Článek
Trest smrti mi byl vždycky proti mysli. Připadal mi barbarský a nelidský. Společnost by neměla nikomu brát život násilně, když tu samou věc v podstatě odsuzuje. Je to takový začarovaný kruh. Otázka, na kterou je těžké odpovědět. Trest smrti. Ano, nebo ne?
V České republice byl trest smrti zrušen pádem komunismu. Ve vykonstruovaných procesech tehdy umíralo mnoho lidí a byli to lidé z našeho současného pohledu nevinní. Zabil je režim, protože se mu nelíbil jejich odpor. Nejspíš z toho důvodu jsme na vykonávaní trestu smrti zanevřeli a úplně ho odmítli. Nechceme už žádné další mrtvé, chceme mír a klid. Jenomže pokud nemáme žádnou zbraň, kterou bychom zastrašili potenciální hrozbu, neděláme to tím ještě horší?
V poslední době skoro nečtu zprávy z domova ani ze světa. Jsem z nich v depresi. Každá druhá zpráva se týká násilností a vražd. Vůbec nechápu, kde se to v lidech pořád bere a přijde mi, že násilí je mezi námi čím dál víc. Nemůže to být třeba tím, jak je dnešní svět ke zločincům ohleduplný? Jak je možné, že člověk, který někoho zabil nebo způsobil těžké ublížení na zdraví, dostane za svůj čin deset let vězení a ten, co zpronevěří velké peníze, dostane například dvanáct? Znamená to, že peníze jsou pro nás cennější než lidský život?
V roce 2020 osmnáctiletý student z České republiky brutálně ubodal svoji spolužačku, která neopětovala jeho lásku. Poté na sociálních sítích uvedl, že ji měl rád a zároveň že doufá, že ji to bolelo. Když tedy někdo provede takovou věc někomu, koho má rád, jak se pak bude chovat k těm, které rád nemá? Tento mladý člověk dostal 18 let odnětí svobody, což znamená, že v šestatřiceti letech (za dobré chování možná i dříve) bude opět na svobodě. Ale my přece mezi sebou nechceme mít zločince, kteří dokáží chladnokrevně naplánovat brutální vraždu. Ano, je možnost, že se dotyčný napravil, ale co když ne? Tohle je prostě risk, který může opět stát život nebo zdraví dalšího nevinného člověka. Zákonodárci nad tím jen pokrčí rameny.
Nejvyšším možným trestem, který lze pachateli trestného činu v České republice uložit, je doživotí. Zpočátku se to může zdát odsouzenému strašné, ale kdo ví, možná to zas tak hrozné nebude. V jednom zpravodajském článku se redaktor ptá hlavního psychologa Vězeňské služby, co všechno může doživotně odsouzený trestanec ve vězení dělat? Odpověď byla následující:
Všechny činnosti by měly vězněnému dodat pocit, že má stále určitým způsobem život ve svých rukou. Jen tak může přijmout odpovědnost za spáchaný trestný čin. Kromě režimových povinností musí vykonávat i pracovní, vzdělávací, zájmové a speciálně výchovné aktivity. Součástí speciálně výchovného programu je například terapie. Dále se vězeň může vzdělávat v oblastech, které ho zajímají, psát si třeba deník nebo sportovat. Například typickým vězeňským sportem je nohejbal.
Připomeňme si vraha, který na univerzitě začne střílet do studentů, několik jich usmrtí a způsobí tím trauma velkému počtu dalších lidí. Situace pro pachatele skončila tak, jak si zasloužil. Jeho smrti nikdo nelitoval. Co kdyby ale nakonec neobrátil zbraň proti sobě a nechal se zatknout policií? Samozřejmě bude odsouzen na doživotí. Zločinci takto odsouzení mají možnost po 20 letech zažádat o prominutí trestu, jako to bylo umožněno například Jiřímu Kájínkovi.
