Článek
Sabine Kueglerové bylo sedm let, když se se svými rodiči a sourozenci přestěhovala do pusté a neprobádané oblasti v džungli rozprostírající se na Západní Guineji. Její otec, misionář a lingvista, se rozhodl seznámit se s tamním, nově objeveným kmenem Fayu. Jeho členové do té doby bělocha viděli jen jednou, ale v době, kdy se tam rodina objevila, už na toto shledání zapomněli. Bílí lidé tak byli pro domorodce něčím naprosto nevídaným a cizím.
Sabinin otec, Klaus Kuegler, dorazil na neprobádané místo nejprve sám, společnost mu dělalo pouze několik místních mužů, z nichž jeden byl původně sám členem kmene Fayu. Protože ho ale jako dítě unesl jiný kmen, zpřetrhal s nimi všechny styky. Když se tehdy ten osudný lednový den v roce 1980 blížili na území domorodců, všichni měli trochu strach. Kromě kmene Fayu žili v okolí ještě další tři spřízněné kmeny, ale všichni spolu neustále válčili, unášeli ženy a děti, mstili se za smrt svých lidí a tímto způsobem to šlo pořád dokola. Domorodci žili v neustálém strachu a zprvu se báli i bílého člověka.
Klaus Kuegler se sešel s náčelníkem kmene a s pomocí svých kolegů se s ním snažil domluvit. Dal mu několik prostých dárků, především oblečení, nože a háčky na ryby. Prohlásil, že přichází v míru a že by si pouze přál žít v blízkosti kmene se svou rodinou a lépe poznat jeho lidi a jejich řeč. Náčelník s tím nakonec souhlasil, sám v tom podle všeho viděl změnu k lepšímu. A tak započalo celoživotní studium života místních obyvatel. Badatel měl svolení žít mezi nimi i s rodinou.
Pro sedmiletou Sabine to všechno představovalo jedno velké dobrodružství. Od narození s rodiči cestovala a teď měla zakotvit v divoké džungli, na což se velmi těšila. První setkání s domorodými lidmi jí však přece jen trochu nahnalo strach.
Po chvíli jsme uviděli, jak z džungle pomalu vystupuje skupina mužů. Přibližovali se k nám tiše, téměř neslyšitelnými kroky. Ještě nikdy jsme neviděli tak divoce vypadající lidi. Byli vyšší než domorodci ostatních kmenů, které jsme dosud poznali, měli tmavou pleť, kudrnaté, černé vlasy a byli úplně nazí… Náčelník se ke mně najednou sklonil, vzal do rukou můj obličej a přiblížil k němu hlavu. Přitiskl svoje zpocené čelo na moje a několikrát se jím o mě otřel. Tatínek mi pak vysvětlil, že Fayuové si navzájem třou čela na znamení pozdravu.
Nastěhovali se do domu, který otec s pomocí dalších lidí postavil z dostupných materiálů. Tady Sabine vyrůstala společně se svými sourozenci. O jejich výchovu a vzdělání se starala matka. Zpočátku byly vztahy mezi nimi a domorodci napjaté. Ženy a děti se před nimi neustále schovávaly, měly z nich strach. Dospělí se skoro vůbec neusmívali a děti si nehrály. Ač by se mohlo na první pohled zdát, že si tu žijí v poklidu a spokojeně, ve skutečnosti tomu tak úplně nebylo. Kvůli neustálým šarvátkám a krevním mstám mezi jednotlivými skupinami kmene bylo jasné, že manželky a děti jsou v neustálém ohrožení. Hrozila jim smrt nebo únos. Manželé dokonce trestali svoje vlastní manželky střelami šípem, pokud neuposlechly jejich příkazy. Děti dostávaly jména až v době, kdy jim začaly růst zuby. Mnoho novorozenců totiž během prvních měsíců života umíralo.
Rodina misionáře se ale postupně začala s domorodci sbližovat. Nezasahovali příliš do jejich života. Stačilo, že jedni od druhých odpozorovali vlastní zvyky. Tak se například lidé z džungle mohli přesvědčit, že mezi mužem a ženou může panovat i láska a náklonnost. Děti se naučily hrát hry, smát se a přestaly ve všem vidět hrozbu. Čas od času ještě docházelo ke střetům mezi kmeny, ale bylo jich čím dál méně. Bílého muže a jeho manželky si začali všichni vážit.
Pro Sabine znamenalo dětství v přírodě ráj. Dopoledne se musela věnovat úkolům, ale celý zbytek dne si mohla hrát a prohánět se s dětmi a sourozenci venku. Naučila se o životě v pralese spoustu věcí. Milovala zvířata a jakmile nějaké našla, chtěla si ho nechat, ať už to byl pavouk, ještěrka nebo papoušek. Naučila se rozeznat, který živočich je nebezpečný a který jí naopak neuškodí. Uměla si vytvořit luk i šípy a střílet z nich. Nedělalo jí ani problém obstarat si potravu. Stala se z ní pravá divoška. V džungli ze zdálo být všechno prosté. Přivykla mnohým tamním zvykům a brala je jako něco samozřejmého.
