Článek
K masovým deportacím polských obyvatel na Sibiř docházelo po tom, co si Německo a Sovětský svaz rozdělily během války území Polska. Kam s nepohodlnými lidmi? Tím nejlepším řešením bylo zabavit jim majetek a využít je jako levnou pracovní sílu v oblastech, kde se práce vykonává jen velmi těžko.
Mezi takové nepřátele patřily i mladé ženy a děti. Janina Kwiatkowska (nar. 1930) vyrůstala v části Polska, kterou si během války pro sebe zabral Sovětský svaz. Její rodina patřila k nižší šlechtě, vlastnili statek a půdu, na které hospodařili. Když vypukla Druhá světová válka, začali se na jejich pozemku usazovat vojáci Rudé armády, hospodářství jim zabavili a Janina otce zatkli. Pravděpodobně ho také mučili, aby jim vyzradil, kde schovává veškeré cennosti.
Janina s matkou, babičkou a o rok starší sestrou byly poslány na Sibiř. Přežívaly tam v pustém příbytku, ženy musely těžce pracovat a dostávaly jen málo jídla. V zimě zde panoval krutý mráz, v létě zase nesnesitelné vedro. Po pár týdnech v drsných podmínkách zemřela nejprve Janina babička a o něco později i její matka. Janině bylo jedenáct, když zůstaly se sestrou samy. Nejprve je poslali do sirotčince, ale životní podmínky tu nebyly o nic lepší. Kromě toho je ruské děti šikanovaly. Rozhodly se, že utečou a budou raději žít samy.
Utekly jsme a vrátily se do našeho kolchozu. Vybraly jsme si opuštěnou zemljanku. Náš domov měl střechu vyrobenou ze slunečnic , klacků, slámy a bláta. Po každém dešti se musela znovu uplácat… Abychom přežily, musely jsme žebrat. Chodila jsem od zemljanky k zemljance s jedním rublem, který nám zůstal, v naději, že mi snad někdo prodá něco k jídlu. Všichni věděli, že umíráme hlady. Někdo dal brambor, někdo kůrku chleba a jiný zase kopanec.
Jednoho dne se ve vesnici objevil úředník a pověděl děvčatům, že válka skončila a že se mohou vrátit domů. Návrat to ale nebyl příliš veselý. V Polsku je k sobě přijala teta, která je nejprve ani nepoznala. Dozvěděly se alespoň, že jejich otec žije v Káhiře, později se mu podařilo usadit v Anglii. Za těch šest let ve vyhnanství si Janina jen stěží vzpomínala na svůj rodný jazyk. Kruté roky se odrazily i na jejím zdraví a psychice. Ačkoliv věděla, že už nebude muset trpět hlady, po každém obědě nebo večeři vždy odnášela zbytky jídla a schovávala je v keřích. Strach z hladu ji děsil ještě velmi dlouho.
Na dlouhých jedenáct let na Sibiři vzpomíná také Stefania Szantyr-Powolná (nar. 1924). Jako dítě vyrůstala ve Vilniusu, které v období před válkou patřilo Polsku. Když vypukla válka, vtrhli do města Rusové a v té době začalo zabíjení a násilné deportace. Stefania se přidala k odboji. Nosila tajné zprávy, sbírala munici a zbraně. Trvalo to po celou dobu války, ale když se chýlil její konec, začalo se mezi Polskem a Sovětským svazem bojovat také o území v pohraničí. Rudá armáda zvítězila a sovětská okupace pokračovala. V té době armáda odhalila Stefaniinu odbojovou činnost. Dívce bylo dvacet jedna let, když ji zatkli, převezli do věznice a začali se surovým bitím a výslechy. Nakonec si sama vyslechla tvrdý rozsudek - deset let v pracovním táboře na Sibiři. Byl konec května roku 1945, když ji posadili do transportu. Během cesty trvající několik týdnů se dozvěděla o konci války. Pro ni to však nic neznamenalo. Zatímco celý svět jásal a slavil, ona si musela odpykat svůj trest.
Nevěděla nic o své rodině a sama nikomu nemohla poslat žádnou zprávu. Dostala se na to nejdrsnější místo, které na Sibiři existovalo. Pracovní tábor Vorkuta se nacházel daleko za polárním kruhem, kde teplota v zimě dosahovala až k -70 °C. Trestankyně zde nikdo neoslovoval jménem, pouze číslem, které měly našité na čepicích. Ženy často trpěly omrzlinami. Když se přihnala silná vánice, během chvíle skončily pod sněhem celé pracovní oddíly. Těla pak byla většinou nalezena, až když nastala jarní obleva.
Na severu jsem strávila dlouhých jedenáct let. A po celou tu dobu jsem neuronila ani jednu slzu. Slíbily jsme si to při prvních Vánocích v lágru, když nás potrestaly za to, že zpíváme koledy. Proseděla jsem tehdy deset dní v ledové samovazbě. Jedenáct let na samém konci světa, kde sněhové závěje dosahují do několika metrů, kde noc trvá půl roku, kde cesty nikam nevedou a kde lidský život nemá žádnou hodnotu.
