Článek
Nechte po sobě toužit, buďte záhadné, nepřístupné. Nikdy nezapomínejte, že jste ty nejkrásnější, nejkouzelnější na světě. Nikdy nezapomínejte, že jste Bouvierovy.
Tohle vštěpoval svým dvěma dcerám do hlavy John Bouvier III., kterému se častěji přezdívalo Black Jack. Starší Jacqueline jeho doporučení aplikovala na všechny své známosti během studijních let. Mladíci po ní šíleli, ale ona se k nim chovala spíš vlažně. Nejspíš jí to ani nestálo mnoho přemáhání, svoje city totiž na veřejnosti nikdy moc neventilovala. Po matce zase zdědila ambice a touhu mít po svém boku vlivného muže, který ji zaopatří. S nikým podřadným by se nespokojila.
Dokáži vzplanout k muži jen tehdy, pokud k němu cítím obdiv nebo úctu. A navíc, mužská krása mě silně otravuje (John Kennedy byl výjimkou). Nějaký ten Apollón mě nudí po třech minutách. Mám ráda muže s podivným nosem a odstávajícíma ušima, se zuby jak prales, mám je ráda malé, hubené, silné. Ale především musí mít jiskrného ducha, vážit víc než já a také mít delší nohy… Nemajetnost nápadníků pro mě představovala skutečný problém. Ne, neuměla jsem si představit, že bych se vdala za muže bez peněz, to v mé životní linii napsáno nebylo!
Nějaký čas se jí nedařilo vhodnou partii najít. Po dokončení studií jí nevlastní otec (rodiče se rozvedli, když bylo Jacqueline 11 let) zajistil místo ve vydavatelství Washington Times, kde začala pracovat jako novinářka. Neměla s tím sice žádnou zkušenost, ale odjakživa milovala kulturu, především literaturu a za svůj život se seznámila s mnoha spisovateli, herci a dalšími představiteli umění.
Pak se na jedné oslavě konečně setkala s mladým mužem, který ji upoutal. Nebyl jím samozřejmě nikdo jiný, než její budoucí manžel a prezident, John Fitzgerald Kennedy. V prvním momentě ji napadlo, že by potřeboval vylepšit účes a změnit jídelníček, protože byl velice hubený. Ale jinak jí na něm všechno imponovalo.
Když jsem se s Johnem 8.května 1952 seznámila, byla jsem okamžitě podmaněna úžasným fluidem, které vyzařovalo z celé jeho bytosti. Byl skvělý, okouzlující, šíleně legrační a inteligentní, zbožňoval žonglovat s myšlenkami a zároveň být nesmírně vnímavý, když jste se na něho obrátili. Tento neúnavný záletník si dokázal zachovat i neuvěřitelnou zdrženlivost, a dokonce z něho mohla vycházet až dojemná křehkost.
Scházeli se několik měsíců a Jackie byla bezhlavě zamilovaná. Chtěla si svého prince z bohaté rodiny vzít, ale on se dlouho k vážnějšímu kroku neměl. Když už nevěděla, co by, vybavily se jí otcovy rady, že mužům se přece jen líbí mnohem víc ženská nedostupnost, než role věrného a oddaného psíka. Stejný názor na věc měla v tu dobu i její matka a radila jí, aby se od Kennedyho na nějakou dobu vzdálila. Jackie se vydala na cestu do Londýna, aby natáčela reportáže o královské rodině a její plán zabral téměř ihned. Po pár dnech dostala od svého milence dopis, ve kterém ji žádal o ruku. Takže všechno klaplo do puntíku.
Život po boku vytouženého muže vypadal jako pohádkový sen jen krátce. Jackie vzápětí pochopila, že v životě Jacka Kennedyho nikdy nebude jen jediná žena. Byl pohledný a jeho mocenský vliv postupně rostl, takže byl jako muž velmi žádaný. Rukama mu procházelo bezpočet milenek a Jackie, která většinou nerada dělala scény, držela jazyk za zuby. Zpočátku se cítila ve vztahu velmi osamělá. Toužila po dítěti, ale nedařilo se jí otěhotnět. Po očekávaném prvním početí se jí narodila mrtvá holčička. Jackie upadala do depresí a nejhorší na tom byl fakt, že její manžel trávil svůj čas všude možně, jen ne s ní. Hádky mezi nimi začaly narůstat a Jackie uvažovala o rozvodu. Tehdy ji na večeři pozval tchán, kterého měla na rozdíl od tchýně ráda a uprosil ji, aby dala manželství ještě šanci. To, že jí za to nabídnul milion dolarů, Jackie ve svých pamětech s úsměvem vyvrátila.
