. Když se pak vrátila ke svému manželovi, dal jí hrubě najevo, že jestli odejde bez dovolení z domu znovu, pak ji zabje.
Novou taktikou bylo předstírat, že si na život v Teheránu zvyká a že k manželovi pořád ještě cítí lásku. Jejich dcera musela začít chodit do školy, což holčička zvládala jen velmi těžko, protože se od matky musela každý den na několik hodin odloučit. Nakonec si ale Betty svou trpělivostí vybojovala u manžela alespoň trochu důvěry a občas ji pouštěl samotnou na tržiště. Tam se jí podařilo natrefit na Íránce, který jí byl ochoten pomáhat a když potřebovala, mohla si od něj zatelefonovat. Tak zjistila, že její rodiče se na ministerstvu také snaží podniknout kroky k tomu, aby jí pomohli dostat se domů, jenomže bylo jasné, že oficiální cestou se tento úkol vyplnit nedá. Když při jedné tajné návštěvě na ambasádě Betty zmínila, že zkusí přejít přes turecké hranice s převaděčem, rychle ji od toho zrazovali. Bezbranným ženám hrozilo okradení, znásilnění a zavraždění. Místo toho navrhovali jiné řešení.
Vy byste se mohla dát rozvést. Můžu váš případ předat Organizaci spojených národů a zařídit vám rozvod a souhlas k vystěhování z humanitárních důvodů. A v tom případě byste ke zpáteční cestě do USA dostala řádné výjezdní povolení.“
„Bez dcerky se nevrátím!“, řekla jsem ostře.
Trvalo ještě víc než rok, než se Betty podařilo zprostředkovat si cestu ke svobodě. Mezitím se opakovaně stávala obětí manželových nálad. Mnohdy, když se mu postavila, ji ztloukl do krve. Pokud s nimi byli v místnosti členové jeho rodiny, nikdy u nich nenašla zastání. Na všechno byla se svou dcerou sama. Byly nerozlučná dvojka, dokud se jedna hádka nezvrhla tak, že se Moody rozhodl dceru odvézt jinam. To byla pro těžce zkoušenou ženu ta nejbolestivější rána. Znovu se musela obrnit trpělivostí a předstírat, že si na život v muslimské zemi zvykla. Když Moody přestal být opatrný a vrátil jí dceru, mohla začít znovu jednat. Seznámila se s dalším mužem, který jí pomohl zprostředkovat pašeráka, s jehož pomocí by se s dcerou dostala přes turecké hranice v horách. Opatřili si k tomu vůz se znakem červeného kříže a zpočátku se drželi horských silnic. Írán však byl tehdy ve válce s Irákem a všude na hranicích hlídali vojáci.
Bez dcerky neodejdu, Betty Mahmoodyová, Ikar, 1992
Náhle porušilo ticho pusté krajiny ostré prásknutí, jaké si nelze s ničím na světě splést - rána z pušky. Vzápětí ji následoval další výstřel, jehož ozvěna se dlouho rozléhala po úbočích hor. Řidič okamžitě zastavil. Oba muži zezelenali strachem a ještě tím prohloubili moje vlastní obavy. Čekali jsme v napjatém tichu, zatímco voják, pušku nabitou a odjištěnou, klusal k nám… S puškou namířenou na šoférovu hlavu řekl něco řečí, které jsem nerozuměla. Oba zvýšili hlas. Voják byl neodbytný, dotíral. Mahtob mi tiskla ruku. Bála jsem se i dýchat.
Voják nakonec nechal vůz projet, ale pašeráci nakonec usoudili, že bude lepší pokračovat přes hory na koních, mimo hlídané silnice. Ale ani tady nebylo nebezpečí zažehnané. Počasí jim nepřálo, kvůli mrazu a větru zakusili hroznou zimu. Putovali několik dní, přespávali v chatrných přístřešcích a jedli jen chléb. Betty byla na pokraji sil stejně jako její dcerka, ale obě se držely statečně. Vyhnuly se nakonec i obávanému pásdáru, což byly ozbrojené íránské jednotky, které se k ženám i dětem chovaly nemilosrdně. Jejich heslo znělo: Pannu není dovoleno zabít!
Jejich trnitá cesta však dospěla do vytouženého cíle. Podařilo se jim dostat do Ankary a rovnou na americkou ambasádu. Betty a její dcera se mohly po dlouhých dvou letech vrátit domů. Po návratu napsala knihu Bez dcerky neodejdu, kde vylíčila všechny události dvouletého nedobrovolného pobytu v Íránu.
Mahtob Mahmoody vystudovala psychologii v Michiganu. Ve třinácti letech jí byl diagnostikován lupus, autoimunitní onemocnění, které zvládla přežít díky experimentální léčbě. V roce 2015 napsala knihu Jmenuji se Mahtob, kde líčí rodinný příběh ze svého pohledu.
Sayyed Bozorg Mahmoody ve spolupráci s televizí nechal natočit dokument s názvem Bez dcerky, kde se snažil vnést svůj pohled na život bez dítěte, o které byl okraden. V západní společnosti tím však nevzbudil velké emoce. V soukromí se nikdy skutečně nesnažil dát najevo, že mu Mahtob chybí. Se svou bývalou manželkou ani s dcerou už se nikdy nesešel. Zemřel v roce 2009 ve věku 70 let na onemocnění ledvin. Po jeho smrti se oběma ženám konečně ulevilo, protože dokud byl naživu, nepřestávaly žít ve strachu z toho, co by jim mohl provést.
Po smrti otce Mahtob prohlásila, že mu odpustila všechno, co provedl. Podařilo se jí to především díky matce, která v ní nikdy nepodněcovala nenávist k íránské společnosti, naopak ji učila, že by měla ctít tradice a kulturu, ze které částečně pochází. Betty se nikdy nesnažila vzbudit v dceři nenávist vůči jejímu otci. Pro Mathob však otec zemřel v ten den, kdy se z milujícího muže stal tyran bez slitování.
Zdroj citací: Bez dcerky neodejdu, Betty Mahmoodyová, Ikar, 1992
