Článek
Phan Thi Kim Phuc je známá na celém světě především díky jediné fotografii, jejíž autor za ni dokonce získal v roce 1973 Pulitzerovu cenu. Na obrázku jsou vidět děti utíkající před peklem způsobeným zápalnou látkou zvanou napalm. Některé během útoku přišly o členy své rodiny a ty, co přežily, většinou utrpěly těžké popáleniny.
Čistý napalm je snadno zápalný rosolovitý gel, který hoří klidným, jasným temně žlutým až červeným, čadivým plamenem. Tvoří černý hustý dým, pevně lne k místu, na které dopadl, roztéká se a stéká do prohlubní a štěrbin, které se na zasaženém objektu nacházejí. Lze si tedy celkem dobře představit, co se stane, když zasáhne člověka. Standardní napalm užívaný v ozbrojených silách může dosáhnout teploty až 1900 °C.
Fotograf Nick Ut si na ten den vzpomíná dobře. On sám přišel ve válce o několik sourozenců, jeho starší bratr se také živil fotografováním a zemřel během plnění pracovního úkolu. Dne 8. srpna 1972 Nick vstal časně ráno a vyrazil směrem k vesnici, kde už několik dní docházelo k ozbrojeným střetům. Všude byla spousta dýmu, ozývaly se výstřely a dunivé rány. V doprovodu vojáků postupoval dál a pořídil velké množství snímků zachycujících jak bojující, tak zraněné a umírající lidi.
Jakmile se dostal na hlavní silnici vedoucí do města Trang Bàng, spatřil dvě letadla, která shazovala bomby. Některé byly tvořeny právě zmíněným napalmem. V tu chvíli si myslel, že ve městě už žádní civilisté nejsou a snažil se zachytit především exploze a hořící město. Pak si ale všiml lidí, především dětí, utíkajících po silnici. Mezi nimi byla i devítiletá Kim Phuc, jejíž oblečení zcela shořelo a na zádech byla silně popálená hořlavou látkou.
Dívka kolem mě běžela úplně nahá, její levá ruka byla zcela spálená a ze zad se jí odlupovaly kusy kůže. Hned jsem si pomyslel, že to určitě nepřežije. Křičela a křičela a já si pomyslel, že je to hrozné a přestal jsem fotit. Byla úplně horká a já jí dal vodu. Byla tam i její babička a nesla v náručí ročního vnuka, který během následující chvíle zemřel. Odvedl jsem všechny děti do auta, abychom je dopravili do nemocnice. Dívka stále mluvila na bratra a pořád dokola opakovala, že určitě umře.
Když dorazili do nemocnice, všude byla spousta zraněných a sestřičky nejprve tvrdily, že na taková zranění, jaká utrpěla Kim Phuc, nemají dostupné léky. Nick jim ale pohrozil, že jestli se o ni nepostarají, zveřejní to v médiích, což zabralo. Hned nato se vydal do temné komory, aby vyvolal všechny snímky a ukázal je nadřízeným. Někteří kolegové měli dojem, že není dobré posílat do novin fotografii s nahou dívkou, ale šéfovi se fotka líbila a poslal ji do New Yorku. V následujících dnech se obrázek začal objevovat všude v médiích a stal se symbolem hrůz Vietnamské války. Zvedla se vlna odporu a demonstrací, jejichž účastníci se dožadovali ukončení bojů.
Kim Phuc má na ošklivou událost plno vlastních vzpomínek. Její jméno v překladu doslovně znamená zlaté štěstí. A ukázalo se, že toho štěstí měla nakonec hodně. Pochází z početné rodiny, vyrůstala se sedmi dalšími sourozenci. Ten nešťastný den se společně s příbuznými schovávala v chrámu Cao Dai, kam se uchýlili všichni věřící. Dívka před útokem necítila strach, hrála si s bratrem a ostatními dětmi a nečekala, že se schyluje k nejhoršímu. Najednou přiběhli vojáci a začali křičet, že všichni musejí kostel opustit, protože už tam není bezpečno.
Děti prchaly ve skupině s ozbrojenci, kteří je měli chránit. Kim Phuc chtěla pomoct svému tříletému bratranci, a proto zpomalila. Nakonec ho zvedl do náručí voják, ale bylo už pozdě. Starší sourozenci stihli utéct a bombový zásah je minul, ale pro dívku nastalo peklo. Rázem se ocitla v sevření ohně, který spálil její oblečení a způsobil jí těžké popáleniny na ruce a na zádech. Podařilo se jí však proběhnout skrze plameny a pak už si jen vzpomíná na to jak běží a běží co nejdál od hořícího pekla. Její tříletý bratranec, kterému chtěla pomoct, zásah nepřežil.
Jakmile doběhla do bezpečí, vojáci se jí snažili pomoct. Řekla jim, že je jí hrozné horko, ale voda, kterou ji začali polévat, měla opačný efekt. Napalm totiž ve vlhku dobře reaguje a pro dívku to bylo jako by ji polili vařící vodou. V té chvíli omdlela. Následně ji převezli do nemocnice, kde ji poskytli základní ošetření a poté ji převezli ještě několikrát na jinou kliniku. Protože se takto oddělila od své rodiny, nemohli ji příbuzní zpočátku nikde najít. Obcházeli pěšky několik dní každou nemocnici a nakonec ji přece jen našli. V márnici!
Kim Phuc sice byla ještě naživu, ale lékaři už nevěděli, jak jí pomoct a nechali ji převést do márnice, aby tam mohla v poklidu zemřít. Rodiče si ji s pláčem vyzvedli a byli rozhodnuti ji převézt domů, aby ji pak mohli pohřbít. A v této chvíli přišlo ono potřebné štěstí. U vstupních dveří do nemocnice dívčin otec narazil na svého přítele z univerzity, který byl doktorem. Prosil ho, aby jejich dceři nějak pomohl. Ten hned zvedl telefon a zprostředkoval převoz na americkou kliniku věnující se popáleninám. Tam se Kim Phuc krůček po krůčku léčila ze svých zranění víc než rok.
Dnes žije v Kanadě, kde založila nadaci na podporu dětských obětí války. Má dva dospělé syny a čtyři vnoučata. Všichni potomci její příběh dobře znají, ale až když s ní navštívili Vietnam a místo, kde se celé neštěstí odehrálo, stalo se pro ně vyprávění realitou. Ještě i dnes se potýká s bolestmi, které už nikdy úplně nezmizí. S autorem slavné fotografie se setkala mnohem později, stali se z nic velmi blízcí přátelé a jsou stále ve spojení. O svém zmrzačeném těle řekla:
Vyrůstala jsem s jizvami. Ty nejhorší jizvy se podobají hroší kůži, protože moje pokožka nemá žádné póry a je velmi hrubá na dotek. Ale já už vím, jak se s tím poprat a překonat tu část dřívějšího dítěte, které věřilo, že je ošklivé. Dnes to vidím jinak. Bůh si mě takto označil, aby mi dal najevo, že je stále se mnou. On mě dělá krásnou a učí mě, že krása přichází zevnitř, ne zvenčí…
Zdroje: readelysian, edition.cnn, medium, wikipedia, petapixel
