S cestovkou na Kubu? Krásné moře i pláže, nedostatek jídla, a všudypřítomná tajná policie

Přímý let s cílovým letištěm v Santa Claře proběhl vcelku bez problémů a hlavně bez velkých turbulencí. Na palubu airbusu startujícího v ranních hodinách z Bratislavy se vejde více než 400 cestujících. Převážná většina z nich je namáčknutá do sedadel v řadách, které neskýtají zrovna moc prostoru, výjimkou jsou ti, co si připlatí za službu Premium Fly. Tato místa jsou umístěná u nouzových východů a člověk si tady může doopravdy natáhnout nohy a při roznášení jídla bude první na řadě.

My jsme si prémiové služby nepřipláceli, takže jsme museli přibližně jedenáctihodinový let nějak přetrpět, ale vidina bílých pláží a tyrkysového moře nám tu cestu pomáhala obstojně zvládnout. Horší to bylo se servisem na palubě a s nedostatkem nabízeného občerstvení. Po pár hodinách letu jste už Coca-Colu ani žádnou jinou limonádu nedostali, ale to se dá ještě přežít. Na snídani jsme každý obdrželi jednu balenou bagetu a o pár hodin později bylo možné vybrat si k obědu ze dvou druhů jídel. My nenároční strávníci jsme všechno zblajzli a nestěžovali si.

Letadlo přistálo na letišti v Santa Claře jen s malým zpožděním. Delegáti nás nasměrovali k autobusu a následně nás čekala hodinu a půl trvající cesta autobusem na ostrůvek Cayo Santa Maria. Ten je spojený s Kubou klasickou silniční komunikací vybudovanou v moři mezi mangrovy. Na hotelu už jsme nemuseli vyčkávat na recepci, náramky a karty s číslem pokoje jsme dostali už při nástupu do autobusu, takže kufry na pokoj a hurá na pláž. Nesmím zapomenout zmínit, že i přes pozdní příjezd na nás v jídelně čekali s obědem, takže komu kručelo v žaludku, nemusel mít strach a mohl se pustit do hodování.

Co se týče stravování, tady by měla náročnější klientela zpozornět. Jsme na Kubě, kde stále vládne komunistický režim. Pokud si pamětníci nedokážou vybavit, jaké zboží se dalo v šedesátých letech koupit u nás, tak tady na Kubě si paměť zase rychle osvěží. Tato země je skutečně chudá, očividně se taky ještě vzpamatovává z pandemie, kdy turismus prakticky neexistoval a studnice příjmů byla tím pádem dlouho na suchu. Ani pětihvězdičkový hotel na Kubě nenabídne zdaleka tolik co stejně oceňované hotely jinde ve světě.

My jsme opět nenároční, takže pokud neumíráme hlady a netrpíme zažívacími potížemi ze zkaženého jídla, pak jsme happy. Co nás však docela dost překvapilo, byl nedostatek ovoce a zeleniny. K jídlu jsme si mohli vybrat jen salátové okurky nebo čínské zelí, a to bylo prosím z čerstvé nabídky vše. No nesmím jim úplně křivdit, den před odletem nás překvapili rozmraženou kukuřicí, což byla opravdu příjemná změna. Na rajčata nebo papriky jsme ale mohli zapomenout. Ještě víc nás zaskočila nabídka ovoce. Jediná, vcelku poživatelná a násládlá, byla papája. Všechno ostatní (a tím ostatním myslím ananas, fíky a vodní meloun – nic dalšího nás v nabídce nečekalo) bylo buď kyselé, tvrdé nebo zcela bez chuti. Při ochutnávání těchto plodů mi v hlavě neustále naskakovaly otázky typu – Jsme opravdu v tropech? Nemělo by tu být ovoce opravdová pochutina? No, tak na Kubě asi ne, nebo jsme tu byli mimo sezónu.