Já, Jackie Kennedyová, Jacquelina Monsignyová, Frank Bertrand, 2006, Epocha
Manželům se k velkému štěstí nakonec narodily dvě děti. John Kennedy byl v roce 1961 zvolen prezidentem Spojených států a Jackie se stala jednou z nejslavnějších žen Ameriky a největší módní ikonou své doby. Za svoje šaty neváhala utrácet desetitisíce dolarů, na každou příležitost si nechala ušít jedinečnou róbu, a ačkoliv se v tomto ohledu zdála být marnotratná, lidé ji prostě zbožňovali a obdivovali. Když se rodina Kennedyů nastěhovala do Bílého domu, který před tím obýval prezident Eisenhower, Jackie byla naprosto šokovaná.
Zatímco můj muž přejímal své nové funkce, já jsem se rozhodla důkladně prozkoumat to obrovské skladiště haraburdí, jakým byl Bílý dům. Objevila jsem, do jaké míry tato velká budova připomínala starou, rezavou loď, v níž se proháněl průvan, zdi páchly plísní a koberce byly načichlé kočičí močí… Nejneuvěřitelnější byl naprostý nedostatek pohodlí: rozbité sprchy, porouchaný splachovač, zablokovaná okna. Dokonce ani v místnostech, kde se odbývaly oficiální recepce, člověk neviděl jediný vkusný kousek nábytku nebo předmět, nic než nepovedené kopie pokryté plísní.
První dáma se rozhodla přetvořit chátrající sídlo velkých prezidentů v dům, který toho bude hoden. Celý interiér renovovala a nejen to, přísně dohlížela na to, aby tato reprezentativní budova byla udržována v tom nejlepším pořádku. Každý den se tak muselo vyčistit osmnáct pokojů, dvacet koupelen, udržovat sto čtyřicet sedm oken, dvacet devět krbů, leštit všech čtyři sta dvanáct klik, opakovaně umývat 2500 metrů čtverečních mramorové podlahy, třikrát denně luxovat všechny koberce, dvakrát denně utřít prach v třiceti sedmi místnostech v přízemí, třikrát denně měnit osušky a dvakrát denně měnit povlečení.
Jestli tohle všechno personál stíhal, už se s přesností asi nedozvíme, ale byly to instrukce, které služebnictvo od paní domu dostalo příkazem. Mírně rozvrácený vztah prezidentského páru se během Kennedyho mandátu začal utužovat, zdálo se, že ti dva k sobě prostě patří, ačkoliv manželovy avantýry neměly konce. Všemu byl rázem konec toho pověstného dne 22.listopadu 1963. Ten den při projížďce prezidentské kolony v Texasu život Johna Fitzgeralda Kennedyho ukončil výstřel ze zbraně atentátníka schovaného v jásajícím davu přihlížejících.
Jeden malý chlapec zvedl ruku směrem k Jackovi a v tu chvíli, když jsem zaslechla krátký výbuch, pomyslela jsem si: „Vida, někdo hází petardy.“ Otočila jsem se tedy ke svému muži a uviděla jsem ho jako ve zpomaleném filmu, jak vztahuje ruce ke svému hrdlu a lehce se sesouvá směrem ke mně zasažený do šíje. Všechno proběhlo ta rychle. Sotva pár vteřin. Druhý výstřel zranil guvernéra, který se také zhroutil, a nakonec třetí zasáhl Jacka přímo do hlavy a ten dopadl na má kolena. Jeho hlava se roztříštila jako vajíčko… Poháněná jakousi nezadržitelnou silou, vrhla jsem se do zadní části Lincolna a začala jsem lézt po kapotě. V sázce byl pouze můj pud přežít, ale můj tělesný strážce vyskočil z Cadillacu a vtlačil mě zpátky na zadní sedadlo, celé zakrvácené, na němž se okvětní plátky růží smáčely ve zbytcích mozku třicátého pátého prezidenta Spojených států.
