Článek
Jezídi uctívají boha stejně jako muslimové svého Alláha. Dle jejich náboženství ale bůh není nijak aktivní. Na počátku stvořil sedm andělů, z nichž ten nejvyšší se jmenuje Melek Taus. Ten na sebe vzal podobu páva a s pomocí dalších andělů stvořil svět tak, jak jej dnes známe. Tento anděl rovněž vdechl život Adamovi, prvnímu člověku na Zemi a z něj pak vzešlo potomstvo Jezídů. Bůh má podobu slunce a každé ráno, když vychází nad obzorem, ho vítají a zdraví, stejně tak se k němu modlí, když večer zapadá. Skutečným vládcem nad světem je však Melek Taus, činorodý anděl, k němuž se Jezídi obracejí, když hledají ochranu.
Jezídi jsou mírumilovní lidé, kteří své náboženství nijak dál nešíří, svou víru a tradice předávají dalším generacím a nikomu svou ideu nevnucují. Tato etnická supina po celém světě čítá příbližně 1 milion příslušníků, nejvíce z nich žije právě v severní části Iráku v pohoří Sindžár. Muslimům byli tito lidé odjakživa trnem v oku, protože podle jejich názoru je Melek Taus padlý anděl a ve skutečnosti neslouží Bohu, ale Satanovi. Farida rovněž patřila k Jezídům a zpočátku neměla vůbec tušení, že muslimové na jejich náboženství nahlížejí špatně, protože během jejího dospívání nikdy nedošlo k žádnému otevřenému konfliktu. Vše se mělo změnit v srpnu 2014.
Během několika posledních měsíců se v Iráku zformovala nová odnož radikálních islámistů, kteří během krátké doby obsadili několik syrských i iráckých měst. Jejich vůdce Bakr al-Baghdádí vyhlásil nový stát a nazval ho Islámským státem. Bojové jednotky IS se brzy přiblížily také k vesnici Kocho, kde bydlela tehdy osmnáctiletá Farida spolu s rodiči a čtyřmi bratry. Islámisté vesnici obklíčili, takže nebylo kam utéct. Zbývalo jen čekat, co se bude dít. Nakonec do vesnice přišli Arabové ze sousedství, aby obyvatelům vesnice předložili podmínky džihádistů.
„Víme, že uctíváte ďábla, to je obrovské rouhání. Žádný člověk na světě nesmí vzývat satana nebo Meleka Tause, jak ho nazýváte vy. Musíte tuhle pověru zavrhnout a přijmout islám. To je jediný způsob, jak můžete zachránit svoji duši. V našem státě nestrpíme bezvěrce. Dáme vám tři dny na to, abyste se rozhodli. Jinak… V opačném případě s vámi naložíme tak, jak to bezvěrcům náleží.“ Nijak svou pohrůžku nekonkretizoval, naši muži se však obávali nejhoršího. Věděli jsme, jak džihádisté naložili s křesťany v Mosulu a Jezídy v okolních vesnicích. Pro lidi odlišné víry nebylo ve „státě“ fanatiků místo.
Jediná možnost na záchranu vlastních životů tedy spočívala v tom, že obyvatelé vesnice museli přestoupit na muslimskou víru a zavrhnout své vlastní náboženství. Muži se sešli, aby se poradili, ale rozhodnutí bylo jednoznačné. Nikdo nesmí zradit to, v co jejich národ věří, a tak, když si o tři dny později přijeli Arabové pro odpověď, dozvěděli se pouze to, že se zajatci jejich podmínkám nikdy nepodřídí. Farida měla obrovský strach, ale rodiče jí od narození vštěpovali, že nejvyššího anděla nesmí zradit, pro víru je třeba obětovat dokonce vlastní život. Vesničané do poslední chvíle doufali, že tak daleko to nezajde a že muslimové nad nimi budou mít slitování.
