Život Agathy Christie: Nakladatelé její knihy léta odmítali, po nervovém kolapsu záhadně zmizela

Na své dětství vzpomínala ráda. Narodila se v roce 1890 do finančně zabezpečené rodiny. Otec a matka se podle všeho velmi milovali, ačkoliv byli jako oheň a voda. Svou povahu spisovatelka zdědila nejspíš právě po otci. Frederick Alvah Miller byl ve společnosti velmi oblíbený pro svůj humor a přátelskou povahu. Oproti tomu Clara Boehnerová, jeho žena, podle něj neměla smysl pro humor skoro vůbec. Agatha věřila, že její matka byla spíše melancholické povahy a chyběla jí sebejistota, ale i přesto si jí okolí vážilo. Oba manžele pojil hluboký cit a stejnou lásku věnovali i svým třem dětem.

Kromě milujících rodičů Agahtha vyrůstala obklopená četným služebnictvem, a i na něj vzpomínala s úsměvem. V první řadě to byla chůvinka, která v jejím srdci zaujala pevné místo. Dále kuchařka, bez které by se domácnost neobešla, stejně jako bez dalších pomocnic, jejichž ručky denně leštily hromady stříbra a sklenic a hodiny oprašovaly nejrůznější předměty a obrazy. Každý den se chystala večeře o pěti chodech, a když do rodiny zavítala nějaká návštěva, muselo být na výběr alespoň ze dvou pokrmů. Agatha Christie na povolání služebných nedala dopustit. Zdůrazňovala, že v tehdejší době byly služky kvalifikované a na svou práci nesmírně hrdé. V lidech budily úctu. Jejich úloha však postupem času přestávala být vážená. Četné služebnictvo a honosné večeře však podle Agathy neznamenaly nic, co by se pokládalo za mimořádný luxus. Její rodina prý k těm bohatým rozhodně nepatřila. Jak by mohla, ani neměli vlastního lokaje!

Agathin otec nepracoval, jelikož zdědil výdělečný podnik a další majetky po svém otci v Americe. Nicméně postupem času přestal podnik prosperovat tak jak měl a rodina Millerů se musela uskrovnit. Považme ovšem jakým způsobem! Pokud nebylo dostatek financí, tak se muselo cestovat. Krásný dům v anglickém přímořském městě Torquay pronajali za slušný peníz a sami se pak vydali do Francie, aby žili v levnějších hotelech. Agatha s rodiči, starší sestrou a francouzskou vychovatelkou tímto způsobem procestovala kus země a samozřejmě to brala jako velké dobrodružství, na které si uchovala plno vzpomínek. Cestování se jí vrylo pod kůži už tehdy, v šesti letech. Kromě toho se naučila jazyk, což bylo jen ku prospěchu.

Nedlouho po tom, co se rodina vrátila z Francie, se zdraví Agathina otce zhoršilo. Finanční problémy mu jen přitěžovaly a v roce 1901, když bylo Aghatě jedenáct let, Frederick Miller zemřel na zápal plic. Zbytek rodiny zanechal v celkem nepříjemné finanční tísni. Zůstala po něm vdova a tři děti. Výstřední syn Monty se přihlásil coby voják do Búrské války, starší dcera Medge se brzy provdala a nejmladší Agatha tak zůstala se svou matkou a několika služebnými sama.

Přesto všechno měla i nadále poklidné a šťastné dětství. Její matka zastávala názor, že dospívající dívka by se neměla příliš angažovat ve vzdělání, stačilo, aby se jednou dobře provdala, takže kromě guvernantky, která se jí čas od času věnovala, se nemusela až do patnácti let školní docházkou vůbec zabývat. Teprve v tomto věku byla poslána do Paříže, kde se zdokonalovala ve francouzštině, historii a především hudbě. Škol vystřídala několik, většinou podle toho, co její matka zrovna uznávala za vhodné. Hře na piano věnovala tolik času, že dokonce chvíli pomýšlela na kariéru pianistky. Kromě toho také brala hodiny zpěvu a mnohokrát snila svůj sen o tom, jak se stane úžasnou operní pěvkyní. Její hlas ovšem nebyl dost silný a vystupování před publikem jí působilo velkou trému, takže podobné sny brzy zavrhla.

Drobné verše posílala do novin už jako dítě a měla radost, když občas nějakou její báseň otiskli, ale nikdy ji opravdu nenapadlo stát se spisovatelkou. První povídku naspala už téměř jako dospělá, a to jen proto, že byla kvůli chřipce dlouho upoutaná na lůžko a hrozně se nudila. Matka jí tehdy navrhla, že by si mohla krátit čas psaním povídky, a tak se do toho pustila. Žádná z jejích prvních povídek se ale nedočkala valného úspěchu, a to samé lze říct i o jejím prvním románu. Svou prvotinu nazvala Sníh na poušti, ačkoliv později ve svých pamětech přiznala, že vůbec neví, proč si takový název zvolila. Neměl totiž nic společného s obsahem románu.