V případě vraha na univerzitě by možná trest odpuštěn nebyl. To však ale neznamená, že nemá nárok na docela slušný život. Teplé jídlo několikrát denně, možnost se vzdělávat, sportovat, vydělávat peníze, a rozhodně se nemusí trápit tím, že přijde o střechu nad hlavou. Pokud se cítí zle, je tu pro něj připravený psycholog, který se ho bude snažit pochopit a povzbudit. A kdo to všechno bude do konce jeho života platit? No přece stát. A stát jsme my - potenciální oběti dotyčného pachatele a také všichni pozůstalí po skutečných obětech. Takže mě zajímá, byl by toto dostatečný trest pro masového vraha? Proč se za něho a stovky dalších podobných utrácejí naše peníze?
Jiná věc by samozřejmě byla, pokud by pachatel dostal doživotní trest v podzemní kobce bez elektřiny a topení (to nemluvím o vymoženostech, jako je rádio či televize) a dostával jednou denně kus chleba a trochu vody. V takovém případě by trest smrti byl zločincům mnohem milejší a rázem by požadovali po vládě, aby ho raději schválili.
Je mi jasné, že odsoudit někoho k trestu smrti není jednoduché. Soud si musí být na sto procent jistý, že nedochází k justičnímu omylu. Máme tu například obviněného Petra Kramného, který na dovolené v Egyptě údajně zavraždil svou ženu a dceru. Kauzu sledoval celý svět a ačkoliv byl viník odsouzen, pořád existují teorie, že jde o omyl. Kramný svou vinu stále popírá. V historii lidstva došlo k mnoha justičním omylům a tak bych pochopila, že v případě schválení trestu smrti by Kramný takový trest nedostal. Mimochodem je nutné podotknout, že tento člověk byl odsouzen k osmadvaceti letům vězení za chytře naplánovanou vraždu ženy a dítěte. Jenom dvacet osm let za dva životy? A pak ho propustíme a může si něco vesele plánovat dál?
Je vidět, že v případě Kramného si soud jeho vinou asi není úplně jistý, jelikož pachatel nedostal doživotí. Jiný trestanec za dvojnásobnou vraždu dvou žen na Semilsku, které uškrtil, totiž doživotní trest dostal. Pokud tedy neexistuje nesporný důkaz o vině podezřelého, pak samozřejmě nežádám trest smrti. Něco takového však vyžaduji u psychopatů a jedinců bez emocionálního vnímání a bez pocitů viny, kteří se k činu nakonec bez lítosti přiznají a nebudou mít problém spáchat něco podobného znovu. Pokud nelitují oni, proč bychom je měli litovat my? Jestliže kdokoliv ze společnosti unese, zneužije a zavraždí dítě, jak je vůbec možné, že takový člověk bez velkých problémů několik let pobývá ve státní věznici, čte si knížky, hraje nohejbal, a nakonec má ještě po čase možnost vyjít ven a žít normální život? Dokonce si může změnit jméno, aby si na něj někdo neukázal prstem, jako tomu bylo třeba v případě spartakiádního vraha. Je to spravedlnost?
Odpověď vězeňského psychologa na otázku, k jaké osobnostní změně musí u doživotně odsouzeného zločince dojít, aby mohl být opět vypuštěn na svobodu, zaznělo:
Na to nelze jednoznačně odpovědět. Otázkou vlastně je, jestli vůbec k nějaké změně osobnosti dojít má a zda je v lidských silách se tak masivně změnit. Naprostá většina doživotně odsouzených jsou lidé, kteří spáchali brutální vraždy. Troufám si říct, že naprostá většina z nich vykazuje poruchy osobnosti, nejčastěji mají disociální poruchu. Člověk s takovou diagnózou není schopen prožívat pocit viny, je lhostejný a nelítostný k druhým. U takové poruchy se obecně předpokládá, že není léčitelná, protože s sebou nese trvale zakořeněné vzorce chování.
Vyjádření je naprosto jasné, proč tedy necháváme zločince přežívat? Sami očividně na tomto světě nejsou spokojení ani se společností ani sami se sebou. Pomoci jim nedokážeme. Snažíme se naopak být milosrdní a to do takové míry, že vězně po letech ještě amnestujeme, odpustíme zbytek trestu a věříme, že se viník polepšil. Je to úžasný příklad pro ty, kteří svoje zločiny teprve plánují. Čeho by se měli bát?
Anketa
Zdroje:
