Děvče z města mrtvých v Káhiře: Narodila se v hrobce, život mezi zesnulými je pro ni přirozený

Hřbitovy jedné z největších afrických metropolí jsou tak obrovské, že se z nich nakonec staly hojně obývané městské čtvrti. Pokud chcete vědět, o které metropoli je řeč, pak si udělejte poznávací dovolenou v Káhiře.

Hřbitov v hlavním městě Egypta patří k tomu nějvětšímu, jaké může lidstvo poznat. Rozkládá se pod vrcholekm hory Mukattam za hradbami historického centra města a táhne do délky přibližně 6 kilometrů. Trochu větší než hřbitovy u nás, jen co je pravda. Není divu, že se tomuhle místu říká Město mrtvých. Zajímavé na tom ale je, že do rozlehlé oblasti plné nevelkých hrobek se začali stěhovat lidé, kteří ještě nemají ani zdaleka na kahánku.

Pohřebiště vzniklo v 6. století našeho letopočtu poblíž města Fustat, které dříve bývalo hlavním městem Egypta. Fustat během následujících několika staletí rostl, dokud nebyl ve 12. století vypálen a jeho pozůstatky se staly součástí nové metropole - Káhiry. Nekropole však zůstávala dál na svém místě a soužila stále k tomu samému účelu. Lidé začali hřbitov obývat už ve chvíli, kdy se dostatečně rozrostl a potřeboval svého správce. Vedle obyčejných hrobek chudších obyvatel tu samozřejmě stojí i mauzolea význačných osob své doby, na které je třeba dohlížet.

Hřbitovy obývali i dělníci, kteří měli na starost opravy a údržbu, stejně tak kameníci pečující o náhrobní kameny a mimo ně také všichni ti, co měli s pohřební činností nějakou spojitost. Na přelomu 19. a 20. století zaznamenala Káhira velký přísun nových obyvatel a ubytovací kapacity najednou začaly praskat ve švech. Právě v této chvíli začínají lidé obydlovat ve velkém měřítku i přilehlý hřbitov. Za menší poplatek dostanou k bydlení dvorek i s hrobkou, kterou si každý upraví tak, aby ji mohl s celou rodinou obývat. Do některých takových příbytků byla zavedena i elektřina a přívod vody. S mrtvými se samozřejmě hýbat nesmí, protože na hrobku mají oficiálně nárok i nadále pozůstalí, kteří si ji koupili a počítají s tím, že i oni zde budou po své smrti jednou uloženi.

Jak je ale možné, že pozůstalým nevadí, že se do jejich hrobek někdo nastěhoval? Dnes už je totiž zvykem, že se tito nájemníci o hrobku starají a udržují ji. Místnost s mrtvými je samozřejmě uzavřená a nedotčená a zdá se, že mrtví i tak odpočívají v relativním pokoji. U některých starších hrobek se už ale původní majitelé ke svému majetku nehlásí, a i v tomto případě ji správce hřbitova může někomu přidělit k bydlení.

Obyvatelé Města mrtvých si už mnohdy ani neuvědomují všudypřítomnou smrt. Úplně stejně je na tom i Mona a jejích šest sourozenců. Všichni do jednoho se narodili v té samé hrobce. Jaký paradox, že hrobka může být zároveň i místem zrození a počátku nového života. Mona od dětství chápe, že žije pod střechou spolu s mrtvými, ale nikdy se nad tím příliš nezamýšlela. První hlubší myšlenka ji zasáhla v momentě, kdy do místnosti pod jejich domkem přibyl další nebožtík. Bylo to o to děsivější, že šlo o mladíka, jehož matku, coby majitelku hrobky všichni znali. Teď tu její mrtvý syn našel své poslední místo k odpočinku a stal se tak jejich novým splubydlícím.

Zatímco jsem pozorovala smuteční společnost, vzpomínala jsem na řídké návštěvy té laskavé paní. Mluvila vždy velmi starostlivě o svém synovi. Vůbec mě v té chvíli nenapadlo, že její zemřelý syn bude pochován u nás. Přitom hrobka, v níž jsme bydleli, patřila jeho rodině. To jsem věděla a bylo mi jasné i to, že jeho prarodiče leží v pohřební komoře pod naším dvorem, kde si moji malí sourozenci každý den hrají, matka tam připravuje jídlo a já peru a věším prádlo…

Město mrtvých obývají ti nejchudší obyvatelé Káhiry a jejich počet se podle některých zdrojů odhaduje na několik set tisíc. Mona na hřbitově vyrostla, chodila zde dokonce do základní školy, která se tu zřídila. Později vystudovala obchodní školu, aby byla schopná vést základní účetnictví místním obchodníkům. V den osmnáctých narozenin jí podle zvyku nikdo neblahopřál, protože narozeniny se v Městě mrtvých neslaví, a to ani ve chvíli, kdy člověk dovrší plnoletosti. Pro Egypťany i bez toho nehraje tento důležitý krok do dospělosti žádnou roli. Děti zkrátka zůstávají v područí svých rodičů, dokud si sami nenajdou partnera a nevstoupí do manželského svazku. Co se týče dcer, manžela jim vybírá většinou otec, nebo musí přinejmenším udělit se sňatkem souhlas. Tato tradice se dodržuje jak v chudých, tak v bohatých rodinách.

