Nešťastné příběhy českých hereček: Dvorská přišla o dceru, na Švorcovou se raději zapomnělo

Janu Šulcovou známe především ze slavné české komedie S tebou mě baví svět, ale výrazných rolí ztvárnila daleko víc. Oldřicha Víznera si zase pamatujeme z filmu Saturnin. Jana byla krásná a muži se za ní otáčeli, ale když svým pohledem spočinula na Oldřichovi, bylo jasno. Zamilovali se, vzali se a zplodili dvě děti. Jejich manželství bylo dlouho idylické a plné smíchu. Jana vzpomínala, že se skutečně pořád smáli, ze všeho si dělali legraci. Věřila, že spolu zůstanou do konce života, vůbec by ji nenapadlo, že by se někdy mohli rozdělit.

Jenomže člověk míní, pánbůh mění. Po dvaceti letech společného soužití se Oldřich Vízner zamiloval jinde a Janu opustil kvůli mladší ženě, se kterou si založil novou rodinu. Herečka takovou zradu nedokázala pochopit, bylo jim spolu přece tak dobře. Srovnávala se s tím mnoho dalších let a dobrým společníkem na zapomínání se stal alkohol. Bylo to rovněž období, kdy se jí pracovní nabídky příliš nehrnuly, a k tomu se přidaly zdravotní obtíže.

Ač to vypadalo hodně bledě, Jana Šulcová se především kvůli dcerám odrazila ode dna a velkou životní prohru ustála. Nikdy se už neprovdala, ale dokázala se vrátit alespoň na jeviště a dožít svůj život nejlépe, jak uměla. Zemřela náhle v roce 2023 na selhání srdce.

Nejvíce se jí dařilo v 70. letech, kdy byla na jevištích a televizních obrazovkách skutečně oblíbená a populární. Diváci si ji mohou pamatovat z českých komedií, například oblíbené Hodíme se k sobě, miláčku? Milovníci seriálů si zase vzpomenou na její roli v epizodách Třicet případů majora zemana. Účinkovala v divadle E. F. Buriana a později dostala stálé angažmá v Národním divadle.

V osmedástých letech se v televizi příliš neobjevovala a dostihly ji politické problémy. Reginin otec byl Stanislav Rázl, dřívější předseda vlády a pozdější místopředseda české vlády, a moc se neslučoval s názory nového ředitele Národního divadla. Regina přišla o angažmá a jiné nabídky se jí nehrnuly. Musela se začít zaměstnávat jinak. Peníze byly potřeba, a tak se zpočátku spokojila s prací prodavačky i uklizečky, ale protože byla inteligentní, začala se propracovávat výš.

Dobře se orientovala ve finančnictví a zajišťovala poradenské služby. Později se dostala na vysokou pozici ve firmě Skloexport Liberec jako předsedkyně představenstva. V devadesátých letech se však začalo spekulovat o podivných machinacích ve společnosti a Rázlová měla být podle obžaloby jednou z těch, kteří se podíleli na tunelování firmy. Zašlo to tak daleko, že se ocitla na 11 měsíců ve vazbě a to se velmi podepsalo na její psychice. Několikrát musela být z věznice převezena do léčebny, kde jí nakonec diagnostikovali roztroušenou sklerózu.

Spor se táhnul několik let a bývalá herečka byla nakonec zproštěna obvinění, ale škoda už byla napáchána, její zdravotní stav tím velmi utrpěl, stejně jako její dobrá pověst, kterou si vybudovala v době herecké kariéry. Nakonec se před kamery zase vrátila a v současnosti se snaží být stále herecky aktivní, ačkoliv se potýká s těžkými zdravotními problémy.

Většina lidí si ji pamatuje spíše jako zapálenou členku komunistické strany než jako herečku. Jiřina Švorcová se ale věnovala celou svou duší oběma zmíněným aktivitám. V divadle brigádničila už jako náctiletá, ale že by se stala herečkou, o tom se zprvu neodvažovala ani snít. To až rozhovory s jedním režisérem ji přiměly zkusit štěstí a přihlásit se na konzervatoř. To se povedlo, a tak po studiích mohla začít hrát. Její kolegyně z divadla, které později získaly mnohem větší ohlas, o ní tvrdily, že byla velmi talentovaná. Jiřina Jirásková ji považovala za dobrou kamarádku a řekla o ní:

„Nikdy mi neublížila a svým způsobem si jí vážím, že nepřevlékla kabát a nepoplivala tak celý svůj život.“

Holce z dělnické rodiny se vstupem do komunistické strany samozřejmě otvíraly mnohé dveře. Hrála v divadle i v televizi a politickému režimu byla naprosto oddaná. Jeho ideálům bezpochyby pevně veřila, protože ani po pádu komunismu se od něj neodvrátila. Kariéře herečky se s radostí věnovala hlavně v padesátých a šedesátých letech, kdy získala nejvíc rolí, a svou práci milovala. Stejně tak si užívala svoje postavení ve Svazu dramatických umělců a v Ústředním výboru KSČ.