Hovězí, vepřové nebo kuřecí maso a ryby většinou stále na stejný způsob, přílohou jen bílá nebo tmavá rýže, občas těstoviny. Kalamary určitě nebyly čerstvé, na druhou stranu mléko nám chutnalo, byť bylo podle výkladu delegáta sušené (na čerstvé mléko mají nárok pouze děti do 7 let). Nicméně nepřijeli jsme na Kubu kvůli jídlu, ale kvůli teplému podnebí, bílým plážím a smaragdovému moři. Tady naše očekávání vcelku odpovídalo realitě. Počasí nikdo ovlivnit nemůže a je nutno dodat, že v Karibiku je opravdu nevyzpytatelné. Chvílí po nebi pluje jen pár nevinně vyhlížejících obláčků a najednou…obrovský černý mrak přes půlku oblohy a než si stihneme sbalit svých pět švestek a utéct z pláže, tak už jsme zmoklí jak slepice. O pár minut později slunko zase pálí a dělá, jako by žádná přeháňka ani nebyla. Klasika.

Delegáti cestovní kanceláře nabízí turistům několik výletů. Na výběr je návštěva hlavního města Havany, také výlet do města Trinidad spojený s výšlapem do pralesa. My jsme zvolili cestu do vesnice Remedios, která zahrnuje návštěvu muzea na zpracování cukrové třtiny. Tam jsme měli možnost ubalit si svůj vlastní doutník. Následoval přejezd do továrny, kde za malými, dřevěnými stolky sedí zručné dámy a balí poctivé kubánské doutníky těch nejvyšších kvalit (některé muže možná zklamu, když prozradím, že na ženských stehnech se tabák neválí). V přední části místnosti stále ještě sedí přednašečka a aby se pracovnice nenudily, po celou dobu jim předčítá z knihy.

Na malém náměstíčku vesnice Remedios jsou typické domy s oprýskanými barevnými fasádami. Lidé tu jezdí spíše na kolech nebo šlapacích rikšách než v automobilech. Holt takový luxus si může dovolit jen málokdo. Ti, co si takový poklad pořídili třeba někdy v šedesátých letech, si jej udržují a střeží dodnes. Na Kubě se zkrátka vracíte v čase, a to je něco, co prostě chceme zažít! Zajímavostí je také místní kostel sv. Jana Křtitele. Farář nám ochotně dělal průvodce, sdělil ním, že jde o nejstarší kostel na ostrově (někdy z 16. století). Dřevěná střecha kostela pochází ze skutečného trupu lodi. V přední části stojí veliký pozlacený oltář a kousek dál je vystavená soška těhotné Panenky Marie (těch je na celém světě prý jenom sedm). Kostel pravidelně poskytuje stravu především starým lidem, kteří dostávají skutečně nízkou penzi (podle jeho slov přibližně 7 eur měsíčně).

Zajímavý je také výlet na širokém katamaránu, kde se můžete natáhnout na rozprostřené sítě, popíjet, co hrdlo ráčí a nechat se houpat na vlnách. Pozor na to, kolik toho vypijete, ať se vám nezhoupne taky žaludek, za větrného počasí se plavidlo pěkně kolíbe. S katamaránem je obvykle spojeno představení cvičených delfínů. Kdo si připlatí 20 dolarů, může si s jedním z nich i zaplavat. Na oběd dostanete humra a pak šup zpátky na katamarán. Výlet by se měl završit koupáním nedaleko pláže, ale my jsme měli kvůli silnému větru a větším vlnám smůlu. Kapitán nás vzal alespoň k vraku lodi, která na mělčině ztroskotala v roce 1933. A co na ní je nejzajímavější? Že ji celou postavili z betonu! (beton = hlavní stavební materiál na Kubě). Tehdejší objemný náklad melasy tam skutečně zapáchá dodnes. Místní ho odtud nikdy nevyzvedli, protože podle legendy ve vraku straší.

Kdo by si chtěl půjčit auto a projet si ostrov po vlastní ose, určitě tu možnost bude mít, jen je třeba dávat si pozor na to, abyste vždycky dojeli včas na benzinku. Pohonné hmoty jsou totiž vcelku vzácnou komoditou. Turista si může na každé čerpací stanici natankovat maximálně 20 litrů benzínu, víc ne. Delegáti nás od tohoto dobrodružství spíš zrazovali, a tak jsme se domluvili s místním taxikářem, který nám sám udělal průvodce a vzal nás do města Santa Clara, kde se nachází mauzoleum místního boha, jímž není nikdo jiný, než všemi milovaný revolucionář Ernesto „Che“ Guevara. Prošli jsme hrobku i muzeum s artefakty, které kdysi tomuto muži patřily. Taxikář nás vzal ještě do centra města, ale nenachází se tu nic, co by nás ohromilo. Ze zvědavosti jsme nakoukli do místní sámošky a prozkoumali nákupní regály. Ve většině z nich se nacházely konzervy s fazolemi, olivami a další nakládanou zeleninou. Potom taky samozřejmě kubánský rum, který tu je rozhodně levnější než v tom malém obchůdku na hotelu nebo v duty free shopu na letišti.