Ve společnosti Fayuů má každý své pevné místo, každý ví, co má dělat. Moje rodina a moji kmenoví společníci jsou tu pro mě, stejně jako já jsem tu pro ně. Všechno se dělí. Když mám například dva háčky na ryby, tak jeden někomu dám. Když umře můj muž, tak se se mnou ožení jeho bratr, stará se o mě a o mé děti, postaví pro mě dům, loví pro mě. Když jím maso, tak si ukousnu jen jednou nebo dvakrát a pak podám maso dál tomu, kdo sedí vedle mě; ten udělá to samé a podá maso dál svému sousedovi. Když je denní potřeba potravy pro všechny uspokojena, sedí se kolem ohně a vyprávějí se historky z lovu. Abych to vysvětlila jednoduše - rozdíl mezi dvěma mými světy spočívá v tom, že život v pralese je fyzicky sice namáhavější, zato pro mě mnohem snesitelnější psychicky. Naproti tomu život v západním světě je fyzicky snazší, psychicky ale mnohem, mnohem komplikovanější.
Sabine a celá její rodina si uvykla na život v pralese. I svůj žaludek museli naučit přivyknout novému jídelníčku. v džungli se většinou jí to, co je po ruce. Dvakrát do roka se všichni dopravili do nejbližšího města, kde nakoupili zásoby základních potravin na několik měsíců. Jinak se ale museli spoléhat na to, co jim příroda poskytla. Kmen Fayu se živí především rybami, hady, ptáky, krokodýli a žábami. Velkým zdrojem bílkovin jsou pro ně larvy brouků, které si Sabine velmi oblíbila, stejně jako velké červené mravence, kterým se nejdřív musela uštípnout hlava, jinak by svého konzumenta hodně pokousali. Další základní potravinou jsou sladké brambory a ságo - škrobovitý prášek z palem, který jim slouží podobně jako nám mouka. V sezóně si mohou natrhat z palem různé plody, velmi oblíbený je například chlebovník. Zdomácnělá divoká prasata jsou pro místní lid naopak jako členové rodiny, domorodé ženy dokonce jejich mláďata kojí, a proto je zabíjejí jen při vzácných příležitostech a oslavách.
Život v pralese však skýtá kromě jistého dobrodružství také značné nebezpečí, především v podobě nemocí a samozřejmě nebezpečných živočichů. Nemocnici ale člověk v džungli nenajde. Sabine i ostatní členy její rodiny nejednou postihla malárie, na kterou si postupně budovali imunitu. Poprvé tato nemoc Sabine málem stála život. Ve vlhkém lese se jim také občas podařilo chytit zánět nebo plíseň. Při nazouvání obuvi bylo vždycky radno nejdříve boty vyklepat, protože se v nich s oblibou usazovali pavouci a škorpioni.
Sabine žila s rodinou v džungli deset let, ale jak stárla, přestávaly ji bavit dětské hry. Občas ji napadaly myšlenky na civilizovaný svět. S rodiči byla na několikaměsíční návštěvě v Německu jen jednou a od té doby jí v hlavě zůstávaly vzpomínky na úplně jiný svět, než ve kterém žila.
Džungle byla pro mě stále magickým místem, mým prvotním domovem, ale měla jsem pocit, že tento domov pozvolna ztrácím. Chtěla jsem jej udržet všemi silami, a přesto mi s ulpívajícím časem stále víc a víc unikal. Nevěděla jsem pořádně, kdo vlastně jsem a kam patřím. Krátká doba strávená na Západě mě ovlivnila silněji, než jsem byla ochotna připustit. Cítila jsem se rozervaná, svářilo se ve mně přání zůstat dítětem džungle a zároveň stále blížící se možnost stát se moderní mladou ženou.
Hlavním impulsem, proč se Sabine rozhodla ve svých sedmnácti letech odejít z džungle, byla smrt jejího dlouholetého kamaráda z kmene Fayuů. Byl pro ni velmi důležitý, znala ho od malička, a když v mladém věku zemřel na tuberkulózu, kterou se nakazil od lidí v jiném kmeni, velice ji to zasáhlo. Nakonec se rozhodla, že odjede studovat dívčí školu do Švýcarska. Tam na ni ovšem čekal kulturní šok. Všechno tu pro ni bylo nové a nezvyklé. Jízda vlakem, kterou musela absolvovat poprvé sama, se jevila jako velmi stresující záležitost. Úplně stejné to bylo s jízdou autobusem, kterým do té doby nikdy nejela. Trvalo dlouho, než se k tomu znovu odvážila sama bez spolužaček. Stejně tak přecházení silnice mimo přechod pro chodce byl pro ni natolik skličující, že se k němu nedokázala přinutit. Neuměla odhadnout rychlost blížících se automobilů a tak si raději popošla klidně i několik set metrů dál jen proto, aby mohla vozovku bezpečně přejít v místě, kde byl přechod a semafor.
