Největší katastrofa 20. století: Protržená přehrada a miliony tun vody valící se na spící osady

V úzkém kaňonu San Francisquito, asi 60 kilometrů severozápadně od Los Angeles, stávala přehrada St. Francis. Dokončili ji v květnu roku 1926 a její betonová zeď se tyčila do výšky 56 metrů nad dnem kaňonu. Za ní se ukrývala zásobárna přibližně 47 milionů kubíků vody. Stavba měla zásobovat rychle rostoucí Los Angeles a její vznik provázel člověk, který patřil k nejuznávanějším americkým vodohospodářům své doby, William Mulholland. Jen necelé dva roky po dokončení se však z přehrady, která měla vodu zadržovat, stala smrtící past.

William Mulholland pomohl proměnit Los Angeles z města sužovaného nedostatkem vody v rychle rostoucí metropoli. Jako hlavní inženýr losangeleského vodárenského systému vedl stavbu obrovského akvaduktu, který přiváděl vodu z Owens Valley přes stovky kilometrů až do města.

Přehrada St. Francis měla být dalším článkem tohoto systému – zásobárnou, která pojme desítky milionů kubíků vody. Mulholland na jeho stavbu osobně dohlížel a v květnu 1926 byla přehrada dokončena. Jenže už během prvních let se na ní objevily praskliny a průsaky. V lednu 1928 se začaly objevovat nové trhliny a okolní hornina vykazovala známky pohybu. Nádrž byla tou dobou naplněna téměř po okraj. Osudný den, 12. března, přijel Mulholland přehradu naposledy osobně prohlédnout a potvrdil, že hráz je bezpečná. Několik hodin poté se její stěna prolomila a do údolí se vydaly miliardy litrů vody.

Krátce před půl nocí projížděl kolem přehrady na motocyklu elektrikář Ace Hopewell. Zaslechl zvuk připomínající sesouvání kamenů, zastavil, zapálil si cigaretu a chvíli poslouchal. V kaňonu však byly sesuvy běžné, a tak pokračoval dál. O několik minut později se přehrada definitivně protrhla.

Konkrétně k tomu došlo přesně ve 23:57 hod. Asi 400 metrů pod přehradou stála malá chata správce, který zde žil s manželkou a šestiletým synem. Právě oni se stali prvními oběťmi smrtící masy vody. O něco dál ležela dělnická osada, kde spaly desítky pracovníků s rodinami.

Miliony tun vody se hnaly kaňonem. Ničivá vlna byla zpočátku asi 43 metrů vysoká a během pěti minut urazila 2,4 kilometru k osadě. Jeden z pozdějších přeživších, popsal první okamžik, kdy vlna udeřila, jako hluk podobný cyklonu. Další obyvatelka městečka se probudila a spatřila podivný mlžný opar. V tu chvíli pochopila, co se stalo, popadla tříletého syna a utíkala do svahu. Její manžel se mezitím vrátil do domu pro zbylé dvě dcery. Jim se už ale uniknout nepodařilo.

Desetiletá Soledad, které doma říkali Chole, před katastrofou žila s rodiči, třemi mladšími sourozenci a prarodiči v malé kolonii nedaleko Santa Pauly. Rodina patřila k početné mexické komunitě, jejíž život se točil kolem citrusových sadů. Práce byla namáhavá a špatně placená, děti často pomáhaly doma i při sklizni. Soledad byla nejstarší z dětí a matce pomáhala s domácností a péčí o dva mladší bratry a teprve osmnáctiměsíční sestřičku. Do školy chodila jen tehdy, když to dovolila práce na farmě a povinnosti doma.

V pondělí 12. března 1928 začal její den úplně obyčejně. Ráno pumpovala venku vodu a sbírala dřevo na topení. Večer rodina zhasla lampy a šla spát. V jejich domku nebyla elektřina. Jenže krátce před půlnocí se Soledad probudila do podivného zmatku. Zvenku se ozýval křik a lidé pobíhali ulicemi. Dva policisté na motocyklech objížděli okolí a pomocí megafonů volali na lidi, aby utíkali. „Voda, voda!“ Soledadin dědeček nechápal, co se děje. Vždyť nepršelo. Rodina proto zpočátku nebezpečí nerozpoznala.

Pak už ale najednou nebyl čas. Soledadina matka Irene pochopila, že se blíží voda, a popadla svou dceru i její tři mladší sourozence. Naházela je na postel. Když povodeň dorazila k jejich domu, voda vrazila do chatrné stavby s takovou silou, že během okamžiku roztrhla stěny. Rodina se ocitla ve víru vody, dřeva a trosek. Jediné, čeho se mohli držet, byla konstrukce postele. Ta se na několik hodin změnila v jejich záchranný vor.