Svatba je jedna z mála radostných událostí, které se v městě mrtvých hojně oslavují. Rodiny za svatební hostinu mnohdy zaplatí velmi vysokou částku, která by jim jinak klidně vystačila na dva roky obživy. Před dohodnutím sňatku se otec a potenciální ženich musejí zpravidla domluvit, kdo co do manželství přinese. Muži obvykle obstarají bydlení, ženy zase základní vybavení domácnosti. Jakmile se dohoda uzavře, oba muži společně odříkají modlitbu, čímž je vše zpečetěno. Mona měla několik nápadníků a s jedním z nich její otec modlitbu odříkal. Poté následovala malá zásnubní oslava pro obě rodiny.

U zadní zdi v našem dvoře stály dvě židle. Hussám mě k nim zavedl. Nejdřív jsem přemýšlela, jestli to není nevhodné, že ty dvě židle stojí právě pod vyrytým nápisem zemřelého syna majitelky hrobky. Pak mě ale napadlo, že je to vlastně docela hezké. Tak bude mladík, který přece patří k našemu dvoru, hostem na mé zásnubní oslavě…

Ze svatby nakonec sešlo, protože ženich nakonec nebyl schopný obstarat slíbené bydlení. Mona ale víc než na svatbu myslela na možnost najít si dobrou práci. Rodiče ji od toho nezrazovali, sami ani neuměli číst. Monu dlouho lákalo rušné město za hranicí jejich čtvrti. Přála si najít lepší práci. Díky známému se jí sice naskytlo pracovní místo v Egyptské národní bance, ale nemohla doufat v lepší pozici, než byla práce uklízečky. Na děvče z Města mrtvých se totiž nedalo pohlížet jako na osobu schopnou vykonávat náročnější práce. Ačkoliv byla pracovitá a udělala dojem na některé vyšší úředníky v bance, lepší místo jí nenabídli.

Mona poznala, že Káhira je ve skutečnosti plná rozporů a protikladů. Nerozuměla světu bohatých lidí a udivovala ji nevkusnost některých žen. Odjakživa byla vedena k cudnosti a počestnosti, ale svět za hranicemi hřbitova na ni působil až moc divoce a neřestně. Nakonec dala výpověď a našla si práci v malém obchodě ve čtvrti, kde vyrůstala. Jedinou osvětu, kterou si z káhirských ulic přinesla, byly liberální názory na ženskou obřízku. Seznámila se s moderně smýšlejícími ženami, které se s takovými rituály absolutně neztotožňovaly, dokonce ji upozornily, že jejich náboženství zakazuje obřezávání žen.

Mona podstoupila obřízku v jedenácti letech. Prošla si velmi bolestivou procedurou, která je v muslimské společnosti běžná ještě dnes. Obřízku ve Městě mrtvých provádějí holiči, kteří si během let práce s břitvou vypěstovali dostatečnou zručnost. Málo vzdělaní lidé věří, že tato tradice je pro jejich kulturu důležitá. Ačkoliv Mona sama získala jiné poznatky, nemohla se na své rodiče zlobit za to, k čemu ji přinutili.

Rodiče pro mě samozřejmě chtěli jen to nejlepší. Přáli si, abych jednou dostala dobrého manžela, a přejí si to dodnes. Nikdo by si nevzal za ženu dívku, která by neměla obřízku. Matka pak byla ke mně velmi milá a vysvětlovala mi, že mi holič uřízne malý kousek, v němž vězí ďábelský chtíč nebo něco podobného. Obřízka mě toho zbaví.

Život v Městě mrtvých stále plyne stejným způsobem. V současnosti se ale místní obyvatelé obávají toho, že vláda začne starší části hřbitova kousek po kousku demolovat především kvůli rostoucí dopravní infrastruktuře. Protože ale káhirské hřbitovy spadají do světového dědictví UNESCO, vznikají kvůli plánovaným demolicím spory. Dokud ale tato starověká nekropole stojí na svých základech, není na škodu se sem s průvodcem podívat. Podobná místa totiž nejsou k vidění příliš často.

Zdroje informací:

https://en.wikipedia.org/wiki/City_of_the_Dead_(Cairo)

https://egypt.svetadily.cz/clanky/Zivot-ve-Meste-mrtvych

Děvče z města mrtvých, Gerhard Haase-Hindenberg, Ikar, 2010