Článek
Rodným jménem Rosemarie Albachová se narodila v roce 1938 ve Vídni rodičům, kteří už v té době byli sami známými herci. Kvůli jejich povolání byla malá Romy svěřena do péče prarodičům z matčiny strany, kteří žili v Bergenbelsenu. Tam vyrůstala i s mladším bratrem, a ačkoliv matku ani otce zpočátku nevídala často, láska prarodičů jí jejich absenci plně vynahrazovala. Rodiče se krátce po narození syna Wolfiho rozvedli, takže s otcem se Romy nikdy už tolik nesblížila. Matka však pro ni představovala jejího celoživotního spojence, rádce i přítele. Společně si dokonce zahrály v několika filmech.
Společná práce v šesti z celkem devíti filmů nás sblížila docela jinak, než tomu bývá u ostatních dívek mého věku. Řada každodenních problémů, které s sebou nese filmování, od účesu až po oblečení, od mejkapu po hodiny zkoušek šatů a účesů - to všechno poskytuje tolik příležitostí k rozhovorům, jež přesahují rámec toho, co by mělo osmnáctileté děvče probírat s matkou, a tak mezi námi vedle vztahu matky a dcery vzniklo pouto spojující starší kolegyni s mladší.
Magda Schneiderová zpočátku neměla vůbec tušení, že její dcera tíhne k herectví. Romy do svých čtrnácti let studovala na internátní škole v Goldensteinu, kterou řídily jeptišky Augustiniánů. Po většinu doby tropila neplechu, byla divoká, ráda si vymýšlela, zkrátka řečeno byla dle názoru jeptišek poněkud nevkusná. Naštěstí na ni společnými silami nebyly úplně krátké, a ačkoliv to chvíli vypadalo na vyloučení, Romy nakonec školu dokončila a na toto období dospívání vždycky ráda vzpomínala.
Zatímco jiné dívky po dokončení základních studií většinou pokračují v dalším vzdělávání, Romy se naskytla úplně jiná příležitost. Byla to šance, ke které se modlila celé svoje dětství. Na přímluvu své matky, která se chystala natáčet film, získala i čtrnáctiletá Romy svoji první roli. Kamerovými zkouškami prošla bez potíží, její obličej se všem hned zalíbil, a tak se sny mladé dívky začaly rychle plnit. Na scénu celebrit vstoupila díky snímku Šeříky až bílé začnou kvést. Otevřely se jí tím dveře do hereckého světa, kam odjakživa chtěla patřit.
Ještě ani nedotočila první film a už se jí hrnuly nabídky na další. V jednom z nich ztvárnila postavu mladé královny Viktorie a odtud to byl už jen krůček k císařovně Sissi. Tahle role jí v šestnácti letech přinesla definitivní slávu, ale natáčení s sebou nese úskalí, které si mladá dívka začala postupně uvědomovat.
Ani nevím, jestli mám být šťastná, nebo smutná. Být herečkou je vlastně příšerné povolání. Člověk se tomu musí oddat celým srdcem. Sedí, stojí, chodí, pláče. Musí se dokonale uvolnit, vcítit se do role, když ji chce zahrát dobře, ale navzdory tomu musí být neustále nad věcí, zachovat si chladnou hlavu. Vím, že mě tahle práce beze zbytku pohlcuje. Je to jako jed, který člověk užívá po troškách a na nějž si zvykne, ale který přesto proklíná.
Romy si zpočátku všechno dění kolem sebe užívala, byla šťastná, lidé ji milovali a postavou mladé císařovny si svoje publikum zcela získala. Začala hodně cestovat, a to nejenom po Evropě, nakonec si ji vyžádali až ve Spojených státech, tak rychle se po celém světě šířil její věhlas. V devatenácti letech se už dokázala dorozumět plynně anglicky a nedělalo jí problém vystupovat v televizi a dávat rozhovory americkým novinářům. Myslela si, že větší štěstí už ji potkat nemůže, to ještě netušila, že na ni už čeká jedna z jejích největších životních lásek.
Bylo jí dvacet let, když dostala nabídku od francouzské produkční společnosti natočit film Kristýna. Jejím hereckým partnerem se měla stát tehdy začínající filmová hvězda - Alain Delon. Světe div se, ti dva si na první pohled do oka vůbec nepadli.
Pod schody stál až příliš hezký, příliš dobře učesaný mladík, vyfešákovaný jako gentleman v košili a kravatě a v přehnaně modrém kvádru: Alain Delon. Kytice rudých růží v jeho ruce byla také až moc rudá. Celé mi to připadalo děsně nevkusné a onen gentleman absolutně nezajímavý. Také já jemu připadala k zblití - později se tak bezostyšně vyjádřil. Prý jako pitomá sladká holka z Vídně, úplně bez šmrncu. S touhle obludou teď musí šest neděl natáčet! Neměli jsme se v lásce.
