Fara v Borley dostala přídomek nejstrašidelnější dům Anglie. Zkázu budovy předpověděli duchové

Malebná vesnička Borley leží mezi venkovskými stezkami kdesi uprostřed mírně zvlněné krajiny náležící do hrabství Essex na jihovýchodní straně Anglie. Počet obyvatel tu sahá lehce přes stovku a kterýkoliv náhodný pocestný by na ní neshledal nic zajímavého. Mimo několika desítek stavení a jednoho kostela tu toho k vidění moc není. Pak vám ale někdo z místních začne vyprávět o domě, který nedaleko kostela stával a to možná vzbudí vaši pozornost.

Stavení, ve kterém podle pověstí strašilo, už dnes nestojí. Zůstaly po něm jen fragmenty základů a několik strašidelných historek. Dle toho, co se o něm povídá, patří k nejstrašidelnějším domům v Anglii. Budovu nechal postavit reverend Henry Dawson Ellis Bull v roce 1862. Sloužila jako fara pro místní anglikánský kostel sv. Marie.

Jakmile byla dvoupatrová stavba čítající 23 pokojů dokončena, reverend se sem nastěhoval i se svou manželkou a postupně zde vychovávali 14 dětí. Už jen to může někomu nahánět hrůzu, ale nechme legrácky stranou. K vesnici se váže příběh, který praví, že zde kdysi stával benediktinský klášter. Žila zde jeptiška, která se nešťastně zamilovala do mnicha, se kterým měla poměr. Oba byli za svůj hřích potrestáni. Jeptiška byla zaživa zazděna v klášteře a od těch dob její duch bloumá po okolí. Písemné zmínky o této události neexistují, ale spousta legend může mít reálný základ, který se dál předává pouze ústně.

První nevysvětlitelné jevy se udály už rok po dostavění domu. Někteří lidé tvrdili, že v domě slyšeli zvuky kroků, aniž by spatřily kohokoliv přicházet. Reverendovy dcery v roce 1900 prohlašovaly, že několik desítek metrů od domu viděly postavu podobající se jeptišce. Nejprve s ní zkoušely mluvit, ale jakmile se k ní přiblížily, zmizela. Místní varhaník Ernest Ambrose si vyslechl podobných nevysvětlitelných historek spousty a vždycky všem potvrzoval, že rodina Bullových byla zcela přesvědčena, že v jejich domě straší.

Přesto všechno zde rodina žila a to ještě po reverendově smrti v roce 1892. Farnosti se ujal jeho syn Harry Bull a i on zde zůstal se svými příbuznými až do své smrti roku 1927. Řadu let zažívali podobné nevysvětlitelné příhody - tajuplné kroky i podivné bouchání. Je jen s podivem, že jim nevadilo žít ve společnosti neklidných duchů. Možná si za ta dlouhá léta na jejich přítomnost zvykli. Několik generací rodiny Bullových zde dohromady pobývalo úctyhodných 65 let.

Po smrti Harryho Bulla se do domácnosti nastěhoval nový farář Guy Eric Smith a jeho manželka. Oba zaznamenali několik nevysvětlitelných jevů, jako zvonění služebních zvonků, které byly odpojené, podivná světla a stíny za okny a stále ty samé tajuplné kroky. Smithovi si to ale nehodlali nechávat pro sebe. Kontaktovali noviny Daily Mirror a v roce 1928 tak vyšel první článek věnující se záhadným jevům na faře v Borley.

Kromě reportérů si domů pozvali Harryho Price - jednoho z prvních vědců zkoumajících paranormální jevy. Ten dokonce ve své výpovědi potvrdil, že byl svědkem toho, jak nějaká neviditelná síla házela kameny a jiné předměty. Posouzení, zda si skutečnost trochu přibarvil, aby strašidelným příběhům dodal šmrnc a  upozornil tím hlavně sám na sebe, nechám na vás. Jisté ovšem je, že manželé Smithovi už v domě dál pobývat nechtěli. Neměli tolik trpělivosti jako rodina Bullových, dva roky na faře jim bohatě stačily. Očividně tam opravdu nebyl klid.

V roce 1930 se stal novým obyvatelem domu reverend Lionel Foyster se svou ženou Marianne. Ti strávili v domě následujících pět let. Během jejich pobytu na faře se dochovalo nejvíce záznamů o nadpřirozených jevech. Nejspíš to bylo tím, že o dům se v té době už zajímala široká veřejnost. Marianne potvrzovala to, co se dělo v domě už před tím, navíc mluvila o tom, že se na zdech začaly objevovat nápisy a že jednou její adoptivní dcera zůstala uzamčená v pokoji, ke kterému neexistoval klíč.