Jenže Soledad dlouho s ostatními nezůstala. Konstrukce urazila asi blok a půl, když se do ní zapletl vyvrácený strom. Jeho větve zachytily Soledadiny dlouhé vlasy a vytrhly ji matce z náručí. Ta na ni ještě chvíli křičela, ale hukot vody byl tak silný, že ji Soledad už neslyšela. Zůstala sama, zaklesnutá vysoko ve větvích stromu.

Následující hodiny byly pro desetiletou dívku zápasem o život. Držela se stromu, zatímco pod ní proudila voda plná trosek, těl a zvířat. Z temnoty k ní doléhal křik lidí, kteří se topili, a nářek dobytka. Občas mraky ustoupily měsíčnímu světlu a Soledad zahlédla na hladině předměty a těla unášená proudem. Byla sama, promočená a vyděšená. Přesto se stromu nepustila.

Teprve za svítání, po několika hodinách strávených ve větvích, ji objevili záchranáři. Soledad stále visela na stromě, vyčerpaná a promrzlá. Zachránil ji člen americké legie, který k ní dorazil s ostatními muži hledajícími přeživší. Vzal ji do náruče, zabalil do svého kabátu a odnesl do bezpečí. Dobový a pozdější popis uvádí, že Soledad byla nalezena nahá – voda jí strhla oblečení – a po záchraně nebyla schopná mluvit.

A pak přišla zpráva, která musela být pro desetileté dítě téměř stejně neuvěřitelná jako samotná katastrofa. Její matka Irene a tři sourozenci přežili. Našli je dál po proudu, stále se držící konstrukce postele. Přežil také Soledadin otec i prarodiče. Jako zázrakem se mohla celá rodina zase sejít.

Soledad přežila noc, která jí navždy změnila život. Zemřela až v roce 2017, několik měsíců před svými stými narozeninami. O katastrofě však téměř nikdy nemluvila. Její kmotřenka později řekla, že Soledad byla traumatem stále pronásledována a odmítala se k té noci vracet. Děsilo ji, že by ty momenty měla znovu prožívat.

Ačkoliv měl tento příběh dobrý konec, většina dalších rodin takové štěstí neměla. Povodňová vlna urazila od přehrady k Tichému oceánu přibližně 87 kilometrů. Cestou zničila elektrárnu, několik osad a farem. Kolem půl šesté ráno dorazila k pobřeží . V tu chvíli byla téměř tři kilometry široká a stále se pohybovala rychlostí několika kilometrů za hodinu. Voda s sebou odnesla lidi, zvířata, domy, automobily i obrovské kusy betonu. Některá těla skončila v oceánu a další se nikdy nenašla. Přesný počet obětí proto dodnes neznáme. Nejčastěji se uvádí 432 mrtvých, skutečný počet však mohl být vyšší, zejména kvůli mexickým zemědělským dělníkům, jejichž přítomnost občas nebyla zaznamenána.

Po přehradě samotné zůstal jen rozervaný beton a několik obrovských bloků. Jeden mohutný středový kus přežil nápor vody téměř neporušený a lidé mu začali říkat „Tombstone“ – náhrobek. Stal se mrazivou turistickou atrakcí. Lidé po troskách lezli, fotografovali se na nich a odnášeli si úlomky betonu jako suvenýry. V roce 1929 však jeden z návštěvníků z tohoto zbytku přehrady spadl a zemřel. Úřady proto rozhodly, že musí zmizet i poslední velká připomínka katastrofy. V květnu 1929 byl Tombstone odstřelen dynamitem a další části trosek byly rozbity pomocí těžké techniky.

William Mulholland, muž, který dohlížel na stavbu přehrady, přijel na místo krátce po katastrofě. Ještě před jejím zřícením přitom hráz osobně prohlédl a na otázku, zda ho napadlo, že je v nebezpečí, později odpověděl: „Ne, pane. Nikdy mě nenapadlo, že je v nebezpečí. Kdybych to věděl, vyhlásil bych poplach v celém údolí.“

Při vyšetřování Mulholland převzal za katastrofu plnou odpovědnost. Jeho veřejné vyjádření krátce po tragédii bylo zdrženlivější. Uvedl, že si v té chvíli netroufá určit příčinu, ale že po příjezdu k místu viděl „otřesný obraz smrti a zkázy“. Později při vyšetřování pronesl slova, která vystihují jeho osobní zhroucení. Jeho kariéra byla prakticky u konce a v listopadu téhož roku odešel do důchodu.

Kolaps přehrady St. Francis se tak právem řadí k tomu, co bylo v tehdejší době nazýváno největší americkou katasrofou 20. století, kterou způsobil člověk.

Zdroje:

pbs.org, venturamuseum.org, stfrancisdammemorial.org.

celebratecalifornia.library.ca.gov, online.ucpress.edu