Jelikož to vypadalo, že se věnuje něčemu, co opět nemá smysl, raději začala uvažovat nad tím, co do ní maminka odjakživa vtloukala - jak se co nejlépe vdát. Mladé dámy se na počátku 20. století chovaly samozřejmě jaksepatří cudně, ale nevinné flirtování už si sem tam mohly dopřát. Než Agatha poznala svého prvního manžela, byla zasnoubená vícekrát.

První žádost o ruku ale vůbec neprobíhala podle jejího gusta. Chtěl se s ní oženit jistý mladík, o kterého vůbec nestála. Pro vyznání lásky si bohužel vybral velmi nevhodné místo a tím bylo vlakové kupé. Tu důležitou otázku vyslovil ve chvíli, kdy se vlak dal do pohybu a Agathu tím hodně zaskočil, nicméně se ho nezdráhala razantně odmítnout. Nepříjemné na celé situaci bylo především to, že vlak následující dvě hodiny nikde nezastavoval a v soukromém kupé tak nastalo velmi trapné ticho. Odejít se nikam nedalo a do řeči nikomu z nich nebylo. Málokdo by se do takové situace chtěl dostat.

Jednoho dne se na plese seznámila s pohledným podporučíkem, který ji několikrát vyzval k tanci. Na popud společného známého měl nad mladinkou Agathou držet přátelský dozor. Docela se jí zamlouval, ale i tak by na něj málem zapomněla, kdyby se o několik dní později neobjevil v jejich domě pod záminkou, že jel náhodou kolem a napadlo ho Agathu pozdravit. Navštívil ji pak ještě několikrát a jak se dalo očekávat, brzy jí vyznal lásku. Přiznal se, že se do ní zamiloval na první pohled už tehdy na plese. Tím mladíkem byl Archibald Christie a mladé dívce učarovalo především to, že pracoval u letectva. Vzdušná doprava byla teprve v počátcích a letadla Agathu fascinovala.

Povahy těch dvou byly velmi rozdílné. Agatha byla do Archieho skutečně zamilovaná, ale jejich vztah byl poměrně turbulentní. Opakovaně se zasnubovali a pak zasnoubení zase rušili. Christie neměl téměř žádný majetek a uvědomoval si, že Agathu nemůže dobře zabezpečit, což do vztahu také nepřinášelo klid. Pak vypukla první světová válka a snoubenci se museli na několik měsíců rozloučit. Agatha se začala plně věnovat kurzům první pomoci a ošetřování raněných vojáků. Postupně se v tomto oboru zdokonalovala a zase jí jednou přišlo na mysl, že pokud by se neprovdala, věnovala by se tomuto povolání profesionálně. Život byl zkrátka neustále plný možností.

Za Archibalda Christieho se nakonec provdala hned, jak se vrátil na Vánoce domů. Ačkoliv Agatha ještě pořád trochu váhala, nakonec se dala svými emocemi strhnout a na naléhání svého snoubence přistoupila k tomu, aby se na štědrý den vzali. Bez příprav a bez ohlášek, bez svatebních šatů, bez souhlasu rodičů a za přítomnosti náhodných svědků. Svět tak konečně mohl přivítat Agathu Christie, jak ji známe dnes.

Válka pokračovala dál a Agatha získala místo v lékárně, kde se dostala do kontaktu s rozmanitými medikamenty na míchání mastí a jiných léčivých přípravků. Ačkoliv první literární pokusy nebyly v jejím případě nijak valné, vzpomněla si ještě na dobu, kdy se se svou starší sestrou bavila o tom, jak je těžké napsat detektivku. Využila tedy svých nově nabytých znalostí a znovu se pustila do psaní románu. A ani tentokrát se na ni hned neusmálo štěstí. Její rukopis putoval k několika nakladatelům, kteří nad dílem jen vrtěli hlavou. Neúnavně ho posílala zase dál, ale když se pak dlouho nevracel, téměř na něj zapomněla. Začínala mít totiž opět jiné starosti.

Po válce totiž spolu s manželem hledali nový byt v Londýně. Archie už nepovažoval za nutné setrvávat u letectva a měl za to, že tenhle obor nemá budoucnost. Dal se raději na finance a obchodování. Podařilo se mu najít vhodné místo a najmout si menší byt, kde společně přivedli na svět jedinou dceru Rosalind. Agatha překypovala štěstím. Po dvou letech jí nečekaně přišla odpověď z nakladatelství s nabídkou, že jí rukopis vydají, pokud na něm provede požadované úpravy. S chutí se do toho pustila, a ačkoliv ze smlouvy pro ni neplynulo příliš mnoho finančních výhod, byla šťastná, že bude mít svou vlastní knihu. Tímto způsobem napsala ještě několik dalších knih. První větší úspěch zaznamenala ve chvíli, kdy od ní jisté noviny koupily práva za celkem slušný obnos 500 liber. Za takovou částku si mohla pořídit něco, co jen tak někdo neměl a čeho v té době bylo pomálu. Svůj vlastní automobil.