Vrcholem se údajně stal incident, kdy Marienne byla neznámou silou vyhozena ze své postele. Na to konto se její manžel snažil provést vymítání, ale i to prý skončilo neúspěchem, když ho do ramene udeřil kámen, který najednou odněkud přiletěl.

Strašidelný dům zůstával po celou dobu středem zájmu nejrůznějších vyšetřovatelů paranormálních jevů. I po tom, co se Foysterovi odstěhovali, byla Marianne často zpětně dotazována na to, co se na faře dělo. Po smrti svého manžela v roce 1945 se o některých strašidelných historkách rozpovídala trochu víc a mnohé teorie uvedla na pravou míru.

Ačkoliv se Marianne Foysterová ke svému manželovi vždy chovala velmi ohleduplně a on ji zbožňoval, nebyla tak úplně vzornou manželkou. Ve skutečnosti mladá žena velmi často střídala milence. Zašlo to tak daleko, že si jednoho z nich později dokonce vzala a svého o dvacet let staršího, nemocného manžela vydávala za svého otce. Dnes by něco takového nejspíš nikomu neprošlo, ale v té době to očividně bylo možné.

Marianne v době, kdy žila na faře, využila humbuku kolem vlastního domu. Svého milence mohla ve svém domě ukrývat, a když se stárnoucímu manželovi zdálo, že slyší něčí kroky nebo zahlédl cizí postavu, dokázala ho přesvědčit o tom, že za vším stojí duchové zjevující se v chodbách domu. I takové vysvětlení se může skrývat za strašidelnými příběhy. Nevěrná žena se svou excentrickou povahou si toho jistojistě mohla navymýšlet hodně, a když k tomu ještě něco „káplo“ od novinářů, proč toho nevyužít?

Parapsycholog Harry Price, který dům už předtím několikrát navštívil, byl budovou natolik zaujatý, že se rozhodl pronajmout si ji na jeden rok, aby zde prováděl své výzkumy. Zároveň uveřejnil inzerát a hledal pomocníky, většinou studenty, kteří měli o víkendech v domě zůstat a zaznamenávat nevšední jevy.

Jedna z účastnic se rozhodla provést seanci a komunikovat s mrtvými. Podle její výpovědi se jí podařilo spojit se dvěma duchy. Jedním z nich byla žena, údajně jeptiška, která přítomným na seanci sdělila, že pochází z Francie, ale musela odcestovat do Anglie, kde byla zavražděna poblíž místa fary.

Druhý mrtvý se měl jmenovat Sunex Amures a prohlašoval, že dne 27. března 1938 v devět hodin večer nechá celou budovu shořet a odhalí tím pozůstatky zavražděné oběti. Událost se skutečně odehrála, avšak datum se poněkud lišilo. K požáru, který takřka celou budovu zničil, nakonec došlo opravdu 27. dne, ale v měsíci únoru a o rok později, než bylo předvídáno, čili v roce 1939. Ten den dům obýval další nájemník, který během balení věcí údajně kopl do lampy s olejem a neúmyslně tak požár založil.

Jedna žena z vesnice později prohlásila, že v okně hořícího domu viděla postavu jeptišky. Parapsycholog Harry Price, který se o dům stále zajímal, provedl ve sklepě domu vykopávky a narazil na dvě kosti, o kterých věřil, že patřily mladé ženě. Spousta jiných nevěřících lidí ale tvrdila, že se jednalo o úlomky zvířecích kostí.

Po smrti Harryho Price vyplouvala na povrch řada faktů, které jej usvědčovaly z údajného podvodu. Spousty historek si podle všeho vymyslel, nebo hodně přibarvil. Že je vše kolem domu podstrčené se potvrzovalo i zmíněným nečestným jednáním Marianne Foysterové, která si tropila žerty ze svého manžela a kryla jimi svou nevěru. Odborníci se shodovali, že podivné zvuky v domě způsoboval zejména vítr, všudypřítomné myši, krysy a netopýři.

Ať už se na faře v Borley zjevovaly přízraky či nikoliv, přese všechno svého času stavba patřila k těm nejstrašidelnějším, o kterých se v Anglii mluvilo. Značnou měrou k tomu přispěla tehdejší média, která se snažila udělat z tajemného místa senzaci. Ale kdo ví? Neříká se, že na každém šprochu je pravdy trochu?

Zdroje:

wikipedia, eliotslater, library.umbc.edu, eadt.co.uk