14. srpna Farida seděla na střeše svého domu, když v tom její zrak upoutala řada bílých pick-upů, na jejichž korbách byly přidělané kulomety spolu s černými vlajkami Islámského státu. S hrůzou seběhla do domu a všechny upozornila na to, že džihádisté právě vjíždějí do vesnice. Tehdy mladá dívka viděla svou rodinu naposledy pohromadě. Bojovníci IS vnikli do každého domu. Vesničané neměli na obranu žádné zbraně, protože se jich o několik dní dříve vzdali výměnou za slib, že na ně nikdo nebude útočit. Byly to samozřejmě plané sliby a obyvatelům Kocha teď zůstaly jen holé ruce. Muži byli odděleni od žen a naloženi do dodávek, které se pak rozjely neznámo kam. Ženy a děti zůstaly zavřené v prostorách školy a čekaly na svůj osud. Islámisté jim nakonec sdělili svůj verdikt.
„Vaši otcové rozlítili boha, proto jsme je museli potrestat. Nic lepšího než smrt si nezasloužili.“ Dívky začaly tiše vzlykat. „Podle zákonů války i náboženství teď patříte nám. Máme právo držet vás jako otrokyně. Rozhodli jsme se ale, že vám dáme příležitost. Ty z vás, které přestoupí k islámu, se mohou stát manželkou některého z našich bojovníků… Je to vaše jediná a poslední příležitost, druhou nedostanete. Zřekněte se své falešné víry a přijměte Alláha, jediného pravého Boha!“
Ačkoliv měly ženy i mladé dívky obrovský strach, ani jedna na návrh povstalců nepřistoupila. Kdesi v dálce za vesnicí se ozývaly výstřely a ženy pochopily, že v těch místech probíhají popravy všech mužů z vesnice. Farida předem oplakávala otce i své dva straší bratry. Nakonec došlo k poslední tragické události. Nejmladší děvčata byla oddělena od matek a poslána jako otrokyně na trh, kde si je mohli bojovníci islámské organizace koupit. Některým bylo pouhých devět let. Spolu s kamarádkou a dalšími spolužačkami ze školy byla Farida odvlečena až do Rakky, hlavního města samozvaného Islámského státu. V obrovské hale se tísnily stovky dívek, jejichž počet však postupně ubýval s tím, jak si je kupovali další přívrženci IS.
Farida trpěla epilepsií a kvůli častým záchvatům ji dlouho nechtěl nikdo koupit. Kromě záchvatů s ní vojáci měli ale i jiné potíže. Neustále se s nimi prala a opakovaně se pokoušela o útěk. Nakonec byla prodána za co nejnižší cenu, jen aby se jí islámisté konečně zbavili. Spolu s kamarádkou a dalšími dívkami se dostala do rukou svých prvních majitelů. Dosud byly všechny panny a nejhorší pro ně bylo pomyšlení, že přijdou o svou čest. Zneuctěné ženy totiž neznamenaly ve světě Jezídů nic, jejich náboženství mužům zakazovalo oženit se a založit rodinu s poskvrněnou dívkou. Farida na takovou potupu rozhodně nemínila čekat, raději by se vzdala života a hned při první příležitosti se poprvé pokusila o sebevraždu.
Uchopila jsem střep levou rukou, abych si prořízla tepnu na pravém zápěstí, dokud jsem k tomu měla dost sil. Kupodivu jsem se chovala dost raionálně – jako chirurg, který provádí nezbytnou amputaci. A myslím, že stejně jako lékař, jsem při tom zákroku necítila žádnou bolest. O chvilku později jsem začala pozbývat vědomí, pocítila jsem příjemnou únavu a radost…
Majitel stihl k Faridě přivolat lékaře a ten jí zachránil život. Ztratila velké množství krve, a proto se zotavovala velmi pomalu. Jen co se dala do pořádku, znovu se pokoušela o útěk a vybízela k tomu i ostatní dívky. Bohužel se jim to nepodařilo a žádná z nich nakonec neunikla krutému osudu. Některé z nich se nedobrovolně staly manželkami muslimů, jiné žily v domácnostech jen jako otrokyně, které musely být kdykoliv k službám svým majitelům. Farida se dostala do rukou velitele, který měl pod sebou jednotku zvanou „Krvaví psi“. Tady jí muži připravili o všechno, co celou dobu tak usilovně bránila. Jakmile ji zneuctili, pochopila, že nemá na světě už žádnou cenu. Znovu se pokusila o sebevraždu, ale ani tentokrát se jí to nepodařilo. Muži ji našli a sám velitel ji za trest surově zbil.