Následující doba byla pro novopečenou vdovu těžká. Svět zpočátku oplakával oblíbeného prezidenta společně s ní, ale Jacqueline se cítila osamělejší než kdykoliv před tím. Oporou jí byly jedině děti a její švagr, Jackův mladší bratr Robert, kterému byl ale vyměřen stejný osud, a i on zemřel rukou atentátníka. Kennedyho klan se podle všeho zdál být skutečně prokletý. Poslední důležitou oporou byl pro Jackie ještě jeden muž, řecký milionář Aristoteles Onassis. Ten se jí několik let dvořil, ale tím, že si ho nakonec vzala, si proti sobě poštvala celou veřejnost. Rázem v ní všichni viděli vypočítavou ženu, která baží jedině po penězích. Zčásti to tak pravděpodobně bylo, ze svého životního standardu slevit nechtěla, ale krom toho k tomuto nevídanému muži skutečně cítila náklonnost.
Můj manžel, který zbožňoval tančit do svítání, měl slabost pro tango a brával mě na palubu „Christiny“, kde mě vyčerpával ve složitých kreacích a při tom mě opíjel, než nás zmohla únava a my padli na naši prostornou postel obklopenou ikonami a četnými zrcadly. Ve skutečnosti, ačkoliv celý svět tvrdil opak a vypravoval, že jsem se provdala za horu dolarů, upřímně jsem Onassise milovala a troufám si tvrdit, že to bylo oboustranné.
Rozdíly mezi nimi však byly dost velké. Ona toužila po klidu a své city v sobě uměla dobře skrývat. V jeho žilách naopak kolovala jižanská krev a temperament. Všechny emoce uměl rejdař dávat okázale a hlučně najevo, jak už to u Řeků bývá. Nějakou dobu se ti dva doplňovali, ale nakonec spolu netrávili tolik času, jak se na manžela s manželkou sluší. Jackie často pobývala se svými dětmi v Americe, zatímco on navštěvoval Francii a jiná obchodní místa. Slovo rozvod mezi nimi několikrát padlo, ale nakonec spolu zůstali až do Onasissovy smrti v roce 1975.
Po ztrátě dvou partnerů, vedle kterých získala slávu a jmění, jí toho k radosti moc nezbývalo. Poprvé za svůj život si začala uvědomovat, že by měla přestat záviset na bohatých a vlivných mužích a zaměřit se na sebe a svoje dovednosti. Zkrátka si potřebovala uspořádat život. To se jí postupem let podařilo, našla si práci v nakladatelství a začala psát knihy, protože k literatuře měla odjakživa blízko. Jejím třetím životním partnerem se stal podnikatel Maurice Tempelsman, vedle kterého nalezla vytoužený klid.
Život jí bohužel nedopřál moc dlouhého stáří. V šedesáti čtyřech letech jí lékaři diagnostikovali rakovinu, se kterou se snažila chvíli bojovat, ale nemoc byla silnější. Na sklonku života se Jackie ve svých pamětech zamýšlela nad svým uplynulým životem i nadcházející smrtí.
Často jsem v životě bojovala a myslím, že navzdory všemu jsem svou práci vyplnila: děkuji všem, kteří mi pomohli z Bílého domu vytvořit místo tradice a dějin, na něž mohou být Američani hrdi. Často teď vídám v polospánku Jackovu tvář, některá rána mu spěchám něco říct, ale on už tu není. Téměř všechna náboženství učí, že po smrti existuje nějaký život a já se upínám k této naději. Bývala bych měla vědět, že žádám příliš, když toužím zestárnout s ním, ale člověk se vyvíjí tím, že se učí přijímat nemyslitelné.
Jacqueline Bouvier Kennedy zemřela pokojně ve svém newyorském bytě v roce 1994. Svět se s ní nakonec rozloučil se slzami v očích.
Zdroj: Já, Jackie Kennedyová, Jacquelina Monsignyová, Frank Bertrand, 2006, Epocha