V prvních dnech Sabine zdravila každého kolemjdoucího, dokud se jí spolužačky nezeptaly, jak je možné, že všechny lidi, na které narazí, zná. Sabine však byla zvyklá z džungle, že se domorodci při každém setkání zdravili navzájem a předpokládala, že to samé je zvykem i ve velkých městech.
Když se dva lidé potkali v pralese, buď se pozdravili, nebo navzájem zabili. Fayuové to tak dlouho dodržovali, a tak mi bylo neustále vštěpováno, že je v každém případě jistější každého pozdravit.
Dítě džungle, Sabine Kuegler, Ikar, 2006
Když Sabine poprvé nakupovala v obchodě, připadalo jí vybrané zboží velmi drahé. Zašla za prodavačkou a začala s ní smlouvat o výši ceny. Kamarádky se jí opět začaly smát a vysvětlily jí, že v obchodech se musí zaplatit to, co je na cenovkách. Pro mladou dívku z pralesa to bylo nevídané. Měla pocit velké nespravedlnosti, že si každý může říct, jakou cenu za věc chce a ten druhý to musí respektovat. Žádné smlouvání, žádné dohadování. Jestli nechceš, koupí to někdo jiný. Podobné drobnosti, které běžný člověk dnes nevnímá, ji nepřestávaly udivovat.
Lidé v supermarketu se mi zdáli právě tak zajímaví jako nabízené potraviny. Už jen tolik bílých lidí najednou pro mě znamenalo šok. A proč byli někteří z nich tak tlustí? Když někdo u nás v pralese měl takové břicho, znamenalo to, že je plný červů.
Sabine měla krom jiného problémy i s dochvilností a tvorbou časového rozvrhu. Všude se muselo být přesně na čas, vyučování začínalo v určitou hodinu, autobusy jezdily podle jízdního řádu a pro Sabine tak nastal velký shon, aby vždycky stihla to, co stihnout má. Dalším velkým problémem pro ni byli lidé, kteří na sebe ve vzteku křičeli. U domorodců nic takového neznala. V džungli zvyšovali hlas jen ti, kterým šlo o život nebo kteří upozorňovali na blížící se nebezpečí. Jakmile Sabine zaslechla dva lidi hlasitě se dohadovat, automaticky to měla spojené s hrozícím nebezpečím a vyvolávalo to u ní paniku.
Několik měsíců trvalo odnaučit se vyklepávat boty. Pokaždé když odcházela z domu, posadila se na zem a v domnění, že může mít v botě pavouka nebo jiný nebezpečný hmyz, obě boty řádně prohlédla a vytřepala. Opět se stala terčem posměchu svých kamarádek. Neustále dokola jí opakovaly, že zde se jí do bot žádný nebezpečný hmyz nedostane. Když se poprvé obula, aniž by se do bot podívala, připadalo jí to jako obrovská zkouška odvahy.
Kromě nového světa na Sabine také čekaly první lásky, a jak se dalo předpokládat, pro naivní dívku to byly lásky nešťastné. První muž, do kterého se zamilovala, byl už ženatý, což před ní dokázal nějakou dobu tajit. Když se nakonec dozvěděla, že se stala pouhou milenkou zadaného muže, byl to pro ni další šok. V kmeni Fayuů by měla podváděné ženě přinést tolik darů, kolik si dotyčná řekne, aby jí bylo odpuštěno. To samozřejmě v civilizovaném světě neplatilo, i tak se ale Sabine cítila jako člověk, který provedl velmi špatnou věc.
Ještě než stačila dokončit školu a i přesto, že byla poučena o ženské antikoncepci, Sabine v počátcích svého experimentování s muži otěhotněla. Nastalo nejtěžší období jejího života. Provdala se, narodilo se jí druhé dítě, ale manželství nakonec nevydrželo. Toužila se vrátit zpátky do džungle, kde ještě pořád pobývali její rodiče, ale s dětmi bez souhlasu jejich otce odjet nemohla. Trvalo tak ještě mnoho dalších let, než se dokázala plně začlenit do civilizovaného světa.
Trochu životního štěstí jsem nalezla až tehdy, když jsem začala vyprávět svůj příběh a dovolila všem vzpomínkám, aby se opět vrátily. Teprve teď, když jsem dospěla, jsem si uvědomila, že džungle bude napořád mou součástí. Patřím do dvou světů a dvou kultur. Jsem německá občanka a přesto jsem zůstala dítětem džungle.
Zdroj informací a citací:
Dítě džungle, Sabine Kuegler, Ikar, 2006
