Článek
Pamětníci na předválečnou Vídeň vzpomínají s vřelostí a obdivem. Ti, co zde žili, město milovali. Bylo krásné na pohled, plné kaváren, divadel a hudby. Společenský život vzkvétal, vztahy mezi sousedy byly ještě přátelské. Mračna stahující se na obzoru nikdo nepovažoval za velkou hrozbu. Každá bouřka se většinou rychle přežene. S nástupem Hitlera k moci se začalo rychle stmívat, ale mnozí stále předpokládali, že nepůjde o víc než o nepříjemnou přeháňku bez dlouhého trvání.
Ale o přeháňky nešlo, naopak to vypadalo, že z bouřky se stane vichřice, která jen tak neodvane. Spojené státy se o rozbroje na vzdáleném kontinentu nejprve moc nezajímaly. Američané nad novinovými články jen lítostivě vrtěli hlavami. Bylo jim líto Židovských rodin, které podle všeho musely opouštět své domovy a usídlit se neznámo kde. Nikdo si ale ani v těch nejhorších nočních můrách nepředstavoval, že v brzké době začnou vznikat tábory smrti.
Gilbert Kraus byl také Žid a informace o nelehké situaci svých lidí nesl těžce. Měl pocit, že by měl něco udělat. Sám žil v Americe poklidným a šťastným životem, nic mu nescházelo. Živil se jako právník, měl krásnou ženu a děti, které ho milovaly. Nikdo se na něho nedíval zle, pro své sousedy byl člověk, jako každý jiný. V Evropě by na něho ovšem pohlíželi jinak a on si to dobře uvědomoval. Nedělalo mu dobře pomyšlení, že v té daleké zemi jiní lidé trpí, zatímco on se má dobře.
Tehdejší prezident Roosevelt se o politickou situaci v zahraničí samozřejmě zajímal. Bylo pro něho důležité svou zemi vyzbrojit a být v pohotovosti v případě, že to bude potřeba. Podával si ruku s Velkou Británií a nemínil nic zanedbat. V jeho zájmu ale nebylo vykonávat nic víc, než co by pomohlo jeho zemi. Zachraňování Židů, kteří se ocitli v ohrožení, nepatřilo na seznam úkolů, kterými by se chtěl zabývat.
Gilbert Kraus se sešel s náměstkem ministerstva zahraničí a předložil mu svůj neuvěřitelný plán. Byl ochotný odjet sám do Evropy a osobně vybrat 50 dětí, které by přivezl a ubytoval v budově patřící židovskému spolku, jehož byl členem. Nechápal, že zatímco Anglie imigranty ochotně přijímá, Amerika zůstává pro lidi v nouzi uzavřená. Jeho nápad se dlouho neslučoval s pochopením ostatních. Všichni kolem mu vážně radili, ať do těchto záležitostí nestrká nos. Dokonce i významní představitelé židovské komunity se proti němu stavěli. Báli se, že by svými snahami příliš provokoval americké občany a že by se snad mohlo stát něco podobného, co už se dělo v Evropě.
Odmítání ostatních Gilberta nezastavilo, spíše ho to popudilo a ještě více podnítilo k akci. Jeho žena Eleanor rozesílala dopisy přátelům a známým, kteří vlastnili prosperující podniky. Hledala spojence, kteří by přepravu dětí a jejich pobyt v Americe finančně zaštítili. Nakonec se jí podařilo získat 150 tisíc dolarů, a tak mohli začít plánovat odjezd do Evropy, kde nebylo ani trochu bezpečno. Jako američtí občané zatím stále měli povolení do Rakouska vycestovat. Eleanor s těžkým srdcem opouštěla své dvě děti, aby pomohla manželovi s nelehkým úkolem.
Dostali se až do Vídně a ihned se ocitli v hledáčku tajné policie, která je na každém kroku sledovala. Gilbert se svou ženou navštívili ústřední budovu židovské obce. Všude kolem už se vědělo, že přijeli proto, aby vybrali padesát dětí a odvezli je do bezpečí, daleko od hrozící války. Bylo potřeba vybrat zdravé a psychicky odolně děti, které by zvládly dlouhou cestu a především odloučení od rodičů. Rozhodování bylo těžké nejen pro ně, ale především pro rodiče. Ti věděli, že se se svými dětmi už možná nikdy neuvidí. Bylo to kruté, ale život dětí byl pro ně cennější než cokoliv jiného.
Jakmile se manželům Krausovým podařilo dokončit seznam, vydali se s ním na konzulát. V Americe bylo předem dohodnuto, že děti dostanou nevyužitá víza, která si jejich žadatelé nikdy nevyzvedli. Jenomže na americkém velvyslanectví ve Vídni nikdo nic nevěděl. A tak začalo další kolečko schůzek s vysokými americkými úředníky a diplomaty, kteří měli ve Vídni stále ještě silné postavení. Ti je dovedli až ke dveřím důležitého úředníka gestapa. Byl mu přetlumočen jejich požadavek ohledně padesáti židovských dětí, které chtěli odvézt do Ameriky. Úředník nad tím nevelkým množstvím mávnul rukou a nechal dětem vystavit pasy. V roce 1939, chvíli před zahájením války, ještě neměl tušení, že se brzy začnou projednávat kroky k takzvanému konečnému řešení.
Rodiče přivezli své děti na vlakové nádraží ve Vídni a čekali na jejich odjezd. Všude bylo plno příslušníků SS a ačkoliv bylo všechno úředně schválené, nikdo si do poslední chvíle nemohl být ničím jistý. Dospělí měli zakázáno při odjezdu vlaku svým dětem mávat. Pouze stáli na nástupišti a snažili se usmívat. Nejspíš ještě doufali, že se také budou moci pokusit do Ameriky dostat. Mnohým z nich se to ale nepodařilo a se svými dětmi už se nikdy nesetkali.
I přes tuto smutnou skutečnost se ale podařilo provést něco nevídaného. Manželé Krausovi se zasloužili o záchranu padesáti lidských životů. Byl to cíl, na který se zaměřili, a ničím se nenechali odradit. Jako Židé se vydali do země, která jejich národem opovrhovala. Všechno se jim nakonec i přes obtíže podařilo. Málokdo by se v dnešní době k něčemu tak riskantnímu odhodlal. Byli to lidé, kteří žili v nadstandardu a nemuseli se něčím podobným vůbec zabývat. Jejich vnučka o nich v televizním dokumentu jednoduše prohlásila:
Nechci svoje prarodiče vykreslovat jako světce. Vydali se do nacistického Rakouska a Německa, ale pobývali v luxusních hotelech a jedli ve vybraných restauracích. Nejspíš by je ani nenapadlo chovat se jinak. Udělali ale velmi obětavou věc, třebaže ji babička dělala v moc hezkém klobouku…