Dívky, které přežily Sibiř, Anna Herbich, CPress, 2023
Do Vorkuty se dostala také Natalia Zarzycká (nar. 1927). I ona byla potrestána za účast v odbojových akcích. Vysloužila si dvacet pět let těžkých prací na Sibiři. Byla přiřazena k práci v dole, kde se těžilo uhlí. Častokrát musela na zádech přenášet i metrákové pytle. Lidé jí nevěřili, když o tom později na svobodě mluvila, dokud to nepotvrdily další spoluvězenkyně. V drsných podmínkách přežila dokonce i operaci slepého střeva, které jí lékař musel vyoperovat bez anestezie a za pomoci nesterilních nástrojů. Na Sibiři si odpracovala čtyři roky, ale po smrti Stalina jí byl trest odpuštěn pod podmínkou, že se ve Vorkutě usadí. Nepřímo tak byla i nadále vězněm. Jenomže Sovětský svaz se o tyto nově nabyté občany nijak nestaral, proto se Natalia neměla o moc lépe, než když byla v pracovním táboře. Ztratila střechu nad hlavou, dlouho nebyla schopná najít práci a těžce živořila. Pak se zamilovala do jednoho z vězňů lágru, který byl přítelem jejího bratra, rovněž vězněného ve Vorkutě. Od něj se dozvěděla, že byl zabit, když se spolu s dalším trestancem pokusil o útěk.
Měli hroznou smůlu, protože v den útěku zrovna napadl první sníh. Další den ráno je podle stop ve sněhu vyslídila a dopadla trestní expedice vyslaná z tábora. Nestačili dojít daleko, sotva dvanáct kilometrů od drátů. V takových případech NKVD vždy uplatňovalo tu stejnou nemilosrdnou proceduru. Oba uprchlíci byli hned na místě zabiti. Každý dostal kulku do čela a pak ještě do mrtvého těla vystříleli dávku ze samopalu. Byli vysvlečeni do naha, jejich zmasakrovaná těla Sověti hodili před bránu tábora. Ležela tam týden pro výstrahu jiným vězňům. Během noci je okusovala divoká zvěř.
Velmi podobný osud měla i Weronika Sebastianowicz (nar. 1931). Pomáhala svému staršímu bratrovi v odboji. Ještě i po tom, co skončila válka a Sovětský svaz si zabral pro sebe některá polská území, se Poláci nechtěli s okupací smířit. Nepřestávali bojovat za to, co jim dříve patřilo. Weroničin bratr byl za odbojovou práci dopaden, ale sám se ještě stihnul zastřelit. Její úděl byl mnohem těžší. Vysloužila si dvacet pět let těžkých prací na Sibiři. Předcházely tomu dlouhé výslechy a bití. Nakonec byly společně s matkou naloženy do transportu směr Vorkuta. Nejen tam, ale i v dalších táborech zažívaly nejtěžší chvíle svého života.
V roce 1952 jsem byla převezena do lágru u Krasnojarsku. Tam jsem pracovala při mýcení lesa. Vážila jsem pětačtyřicet kilogramů a pila, se kterou jsem musela pracovat, měla šestatřicet. Chleba nám dávali směšně málo, k tomu pařený oves, původně určený pro koně. Byly dny, kdy jsme záviděli těm, co umírali. Jejich utrpení skončilo.
Po smrti Stalina byl Weronice odpuštěn zbytek trestu, protože v době rozsudku nebyla ještě plnoletá. Mohla se nakonec i s matkou vrátit do své domoviny, která však tou dobou už patřila Bělorusku. Do dnešních dní ji zde považují za „nepřítele lidu“, ale ona stále žije a působí potíže svým malým odbojem. V Polsku lidem připomíná, o co všechno byla její zem ochuzena. Málokdo ji dnes už poslouchá, ale ona se nevzdává. V roce 2013 (bylo jí 84 let) byla v Bělorusku odsouzena k pokutě okresním soudem za organizaci „nezákonného shromáždění“. Případ se týkal ceremonie, během níž byl vztyčen a vysvěcen kříž na památku smrti posledního velitele polské nezávislosti.
Někdy se mě ptají, proč odsud neodejdu. Proč Bělorusko neopustím. Odpovídám, že to není možné. Že se odsud za nic na světě nehnu. Jsem s tou zemí srostlá kořeny. Je to totiž naše země. Tady jsou hroby mých předků a mých nejbližších. Do této země vsákla krev mého bratra. Tady jsem před jedenácti lety pochovala svého muže. Chci spočinout po jeho boku.
Zdroje informací a citací:
Dívky, které přežily Sibiř, Anna Herbich, CPress, 2023
https://pl.wikipedia.org/wiki/Weronika_Sebastianowicz
