Článek
Po mateřské dovolené Ivana hledala práci víc než půl roku a začínala to všechno vidět černě. Nemohla najít žádné vhodné msto. Pak ale jako zázrakem natrefila na inzerát, který nabízel práci ve firmě nedaleko města, kde bydlela. Hned poslala životopis a následně ji pozvali na pohovor. Ačkoliv zájemců bylo hodně a ona moc nevěřila, že si vyberou zrovna ji, měla štěstí. O dva týdny později mohla do firmy nastoupit.
Začala pracovat na pozici asistentky ředitele, ale ve skutečnosti pomáhala na oddělení každému, kdo ji zrovna potřeboval. Kromě pravidelných úkonů se dostávala i k plnění nenadálých úkolů, takže to nebyl neustálý pracovní stereotyp. Zpočátku se zdálo všechno dokonalé. Rychle si zvykla na nové prostředí, naučila se, co bylo třeba, a co oceňovala nejvíc, zapadla do přátelského kolektivu. Z dřívějšího zaměstnání neměla zrovna nejlepší zkušenosti s kolegy v práci. Neustálé pomluvy a dohadování bývaly na denním pořádku a něco takového už zažívat nechtěla.
Jediným malým mráčkem na jasném nebi byla manželka jednoho z majitelů firmy. Nepatřila mezi zaměstnance, ale ráda se občas přišla podívat na pracující kolektiv a tvářila se jako přátelský dozor. Ve skutečnosti se z nudy dávala neustále s někým do řeči a zdržovala od práce. Nejraději vychvalovala samu sebe a svoje úžasné děti, vyzdvihovala jejich dovednosti, ukazovala fotky ze všech možných akcí a neustále opakovala to, o čem už mluvila stokrát. Tvářila se sice mile, ale občas se jí zadařilo někoho popíchnout. Člověk si u ní nebyl jistý, jestli to dělá nevědomky nebo úmyslně. Každopádně se ráda naparovala a nikdo ji neměl zrovna v lásce. Sama nepracovala, ale peněz měla díky manželovi hodně a bylo vidět, že ráda utrácí. Nikdo si samozřejmě nedovolil chovat se k ní nezdvořile, protože byla manželkou jejich zaměstnavatele, ale v úzkém kolektivu si z ní všichni utahovali a přezdívali jí paní Majitelová.
Tři měsíce utekly jako voda, Ivaně se blížil konec zkušební doby v práci, kde se osvědčila, takže se z ní mohl stát pevný článek pracovního řetězce. Krátce před tím přivezl nadřízený peníze z banky, které pak Ivana přerozdělovala zaměstnancům v podobě cestovních náhrad. Obálku jí přinesla kolegyně, která si dle pokynů část z celkového objemu peněz uschovala do pokladny. Chybou bylo, že si je Ivana před kolegyní hned nepřepočítala. Místo toho si je uložila do skříně s tím, že se k práci vrátí později. Ten den byl o něco náročnější, a tak si naplánovala přesčas, aby dokončila vše, co potřebovala. Ve firmě už nikdo nebyl, když začala přepočítávat peníze z banky. Bylo jí řečeno, že v obálce je třicet tisíc, ale ať počítala, jak počítala, vždycky se dobrala ke stejnému výsledku. Chyběly čtyři tisíce. Řekla si, že se nejspíš kolegyně v pokladně spletla a vzala si nedopatřením víc peněz.
Další den za ní zašla do kanceláře a upozornila ji na vzniklý problém. Kolegyně se hned vydala částku v pokladně přepočítat, ale nic tam nepřebývalo. A tak se začalo pátrat. Nejprve se prohledala celá kancelář, jestli bankovky náhodou někde nevypadly, pak se probíraly různé možnosti, ačkoliv jich mnoho nebylo. Nikdo na nic nepřišel. Kolegyně se přiznala, že ani ona si při převzetí obálky peníze nepřepočítala, takže si nebyla jistá, jestli chyběly už v té chvíli. Nepřepočítal si je ani šéf, když je přebíral od bankéře při výběru z banky. Ivana tam volala, aby si ověřila, jestli se nemohl splést úředník a nevložil do obálky méně peněz. Ten ji ale ujistil, že při uzávěrce předešlý den v pokladně žádné peníze navíc nebyly.