Nejdřív mě bičoval kabelem, pak mě pro změnu mlátil železnou tyčí. Neušetřil jediné místo mého těla, rány dopadaly nejen na moje záda, ale i na ruce, nohy a hlavu. Tyčí mě udeřil do tváře a trefil se mi do levého oka, takže jsem přestala vidět. O jeho nepopsatelné brutalitě dodnes svědčí jizvy, které mám po těle. Nakonec, když už jsem bolesti nedokázala snést, jsem ztratila vědomí.
V zajetí přežívala necelý rok, byla nucená modlit se společně s muslimy a učit se nazpaměť verše z koránu. Ozbrojenci doufali, že ženám vymyjí mozek a přinutí je přestoupit na jejich víru, ale ony zůstávaly neoblomné a potají prováděly svoje vlastní modlitby. Nakonec se jedné z dívek podařilo ukrást mobilní telefon a dovolat se příbuzným do zahraničí. Ti po telefonu zprostředkovali člověka, který by na hranicích dokázal vojáky podplatit a dostat dívky do bezpečí. Mělo to však jeden háček. Zajatkyně se nějakým způsobem musely samy dostat ven ze střeženého tábora.
Faridě a ostatním dívkám se to nakonec podařilo. Dostaly se v noci nepozorovaně ven, a pak celou noc běžely pouští dokud nenarazily na první obydlí. V první chvíli se chtěly lidem vyhnout, protože nevěděly, komu mohou věřit, jenomže jedna z dívek dostala horečku a nemohla pokračovat v cestě. Proto se nakonec odhodlaly zaklepat na dveře domu, kde žila rodina muslimů. V tu chvíli se mělo rozhodnout, jestli při nich stojí jejich strážný anděl. Nakonec měly opravdu štěstí. Zpočátku neochotně vyhlížející muž u sebe nechal přenocovat šest oslabených, podvyživených a zmrzačených dívek. Pod vidinou finanční odměny jim byl ochoten pomoct, a tak se po mnoha měsících Farida konečně dostala do bezpečí, pryč z území Islámského státu. Nejprve se shledala se svou tetou a starším bratrem, který jako zázrakem přežil popravování mužů ve vesnici. Po čase se oba dozvěděli, že žije i jejich matka a oba mladší sourozenci. I těm se nakonec podařilo uprchnout a neúplná rodina se opět sjednotila. Otec a nejstarší syn bohužel padli za oběti zločincům teroristické organizace.
Ačkoliv Farida dokázala přežít kruté zacházení svých věznitelů, po vysvobození se musela velmi dlouho potýkat s následky, kterých se na ní dopustili. Nejtěžší pro ni bylo vyrovnat se se ztrátou své cti.
Pochopení této skutečnosti pro mě znamenalo velmi důležitý krok. Ne, nenechám se odradit, nedám se deprimovat, ani lidmi, kteří tvrdí, že jsem ztratila čest. „Chovaly jste se velmi statečně a máte právo být na sebe hrdé. Můžete dál kráčet životem se vztyčenou hlavou.“ Nadmula jsem se pýchou, když jsem slyšela taková slova. Ale stejně se občas stalo, že když jsem šla uprchlickým táborem a zaregistrovala jsem, že si o mě lidé šuškají, znovu jsem propadla malomyslnosti. Byl to neustálý boj i dnes. Ale já v něm nakonec zvítězím, jako jsem zvítězia ve všech předcházejících.
Vraždění Jezídů v pohoří Sindžár patří k novodobé genocidě, které svět zpočátku spíše jen přihlížel, než přišla mezinárodní pomoc. Mnohdy byly vyhlazeny celé vesnice a o život přišly tisícovky lidí patřících k této etnické menšině. Jezídské ženy zůstávaly mnoho let v otroctví, dětem byla vnucována nová víra, byly cvičeny v boji a posílány na smrt do bitevních polí. Farida celé roky trpěla pocitem méněcennosti po tom, co jí muži provedli. Nakonec dostala příležitost i s rodinou odletět do Německa, kde mohla začít svůj život od začátku. Svůj příběh předává dál a to jediné jí pomáhá vyrovnat se s minulostí.
Zdroje informací a citací: Dívka, která zvítězila nad IS, Farida Khalaf, Ikar, 2016