Článek
Některé státy je přijímají ochotně, jiné před nimi zavírají dveře. Co je dobře a co špatně? Pustit mezi sebe cizince, od kterých nevíme, co čekat? Můžou se mezi nimi skrývat násilníci, dokonce teroristi. Jenomže zločinci se přece skrývají v každé společnosti, dokonce i ve vyspělých, evropských zemích.
Uprchlíci se k nám sbíhají odevšad - z Asie, Afriky a v posledních letech velkou měrou i z Ukrajiny. Český národ je v tomto bodě hodně rezervovaný, uprchlíky tu prostě nechceme. Vadí nám jiný odstín pleti, vadí nám cizí řeč, kterou teď slyšíme snad v každém druhém podniku. K tomu, co je nám cizí, jsme vcelku nemilosrdní. Nezajimají nás osudy těch lidí, tady prostě nemají co dělat. Teď se však nabízí otázka, jak bychom se cítili my, kdyby k nám dolehla válka a my museli utéct. Teprve potom se možná na život uprchlíka začneme dívat jinak.
V maďarském městě Bicske utečence přijímají. Ti, co získají status uprchlíka, mohou v místním uprchlickém táboře pobývat maximálně rok, pak už se o sebe musejí postarat sami.
Usama odešel z Libanonu sužovaného ozbrojenými konflikty. Vzal s sebou manželku a tři děti. Nejprve měl odletět do Rakouska, pak se ale plány změnily a jejich cílovou destinací se stalo Maďarsko. Usama ani nevěděl, kde přesně se tato země nachází a jestli je vůbec v Evropě. On a jeho rodina pocházejí z velmi chudých poměrů. V Libanonu obývali malý a velmi prostý příbytek, hodně podobný tomu, který jim byl v táboře přidělen. Voda tekoucí z kohoutku pro ně však byla něco nevídaného.Dobrou zkušenost měli i s úředníky a lidmi, kteří se jich ujali. Zacházeli s nimi slušně a laskavě. Poprvé po mnoha letech se všichni cítili v bezpečí. Neznamená to však, že by se jim po domově už nemělo nikdy stýskat.
Ahmed pochází ze Somálska a utekl ze země bez rodiny. Získal status uprchlíka a v nadcházejícím období si musí najít stálou práci, aby mohl zažádat o azyl pro celou svou rodinu. Nyní vydělává 15 dolarů měsíčně a i přesto se snaží posílat nějaké peníze své ženě. Ze Somálska uprchl, protože patří k silně diskriminovanému kmeni a problematická situace jeho rodině nedávala pocit jistoty a bezpečí. Když ještě žil ve své zemi, přepadli ho příslušníci jiného kmene. Když se jim pokusil utéct, stříleli po něm. Jakmile ho dopadli, ztloukli ho do bezvědomí a pobodali ho. Smrti unikl jen o vlásek. V tomto momentě si uvědomil, že pokud chce žít normální život, musí svou zemi opustit.
Lia a její dospívající syn Georgi pocházejí z Gruzie. Do konce pobytu v uprchlickém táboře jim zbývá už jen pár týdnu. Lia se snaží, aby její syn prošel potřebným vzděláním. Neustále mu domlouvá, protože Georgi je příliš zarputilý. Je vidět, že se na něm projevuje vzdor a revolta. Cítí se být vykořeněný z domácího prostředí, ačkoliv k nim nikdy nebylo zcela přátelské. Možná má taky pocit, že v nové zemi se na něho všichni dívají spatra. Jako na někoho, kdo by tam být neměl. Jak se má dospívající člověk cítit a chovat, když neví, kam patří? Když v jedné zemi mu jde o život a v druhé zemi se na něj dívaji úkosem a myslí si o něm, že je jenom příživník? Měl by vůbec dostat nějakou šanci?
Všichni zmínění se snaží v nové zemi aklimatizovat, nějakým způsobem se začlenit. Usama se přihlásil do autoškoly a chce si získat řidičské oprávnění. Plánuje aboslvovat jazykový a pracovní kurz v oboru malíře pokojů. Lia se snaží najít byt, protože v uprchlickém táboře už déle zůstat nemůže, ale je to těžké, protože nájmy jsou příliš vysoké a práce se hledá těžko, když ještě neovládá jazyk. Ahmed se snaží den co den spojit telefonicky se svou ženou, která s dětmi uprchla do Jemenu. Hledá způsob, jak všechny dostat do Maďarska, ale úřady někdy bývají nemilosrdné. Každý z nich dělá, co může a co umí. Všichni se snaží nějak uživit, nějak žít. Přesto každý z nich myslí na domov a příbuzné, které musel opustit nebo které ve své zemi nenávratně ztratil.
Příběhy jednotlivců jsou různé, my však uprchlíky z cizích zemí většinou hážeme do jednoho pytle. Jak už bylo řečeno, jednotlivé osudy nás nezajímají, každý má nějaké problémy, které si musí vyřešit. Jak tedy k utečencům přistupovat? Je vpořádku, že je tady nechceme? Nebo je přirozené podat jim pomocnou ruku? Pokud na ulici potkáme zdánlivě obyčejného člověka, a pak zjistíme, že žije v uprchlickém táboře, uděláme si o něm hned jasný obrázek?
Nikdo z nás by se nechtěl dostat do situace, ve které se nacházejí oni. Mnozí z nás nejspíš ani nepřemýšlejí nad tím, že by se jim mohlo něco podobného stát. My máme svoje domovy, svou rodinu, přátelé, práci, svoje útočiště. A jiní to všechno už nemají. Měli, ale přišli o to. Dává jim to právo od nás žádat, abychom jim tyhle věci poskytli? Jsou to sice lidé, ale jsou odjinud. Někteří nepracují a jen berou příspěvky. Proč nepracují? Je pro ně tak těžké najít si práci? A nabídneme my jim takové zaměstnání, které bude dostatečně finančně ohodnocené?
Jsou to otázky, které neberou konce a na které neexistuje jednoznačná odpověď. Nemám nic proti kulturním odlišnostem, ke každému přistupuju stejně a beru ho tak, jak se narodil. Někdy ale kvůli jednomu prohřešku rovnou odsoudíme všechny. Netvrdím, že s tím souhlasím, ale ani se nedivím, že se to často stává. I my se chceme v naší zemi cítit bezpečně. Stojíme tedy na straně dobra nebo zla? A pokud v naší zemi nechceme určitou národnost a odmítáme těmto lidem pomoct, nepodobáme se v určitém ohledu jednomu nechvalně známému diktátorovi? Každý na to má svůj názor a přizpůsobuje mu své svědomí. Musíme se s tím uvnitř sebe trochu poprat a přijít na to, co je správné. Je to takový náš boj.
Anketa
Zdroj: Mezi dvěma světy, dokumentární, HBO