Kromě Ivany ve firmě všichni pracovali několik let a byli to lidé, na které byl vždycky spoleh. Ona jediná tam byla teprve krátce, a proto padlo podezření na ni. Shodou okolností se pár dní před tím svěřovala kolegům, že její manžel nedostal v zaměstnání slíbené prémie a peníze jim budou chybět na to, aby zaplatili všechno, co je potřeba. Teď to skutečně vypadalo, že si chybějící peníze tímto způsobem „vypůjčila“. Šéf si ji vzal stranou a žádal, aby se raději přiznala. Všichni na firmě se na ni dívali s podezřením, což Ivanu ponižovalo a uráželo. Věděla, že nadřízený by ji nejraději propustil, ačkoliv proti ní nemá žádné důkazy, proto prostě jednoho dne nepřišla do práce. Pouze mu zavolala a oznámila, že bude lepší rozvázat pracovní poměr, když o ní takto smýšlejí. Nijak jí to nevyvracel a chladně její odchod z firmy schválil.
Ivana si brzy našla jinou práci, sice ne tak dobře placenou, ale nestěžovala si. Pocit křivdy v ní však ještě nějaký čas přetrvával. Pokud na ulici uviděla někoho z bývalé práce, záměrně odvracela zrak, necítila se dobře. Ničím se sice neprovinila, ale i tak na ní ulpělo to pověstné smítko, kvůli kterému se na ni budou někteří dívat skrz prsty. Z velké části pochopila, jak se asi cítí neprávem odsouzený zločinec.
Uběhlo několik týdnů. Ivana byla na kulturní akci, kterou pořádali v nedalekém městě. Co čert nechtěl, zahlédla tam bývalého zaměstnavatele. Nikdy si o něm nemyslela nic špatného, jako člověk se k zaměstnancům choval přátelsky, jen občas se tvářil jako morous. Nemohla mu zcela zazlívat, jak to všechno dopadlo. Podle zvyku však předstírala, že ho nevidí a jen doufala, že ani on si jí nevšimne. Osud tomu nicméně chtěl a ti dva do sebe narazili, když vycházeli z toalety.
Ivana se nervózně pousmála a pozdravila ho, on se kupodivu tvářil stejně nervózně, dokonce provinile. Myslela si, že zůstane jen u pozdravu a pak se každý vydá jiným směrem, ale on nečekaně vykročil k ní. Začal se omlouvat za celé to nedorozumění, navíc jí řekl, že kdyby to šlo, přijal by ji zpět. Ivana na něj chvíli nechápavě zírala, takže se dovtípil, že o ničem neví. Nakonec tedy začal vyprávět, jak to bylo se skutečným viníkem.
Tehdy, když vyzvedával peníze v bance, seděla s ním v autě manželka a dcera. Cestou z banky se ještě někde zastavil a na chvíli z auta vystoupil. Později, když se dozvěděl, že z obálky zmizely peníze, se samozřejmě manželky zeptal, jestli je nemohla nějakým nenápadným způsobem vytáhnout jejich třináctiletá dcera. Manželka se jí tehdy vehementně zastávala a tvrdila, že ji měla celou dobu pod dozorem. Byla na něho nakonec ještě rozzlobená, že vůbec podezřívá jejich dokonalé dítě z krádeže. Jenomže po pár týdnech zjistil, že dceruška skutečně peníze z jeho tašky vytáhla. Vychloubala se s tím totiž kamarádům a zaslechl to i její mladší bratr, který to na ni nakonec „prásknul“. Manželka si musela sypat popel na hlavu, protože mu neřekla pravdu. Tehdy taky v rychlosti vyběhla z auta, aby si koupila cigarety v trafice, ale o tom se svému muži nechtěla zmínit, protože on jí kouření vyčítal.
„To mám ale povedenou rodinku,“ zakončil celé vyprávění a ještě jednou se na Ivanu provinile podíval. Práci už ji to samozřejmě nevrátilo, ale aspoň se jí ulevilo. Byla ráda, že se ukázala pravda. Nechtěla se moc vyptávat, jen doufala, že si rodiče pro malou hříšnici vymysleli pořádný trest. A paní Majitelová si příště určitě dvakrát rozmyslí, než zase začne vychvalovat svoje božské děti.