Do této chvíle byl život začínající spisovatelky zalitý sluncem. V roce 1926 však Agatha dostala od sestry zprávu, že je jejich matka nemocná. Bohužel zemřela dřív, než se s ní stihla rozloučit. Následně ji čekal těžký úkol vrátit se do svého rodného domu a začít vyklízet všechny věci, které zbyly po jejích rodičích. V tomto smutném období přišla ještě další a mnohem horší rána. Archibald, který mezitím pracoval v Londýně, se jednoho dne zjevil v Ashfieldu a své manželce oznámil, že se zamiloval do jiné ženy. Způsobilo to u ní nervové zhroucení. 

Toto období se spojuje s jejím nenadálým zmizením. Jednoho večera políbila svou spící dceru na dobrou noc a odjela z domu neznámo kam. Nikomu nic neřekla a celých 11 dní se neozývala. Do pátrání se zapojily stovky policistů, poprvé v historii bylo k hledání využito i letadlo. Její automobil se našel, avšak po spisovatelce nezůstaly stopy. Noviny toho byly plné, jednalo se o velkou aféru. Někteří se domnívali, že spáchala sebevraždu, jiní se vsázeli, že spisovatelka na sebe jen chce upozornit. Poté policie dostala zprávu, že Agatha byla viděna v jednom hotelu. Policie si informaci ověřila a skutečně ji na uvedeném místě nalezla. Agatha však nebyla schopná logicky vysvětlit, co se s ní v posledních dnech událo a proč se před světem schovávala. Na nic si podle svých slov nepamatovala.

Tuto událost si v budoucnu velmi nerada připomínala, nikdy o ní nemluvila a ve svém životopise napsala jen pár vět o tom, co člověk prožívá, když se nervově zhroutí.

Propadala jsem příšernému pocitu opuštěnosti. Ani jsem si snad neuvědomovala, že jsem poprvé v životě opravdu nemocná. Vždycky jsem překypovala silami a nechápala jsem, jak ztrápenost, starosti a přepracování dokážou člověku nalomit zdraví. Ale nadobro mě zdrtilo, když jsem se jeden chystala podepsat šek a nemohla si najednou vzpomenout, jaké jméno mám napsat. Připadala jsem si úplně jako Alenka v říši divů, když sáhla na strom…

Po rozvodu Agatha zaháněla smutek tím, co ji v životě kromě psaní bavilo nejvíce s to bylo cestování. Nejraději podnikala cesty na východ pověstným Orient Expressem. Pokračovala vlakem ale ještě dál, například až do dalekého Damašku nebo Bagdádu. Na jedné z cest se seznámila s o čtrnáct let mladším archeologem Maxem Mallowanem a začalo mezi nimi vznikat blízké přátelství. Max se po čase začal spisovatelce dvořit a požádal ji o ruku. Pro Agathu, která na lásku zanevřela, to bylo zpočátku nepředstavitelné. Bála se znovu riskovat svoje city a kromě toho jí všichni svatbu rozmlouvali, především kvůli velkému věkovému rozdílu. Ale Agatha si nakonec dala říct a jakmile se jednou rozhodla, nikdo už jí nic rozmluvit nedokázal. Vdávala se podruhé a nelitovala toho. S druhým mužem zůstala až do své smrti.

Život s archeologem jí skýtal další možnosti cestování. Spisovatelka se odrazila ode dna a vše začalo opět vypadat jako pohádka. Její jméno už si získalo značnou popularitu. Možná jí k tomu opravdu dopomohla i velká reklama spojená s předchozím zmizením, kterou tisk s takovou chutí zveřejnil. Knihy se dobře prodávaly, ale Agatha se pořád ještě nepovažovala za spisovatelku. Psaní jí občas vyneslo nějaké peníze, ale když měla někde uvést své zaměstnání, vždy tvrdila, že je ženou v domácnosti. Vyrůstala přece v dobách, kdy ženy, pokud se dobře vdaly, tak nepracovaly.

V následujících letech však její sláva rostla. Některé knihy byly adaptovány do divadelních her a Agathu jednou napadlo, že by kormě knih mohla sama rovnou psát divadelní hry. Setkala se s úspěchem. Za svůj život jich napsala celkem 16, a například hra Past na myši se dostala do Guinessovy knihy rekordů jako nejdéle nepřetržitě hraná divadelní hra na světě. Pozastavena byla až v roce 2020 kvůli pandemii Covidu, dnes se však hraje zvesela dál.

Královna detektivek zemřela v roce 1976 ve svých osmašedesáti letech. Až na jednu temnou kapitolu byl její život naplněný vším, po čem toužila. Cestováním, láskou, rodinou, přáteli, úspěchem, slávou a bohatstvím. Pokud by mi dnes někdo nabídl, že si mohu vybrat jeden život jakékoliv osoby na světě a žít její život, pro mě by to určitě byl život Agathy Christie.

Zdroje informací: Historyextra, Wikipedia, Upperhousehayfield

Literatura: Vlastní životopis - Agatha Christie, ISBN 9788024941578