Během svého života se dvakrát provdala, nejprve za dirigenta Jindřicha Rohana a později za malíře a ilustrátora Vladimíra Šoltu, který zemřel předčasně ve věku 53 let. Po něm se už znovu neprovdala a život jí nedopřál ani žádné děti. O to víc se nejspíš mohla věnovat aktivitám ve straně. Její největší a nejznámější rolí se stala Anna Holubová v seriálu Žena za pultem. Televizní série si získala velké ohlasy nejen na domácí půdě, ale také v zahraničí, dokonce až na Kubě, kam herečka nakonec i osobně zavítala. Jiřina zde ztvárnila rozvedenou prodavačku, která na jedné straně ukazuje svou emancipovanou tvář, ale zároveň umí projevit citlivou ženskou stránku. Proto se mezi diváky nejspíš stala tak oblíbenou.

Zlá ruka osudu padla na Jiřinu Švorcou ve chvíli, kdy padl totalitní režim. V jednom okamžiku přišla o všechno, co naplňovalo její život. Svaz soudruhů, kterého byla hrdým členem, se rozutekl, a nová doba příznivce komunismu nemínila nijak rozmazlovat. Nejlépe na ně úplně zapomenout. A to přesně se Jiřině stalo. Všichni se k ní obrátili zády a už se za ní ani jednou neohlédli. Vždyť patřila k těm, kteří tak vehementně podepisovali Antichartu.

Zbytek života už jen smutně vzpomínala na zlaté časy a doma neustále tajně doufala, že si na ni kolegové z divadla či televize ještě vzpomenou a dají jí nějakou roli. Boužel se toho už nedočkala. Bylo jedno, jestli byla talentovaná nebo ne, svou angažovaností ve straně se najednou všechny dveře zavřely a uzamkly na tisíc západů. Zemřela osaměle v pražské léčebně dlouhodobě nemocných na Malvazinkách v roce 2011.

Někteří si hned nevzpomenou na její skutečné křestní jméno a nazývají ji prostě Maruška. Do povědomí veřejnosti se dostala právě pod tímto jménem, které patřilo mladinké princezně v pohádce Byl jednou jeden král. Milena Dvorská si přála být herečkou od malička a ani ve snu by ji nenapadlo, že se k tomuto řemeslu nachomýtne tak jednoduše. Bylo jí patnáct let, když se jednou po představení odvážila zajít za Janem Werichem pro autogram. V tu dobu se připravovala zmiňovaná pohádka a právě se vypsal konkurz na nejmladší princeznu. Milena Wericha okamžitě uhranula svýma velkýma modrýma očima a on ji na konkurz pozval. Jak to dopadlo, už dnes všichni víme. Milena svou velkou roli dostala.

Někteří herci si na to musí počkat a pro jiné je jejich životní role hned ta první. Ačkoliv Milena po dokončení studia na DAMU ztvárnila ještě mnoho postav, žádná se divákům nevetkla do paměti tak jako Maruška. Skvěle hrála i na jevištích, nejvíce pak v divadle E.F. Buriana, a z filmů si ji můžeme pamatovat například v komedii Marečku, podejte mi pero! nebo v pohádce Jak se budí princezny.

Její kariéra se vyvíjela dobře, ale v soukromí už to tak růžové nebylo. Její první láska pocházela z ciziny. Zamilovala se do mladíka z Bulharska, který v Čechách studoval režii. Jmenoval se Orfei Cokov a byl její opravdu velkou láskou. Několik let spolu chodili, než se vrátil do své země. Jejich vztah ještě chvíli pokračoval, ale nakonec z něj Milena vyšla se zlomeným srdcem. Otěhotněla, ale Cokov se na výchově dítěte nechtěl podílet. Postavil se k Mileně zády a ona tak zůstala na všechno sama. Dcerku musela na několik prvních let svěřit svým rodičům.

Svého druhého manžela, Josefa Krause, poznala o několik let později a s ním měla později ještě syna Jakuba. Společně tvořili šťastnou rodinu a všechno by snad mohlo dopadnout dobře nebýt podivného muže, do kterého se Milenina dcera Lucie zakoukala. Shodou okolností měl stejné příjmení - jmenoval se Jan Dvorský, ale nebyl to obyčejný člověk. Sám se považoval za Mesiáše Parsifala Imanuela a od tohoto jména založil svou sektu Imanuelitů. Jejich životním posláním prý bylo zachránit lidstvo.

Lucie Dvorská se za něj provdala, porodila mu osm dětí a od své původní rodiny se úplně odstřihla. S matkou přerušila veškeré styky a odmítala se s ní setkat. Zároveň nestála o to, aby se její děti stýkaly se svou babičkou, což Milenu mrzelo nejvíc. Ztráta dcery a vnoučat pro ni byla největší životní prohrou, se kterou se neuměla smířit. Svůj žal zapíjela alkoholem a v roce 2009, těsně před vánocemi, zemřela na infarkt. Lucie jí ani nepřišla na pohřeb. Tvrdila, že její matka měla ráda alkohol odjakživa a že se jako starostlivý rodič nikdy nechovala. Ty dvě se bohužel už nesmířily a slavné Marušce to, jak se zdá, dočista zlomilo srdce.

Zdroje:

Když se osud nemazlí, Robert Rohál, 2008 , Petrklíč

cs.wikipedia.org, csfd, lidovky, dotyk