Článek
Bylo jí šest, když se s rodiči přestěhovala z vesnice do Berlína. Z poklidného venkovského prostředí se musela adaptovat na betonové sídliště plné vysokých věžáků a stovky divokých dětí, mezi které nebylo vůbec jednoduché zapadnout. Christiane to ale neměla jednoduché nejen v novém, cizím prostředí. Složitější poměry panovaly i v domácnosti, kde vyrůstala. Bydlela s mladší sestrou a oběma rodiči, ale otec často pil a pořádek si sjednával nikoliv domluvami, ale tvrdou rukou.
„Chtěl bejt chlap, na kterýho ještě všechno čeká. A ne táta od rodiny, kterej má na krku ženskou a dva haranty a nedokáže je uživit. Tak nějak to bylo s mým otcem. Ale když mi bylo šest nebo osm, tak jsem to samozřejmě vůbec nechápala. Můj otec ve mně jenom utvrzoval pravidlo, který jsem už znala z ulice: bít, nebo bejt bit. Máma, která byla v životě taky mockrát bita, došla ke stejnýmu poznání. Pořád mi vtloukala do hlavy: Nikdy si nic nezačínej. Ale když už ti někdo něco udělá, tak mu to vrať. A pořádně.“
Mladá dívka se musela začít učit žít podle pravidel, které jí život naservíroval. Uvědomila si, že když bude hrát roli poslušné a tiché holky, která se nechá otloukat, pak ničeho nedosáhne. Pokud se chtěla prosadit, musela být drzá a nesmlouvavá stejně jako ostatní. Bohužel to však vzala za nesprávný konec.
„Asi tak v deseti jsem taky začala krást. V samoobsluhách. To, co jsem doma nedostala. Hlavně bonbony. Skoro všechny děti mohly jíst bonbony. Ale náš otec tvrdil, že se od nich kazej zuby. V Gropiusstadtu se člověk docela automaticky naučil dělat to, co bylo zakázaný…Majitele obchodů jsme neměli v lásce, a tak jsme vždycky jásali, když se někomu z nás podařilo je okrást.“
Násilí v domácnosti se začalo stupňovat, Christianina matka si nakonec našla mladšího milence a požádala o rozvod. Přestěhovaly se, a ačkoliv se všem ulevilo, poměry doma i tak nebyly zcela idylické. Nový přítel hrál v matčině životě důležitější roli než vlstní dcery. Jejich výchova tak i nadále značně pokulhávala. Christianina sestra se dokonce vrátila zpět k otci. Z Christiane se čím dál víc stávalo dítě ulice. Ve 12 letech chodila venku na podpatcích, popíjela s kamarádkami pivo a kouřila. Doma ji nikdo příliš nepostrádal. Chytla se party o něco starších dětí, které chodily do klubu. Hned při první příležitosti se jí naskytla nová zkušenost s drogou.
„Když jsem přišla příští večer do sklepa, měli s sebou kluci z party obrovskou vodní dýmku. Nejdřív jsem vůbec netušila, co to je. Kessi mi vysvětlila, že se tím kouří hašiš, a řekla mi, že si k nim můžu přisednout. Moc jsem nevěděla, co to ten hašiš vlastně je. Jen to, že je to droga a že je děsně zakázaná. Zapálili to a dali kolovat hadičku. Každej si z ní potáhnul. Kessi taky. Já jsem odmítla. Vlastně jsem ani nechtěla odmítnout, protože bych ráda patřila k partě, ale zkrátka jsem to ještě nedokázala –kouřit drogu.“
Její nejistota však brzy vzala za své. Ve 12 letech rozhodně nechtěla být pozadu za svými staršími kamarády. Doma jí chyběla pozornost matky, v kruhu svých přátel jí měla naopak dost. Nemohla si dovolit být outsider. Nic pro ni v tu chvíli nebylo důležitější než její parta. A tak, přestože byla ještě dítě, začala kouřit hašiš. Mezi vínem a cigaretami to byla další droga, na kterou si vypěstovala návyk. Krátce na to následovalo LSD, efedrin a další prášky.
„Když jsem neměla fet, tak jsem aspoň pila pivo nebo víno. Začala jsem s tím hned, jak jsem přišla ze školy, anebo už taky dopoledne, když jsem byla za školou. Pořád jsem byla trochu mázlá. Zvykla jsem si bejt sjetá. Pomáhalo mi to zapomenout na všechno to svinstvo ve škole a doma. Škola mě už vůbec nevzrušovala. Rychle jsem klesla z dvojek na čtyřky a pětky. Taky vzhledem jsem se úplně změnila. Hrozně jsem zhubla, už jsem skoro nejedla. Všechny kalhoty mi byly velký. Obličej se mi propadnul. Často jsem teď stála před zrcadlem. Líbilo se mi, jak jsem se změnila. Čím dál víc jsem se podobala ostatním z party. Konečně jsem se zbavila tý svý nevinný dětský tvářičky.“
Christianina matka si proměny své dcery všimla, ale přisuzovala to klasicky pubertě, kterou si musí každý projít. Věřila, že to všechno časem pomine a dál se věnovala především své práci a příteli. Dceřiny pozdní příchody domů přešla jen s menšími výtkami. Byla to doba, kdy se dalo ještě všechno zachránit, stačila jen trocha pozornosti. Ve 13 letech Christiane snila o tom zajít si na nejznamější diskotéku ve městě, která se jmenovala Sound. Tam to totiž začínalo nabírat spád. I když ji první návštěva podniku zklamala a narkomani užívající heroin ji spíše děsili, začala tam docházet pravidelně. Svěřila se s tím i matce, vyslechla si standardní kázání, ale jinak měla ruku volnou. Christiane v tu chvíli ještě trochu doufala, že jí to matka zakáže, že projeví větší obavy. Nestalo se.