Po cestě zpátky do hotelu nás taxikář zavezl do malé soukromé restaurace EBENEZER. Tady nám za 20 dolarů na hlavu každému naservírovali pořádnou porci delikátního humra na másle a česneku s usmaženými plátky banánu a kouskem pečené dýně. Opravdu mňamka, kterou můžu doporučit. Na závěr jsme řidiči taxíku vyplázli 120 dolarů za celodenní šoférování a s poděkováním se rozloučili. A když už jsme u toho placení, nemusíte rozměňovat na místní pesa. Na Kubě jsou hlavní turistickou měnovou jednotkou dolary a eura. A úplně nedůležitější je spropitné! Především z něj tady místní lidé žijí. Přivezte si tedy s sebou hooodně drobných, člověku je pak někdy až stydno, že nemá z čeho dát dýško.

Večery na hotelu vám mohou zpestřit taneční programy a soutěže v amfiteátru, zároveň vám ho ale můžou pokazit hejna komárů a muchniček. Tady opět zpozorněte! Na Kubu si vezměte repelent, pokud nechcete vypadat jako kdybyste chytli neštovice. Na hotelu nemusí být k dostání, takže ještě jednou opakuji – repelent s sebou, jinak vás hmyz sežere zaživa!!! A ještě jedna nepříjemnost se může večer přihodit na baru a to ta, že vám barman několikrát za sebou řekne: „Není.“ Pivo? Už není. Sprite? Taky nemáme. Colu? Ne. Víno? Zbylo pouze růžové. Dobře se budou mít jedině rumové pralinky, protože zásoby rumu tady nejspíš nedojdou nikdy.

Poslední důležitý bod, který je třeba zmínit, je všudypřítomná, nenápadná tajná policie. Na Kubě si všichni chtějí přijít na své. My turisti se snažíme formou podpultovky sehnat kvalitní rum a doutníky za co nejlepší cenu. Kubánci se vám to samozřejmě budou snažit opatřit, protože si zase chtějí přivydělat. Musíte se prostě občas někoho jen tak mimochodem zeptat. Nám místní Adonis na pláží sebevědomě sdělil, že samozřejmě sežene všechno, na co jen pomyslíme. „Nikomu to ale neříkejte!“ dodal a mrknul na nás. Za chvíli už o něm věděl celý hotel a Kubánec se nestíhal ohánět. Na našem zájezdu nejspíš hezky zbohatnul, ačkoliv kdo ví. Když jsme si za ním šli poslední den pro rum, nervózně se ohlížel. Nedaleko totiž seděla jakási paní a nenápadně pozorovala své okolí. „Já si vás pak najdu a rum přinesu, teď tady hlídají,“ vysvětloval. Stručně řečeno, stát musí dohlížet na to, jestli mu někudy neunikají penízky. Tajní se s vámi mnohdy procházejí i na výletech, aniž byste si toho všimli.

Podtrženo a sečteno, dovolená na Kubě má svoje plus a mínus, ostatně asi jako všechno. Rozhodně ji nebudu doporučovat náročnějším turistům, kteří si potrpí na množství vybraných jídel a neomezeného množství nápojů. Snad nebudu přehnaně optimistická, když řeknu, že pobyt na tomto ostrově by mohl uspokojit každého průměrného Čecha s kapkou dobrodružství v krvi. All inclusive tu opravdu zahrnuje všechno – to ale znamená všechno, co je na ostrově k mání. Pokud se na Kubu chystáte a tento článek vás neodradil, pak ze srdce přejeme, ať si to užijete!

Podělte se o vlastní příběh nebo zážitek. Pište na e-mail: wish4u.eu@gmail.com