Ale jak se říká - co se škádlivá, to se rádo mívá. Během šesti neděl natáčení se do sebe oba herci vášnivě zamilovali. Jejich láska byla tak velká, že se Romy nakonec odtrhla od rodiny a utekla za svou drahou polovičkou do Paříže. Rodina jí to měla za zlé, do té doby se totiž chovala jako spořádaná dcerunka. Jenže toho měla už právě dost. Nelíbilo se jí, že v ní neustále všichni viděli jen sladkou Sissi. Chtěla dostávat role charakterních žen, chtěla světu dokázat, že umí být opravdovou herečkou. To se jí nakonec v Paříži podařilo. Poprvé si zahrála na divadelních prknech, a to v cizím jazyce, který se musela nejdřív naučit. Získala si nové publikum. Němečtí a rakouští fanoušci na ni však proto poněkud zanevřeli.
Já Romy, deník mého života, Renate Seydel, Ikar, 1996
Po boku lamače dívčích srdcí žila šest let. Alain Delon nebyl zrovna vzor věrného muže, ale Romy ho milovala a nebyla schopná se s ním rozejít. V tomto momentě dostává její dokonalý život první vážnější trhliny. Jednoho dne se vrátila domů a na stole našla od svého milence velmi stručný vzkaz, kterým jejich dlouholetý vztah ukončil: Jsem s Nathálií v Mexiku. Všechno dobré. Alain.
Následující rok byl pro Romy velmi obtížný. Obdržela od života první těžkou ránu, a to rovnou pod pás. Novináři si v jejím utrpení libovali, často se o ní v novinách psaly lži. V každém muži, se kterým se třeba jen náhodou sešla, novináři viděli nového milence. Nikdo na ni nenechal nit suchou a tenhle nehezký zájem veřejnosti snášela těžce. Ale vzchopila se a znovu se zaměřila na svou kariéru. Hledala další role, ve kterých ze sebe chtěla dostat to nejlepší. Svářily se v ní dvě touhy – toužila po skvělé kariéře a zároveň hledala klid a zázemí. Potřebovala člověka, o kterého by se mohla opřít. Nakonec se její oporou stal o 14 let starší herec a režisér Harry Meyen. Prožila s ním devět let manželství, ze kterého vzešel syn David. Romy si tentokrát plnými doušky užívala novou roli matky a manželky. Byla opět šťastná.
Jenomže nic netrvá věčně. Dokud se věnovala rodině, bylo všechno v pořádku. Po čase znovu převážila touha hrát. Opět se ponořila do práce a výsledkem byl krach vztahu a rozpad manželství. Pro ni to byla další rána, bolelo to o to víc, když musela manželovi vyplatit půlku svého jmění, kterou po ní vyžadoval. Útěchou v rušném období ji byl její syn, ke kterému si vypěstovala skutečně silný vztah. Pro herečku byla práce naplněním života, ale mnohdy bylo vidět, že má obavy z neúspěchu, což jejímu psychickému vytížení moc neprospívalo.
V tomhle povolání mě děsí, že bych ze sebe nemusela dostat všechno. Každý film, v němž účinkuju, je pro mne sázkou, kterou musím bezpodmínečně vyhrát. Musím vždycky trumfnout sama sebe.
V šestatřiceti letech dává lásce ještě jednu šanci. Seznámila se tentokrát s o devět let mladším novinářem Danielem Biasinim. V témže roce, kdy se rozvedla, se opět vdala a krátce poté otěhotněla. První těhotenství bohužel skončilo potratem, ale podruhé se to podařilo a Romy porodila dceru Sarah. Bohužel i tomuto manželství uškodila Romyina herecká kariéra. Protože byla kvůli filmování často mimo domov, manželé se nakonec odcizili. Daniel od Romy odešel a přestěhoval se do Ameriky. Ve dvaačtyřiceti letech zůstala sama se dvěma dětmi, pracovně vytížená a v depresích. Do toho se objevily zdravotní obtíže a ona musela podstoupit operaci, při které ji odstranili nádor na ledvině. Pořád však chtěla hrát a zároveň neustále toužila po klidném domově a rodině.
Syn David pro ni znamenal v životě nejvíc, a proto nedokázala unést poslední životní ránu, která se k ní znenadání přiřítila. Chlapec se při přelézání plotu zranil tak vážně, že mu už lékaři nedokázali zachránit život. Romy se ještě několik měsíců snažila vyrovnávat s obrovskou ztrátou, dokonce stihla natočit svůj poslední film Poutnice ze Sans-Souci. Více sil už jí ale nezbývalo, dne 29.května 1982 byla nalezena mrtvá ve svém bytě. Lékaři jako příčinu úmrtí uvedli infarkt. Celý svět to nemohl pochopit jinak, než že nešťastné ženě puklo srdce žalem.
Anketa
Zdroj informací a citací: Já Romy, deník mého života, Renate Seydel, Ikar, 1996
