Článek
Následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda František Ferdinand d'Este usedl 28. června 1914 do jednoho z šesti vozů, které se kolem desáté hodiny dopolední vydaly sarajevskou třídou Appel směrem k radnici stojící na konci ulice. Po boku měl svou milovanou manželku Žofii Chotkovou, českou šlechtičnu ze starého a váženého rodu. Jejich vůz měl odkrytou střechu a oni tak mohli mávat přihlížejícím obyvatelům. Nejspíš je ani nenapadlo myslet si, že o pár set metrů dále na ně čeká smrt.
Atentátníků bylo několik a každý měl u sebe schovanou výbušninu nebo pistoli. První dva ozbrojení muži, které kolona míjela, se k odvážné akci nakonec neodhodlali. Až třetí útočník Nedeljko Čabrinović hodil směrem k vozu, kde seděl následník trůnu, bombu. Ta se však od automobilu odrazila a spadla pod druhý vůz, kde následně explodovala a zranila kolem 20 lidí. Ostatní vozidla se dala do rychlého pohybu, takže další tři atentátníci vyčkávající o kus dále neměli šanci včas zareagovat.
Následník trůnu František Ferdinand d'Este, 1914
Kolona i přesto dorazila do stanoveného cíle. Následník trůnu byl pochopitelně velmi rozrušen. Uvítací ceremonie na radnici přes všechny komplikace proběhla podle plánu a zdálo se, že harmonogram toho dne se moc měnit nebude. Členové Ferdinandovy ostrahy nějakou dobu promýšleli obrannou strategii v případě, že by v davu lidí čekali další atentátníci. Bylo provedeno několik menších opatření a průvod s váženým hostem pokračoval na své cestě dál. Průvod zbývajících pěti vozů vyrazil ulicí Appel zpátky. Ferdinad se ještě rozhodnul, že udělá zastávku v nemocnici, kde navštíví své muže raněné během atentátu.
Osudem muselo být dáno, že následník trůnu se svou manželkou ten den zemře. Možná mu štěstěna dala nejprve možnost uniknout, ale on tohoto varování nedbal a svou bezpečnost i bezpečnost své ženy velmi podcenil. Následující události už totiž hrály silně v jejich neprospěch.
Jeden z atentátníků Gavrilo Princip totiž ještě dostal příležitost. Když se vozy Ferdinandova průvodu blížily, stál právě v kavárně u silnice a rozmlouval se svým přítelem. Už ani nečekal, že kolem něj arcivévodův automobil projede. A nejenom, že projížděl, nakonec zcela zastavil, jelikož řidič zapomněl dříve odbočit a tak se rozhodnul couvnout a otočit se, aby se mohl vrátit.
Atentátníkovi se nemohla naskytnout lepší šance. Okamžitě toho využil, přiskočil k vozu, vytáhnul pistoli a začal střílet. První rána zasáhla Ferdinanda do krku, druhým výstřelem trefil Žofii do břicha. Ačkoliv ještě následník trůnu stačil na svou ženu zavolat, aby neumírala a ona ho ubezpečovala, že bude v pořádku, ani jeden z nich útok nepřežil. Zemřeli krátce po sobě ještě než jim byla poskytnuta lékařská pomoc.
Arcivévoda Ferdinand a jeho manželka na oficiální návštěvě Sarajeva v roce 1914, krátce před atentátem
Bezprostředně krátce poté, co padly osudné výstřely, se na útočníka vrhly obranné složky, aby jej zneškodnily. Přesně v tom okamžiku vznikl snímek zachycující tuto situaci. Fotografie se během několika dní objevila v novinách po celém světě a stala se kultovně známou. Později byla použita i ve školních učebnicích, odborných knihách a muzeích. Pokaždé bylo u snímku uvedeno, že se jedná o zatčení atentátníka Gavrila Principa a veřejnost to přijala jako holý fakt.
Až teprve v roce 1955 vyvstaly kolem snímku jisté pochybnosti. Podle některých historiků se podoba zatčeného muže příliš neshodovala s obecně známým portrétem Gavrila Principa. Po delším pátrání se nakonec ukázalo, že na fotografii není Princip, ale jeho přítel Ferdinand Behr, se kterým před kavárnou rozmlouval. Behr se snažil svého kamaráda po atentátu před vojáky bránit. Následkem toho byl sám zatčen a odvlečen na policejní stanici. Tady jej pak zvěčnil neznámý fotograf, aniž by se zajímal o to, kdo na snímku ve skutečnosti je.
Obecně se věří, že fotku pořídil Walter Tausch, rakouský fotograf, který byl pověřený pořizováním snímků arcivévody a jeho manželky. Toho dne zachytil spoustu dalších fotografií, a tudíž se věří, že je autorem i slavného snímku, ačkoli jeho jméno pod ním nikdy nefigurovalo.
Zatýkání skutečného atentátníka vyfoceno nebylo. Princip ještě stačil spolknout kyanidovou pilulku, ale ta nebyla dost účiná, pouze u něj vyvolala zvracení, a tak byl nakonec zatčen a dopraven před soud. V době spáchání zločinu mu bylo teprve 19 let. Pro svůj nízký věk nemohl být popraven a tak dostal trest těžkého žaláře na 20 let, který si měl odpykávat v Terezínské pevnosti.
Kolorovaná fotografie Gavrila Principa, 1914
Podmínky, ve kterých pobýval, byly extrémně přísné a rovnaly se pomalému a trýznivému umírání. Jeho cela měla rozměry přibližně 2 × 2 metry, místo okna byl ve zdi jen malý otvor na přívod vzduchu. Menší průzor se nacházel i ve dveřích, kudy se do cely dostávalo trochu světla. Princip byl připoutaný okovy ke zdi, měl je jak na rukou tak na nohou. Stravu dostával velmi střídmou a spát musel na pryčně nebo na slámě pohozené na zemi. V takových podmínkách přežíval téměř 4 roky. Během věznění se nakazil tuberkulózou a musela mu být amputovaná horní končetina. Jeho utrpění skončilo smrtí vyčerpáním 28. dubna 1918. V tu chvíli vážil jen 40 kg.
Dnes je osobnost Gavrila Principa posuzována různě. V Srbsku ho mnozí považují za vlastence a bojovníka za svobodu jižních Slovanů a vnímají ho jako symbol odporu proti cizí nadvládě a imperialismu. V Bělehradě byla na jeho počest roku 2015 odhalena pamětní deska a socha. Mnozí však jeho čin stále odsuszují a vidí v něm akt terorismu.