„V Soundu byly k sehnání všechny možný drogy. Zkusila jsem všechno, až na háčko (tj. heroin). Válium, mandrax, efedrin, cappis, teda captagon, samozřejmě shit a aspoň dvakrát tejdně trip. Povzbuzovací a naopak uklidňovací prášky jsme do sebe házeli po celejch hrstech. Tablety proti sobě v těle navzájem bojovaly, a to právě způsobovalo ten senzační pocit. Člověk si moh vyrobit náladu, na jakou měl chuť. Šlo jen o to, vzít si víc povzbuzovacích, nebo uklidňujících tablet. Takže když jsem dostala chuť trochu si v Soundu zařádit, spolkla jsem víc cappis a efedrinu, a když se mi chtělo jen tak klidně sedět v koutě nebo v kině, nacpala jsem se pořádně váliem a mandraxem. Prožila jsem tak několik šťastnejch tejdnů.“
Z heroinu měly děti zpočátku strach. Uvědomovaly si, že je to nebezpečna droga a že ve 13 letech jsou na tak silnou látku ještě mladí. Christiane se tomu pokušení na jednu stranu dlouho bránila, na druhou stranu ke starším kamaradům, kteří už měli s háčkem zkušenosti, vzhlížela a obdivovala je. Potom se zamilovala do Detlefa, který se stal jejím dlouhodobým parťákem v užívání drog. Ten s heroinem začal jako první a Christiane ho brzy následovala. V tu chvíli začal kolotoč užívání tvrdých drog, abstinenčních příznaků a zoufalé snahy sehnat peníze na další dávku. Protože děti do práce nechodily, musely si peníze obstarávat jiným způsobem. Nejčastěji žebráním a kradením, ale došlo i na tu nejhorší možnou variantu.
„Detlef tak zhubnul, že z něho zbyla jenom kostra. Ruce měl tenoučký, že jsem je mohla
obejmout prstama. V obličeji byl úplně bílej a přepadlej. Ale bylo to docela hezký. Ty jeho děsně
milý oči byly teď jakoby ještě větší a taky smutnější. Nakonec jsem se ho zeptala, proč už nechodí do Soundu. Řek, že to tam stojí za hovno. Chtěla jsem vědět, kam teď teda chodí, a on mi to nakonec řek: na stanici ZOO. A co tam dělá? „Prodávám se,“ řekl.“
I Christiane si nakonec začala vydělávat prostitucí. Připojila se k třináctiletým dívkám i chlapcům, kteří postávali na stanici metra a prodávali svoje těla, jen aby si za vydělané peníze mohli koupit drogy. Ten kolotoč se podobným způsobem točil docela dlouho. Potom však začali Christianiny přátelé umírat. Její matka konečne pochopila, co se děje a snažila se dceři pomoct s odvykáním. Dívka si opravdu přála s drogami skoncovat, ale její organismus byl na omamných látkách až příliš závislý. Pokoušela se od nich očistit několikrát, ale pokaždé k nim sklouzla zpátky. Vracela se jí žloutenka, doktoři však od narkomanů dávali ruce pryč.
„Jako naschvál zrovna tehdy dostala Christiana druhou žloutenku. Přes noc měla
najednou skoro jednačtyřicet stupňů horečky. Příští den dopoledne jsem ji odvezla na kliniku ve
Steglitzi. Byla žlutá jako citron. Už nemohla ani stát a sotva se vlekla. Po prohlídce lékařka řekla, že Christiane selhávají
játra, protože bere přiliš mnoho drog. Bohužel si ji tam prý nemůže nechat, protože na
klinice nemají izolaci. To nebyla pravda. Později jsem si to zjistila. Klinika ve Steglitzi má
izolační oddělení s dvacetipěti lůžky. Ve skutečnosti nechtěli mít na své vznešené klinice žádného
narkomana.“ ( Výpověď Christianiny matky)
Christianu několikrát na stanici ZOO odchytila policie. Když si jí u jednoho výslechu všimli dva novináři, chtěli s ní udělat krátký rozhovor. Nakonec si ale vyslechli celý její příběh, ze kterého vznikla kniha. Mladá dívka se rázem stala slavnou. V plnoletosti si mohla za honoráře z knihy a jejího zfilmování kupovat drogy neomezeně. Odvykací kůry jí nikdy nepomohly. Rodiče nad ní ztratili kontrolu úplně.
A jak je na tom autorka slavné knihy dnes? Bohužel se velkého happy endu nedočkáme. Smrt se jí sice vyhla, ale chatrné zdraví ji provází celý život. Několik let žila v Řecku, ale nikdy nebyla úplně čistá. V roce 1996 se jí narodil syn, kvůli kterému chtěla život změnit, ale ani tohle předsevzetí nakonec nedodržela, dítě jí bylo v 11 letech odebráno. Vztahy s partnery jí rovněž nevycházely. O tom všem napsala autorka ještě jednu knihu, a pak se začala veřejnosti stranit. V jednom z posledních rozhovorů řekla, že se vlastně nikdy nechtěla drog vzdát, protože nic jiného v životě nezná. Vybrala si tenhle odlišný způsob života a rozhodla se jej žít až do konce.
Zdroj citací: My děti ze stanice ZOO, Christiane Vera Felscherinow, Oldag, 2005
