Článek
Možná to bylo tím, že oba muži, kteří se do ní zamilovali, byli v té době už, jak se lidově říká, v chomoutu. Nejprve jí srdce ukradl v tehdejší době slavný herec Gustav Frölich. Když Lída Baarová získala první velkou roli ve filmu Barkarola, dozvěděla se, že právě on bude jejím filmovým partnerem.
„Gustav Frölich!“ Byl od školních let moje filmová, tedy samozřejmě platonická, velká láska. Každý film s ním jsem viděla nejmíň dvakrát, spíš třikrát. Snila jsem o něm, jak jen mladé holky dovedou snít."
Už po dvou dnech společného natáčení ji pozval na operu. Když však došlo na smluvený den, zjistila, že zapomněl koupit lístky. Místo toho nakoupil dobré jídlo a pití a pozval se na návštěvu do jejího malého bytu.
„…vyprazdňovali jsme druhou láhev sektu, ale pořád to k ničemu nevedlo…Zničehonic dostal Gustav Frölich strašlivou škytavku. Musela jsem se smát, on taky a najednou, ani jsem nevěděla jak, ocitla jsem se v jeho náručí a cítila jsem jeho polibky.“
Zpočátku byla šťastná, užívala si mládí i pozornost milujícího muže, ačkoliv do idylického vztahu to mělo daleko. Hlavní překážkou byla přirozeně Gustavova manželka, s níž měl malou dcerku a hlavně kvůli ní se nechtěl rozvádět. Nijak si nerozuměla ani s jeho matkou, která jí neustále předhazovala, že idolem krásy je nordický typ ženy - tedy vysoká, modrooká blondýna, do které měla herečka daleko.
Během románku s Frölichem se do Baarové tak trochu zakoukal sám předseda vlády. V té době jím nebyl nikdo jiný než Adolf Hitler. Několikrát pozval mladou ženu na čaj, snad doufal, že z toho vzejde něco víc, ale jeho rodící se city bohužel opětovány nebyly, což záhy pochopil.
„Hitler mě už bohudík na čaj ani na recepce nezval a já si oddychla. Netušila jsem, že mě čeká jiný osud a jmenuje se Joseph Goebbels.“
Hádky s Frölichem začaly být čím dál častější. V té době hodně času trávila v jeho vile, která však náhodou sousedila s domem rodiny Goebbelsových. Ministr propagandy své sousedy často se zájmem navštěvoval. Důvod byl jasný, za svým cílem si šel pomalu, ale jistě. Na ty chvíle si herečka vzpomínala moc dobře.
„Nechci však vzbudit dojem, že to byla nějaká láska na první pohled - rozhodně ne z mé strany. Ale jak jsem tak šla s dvěma jeho krásnými dětmi v nadýchaných šatečkách sluncem zalitou zahradou a slyšela jsem hlasy za sebou … bylo mi, jako by mi ten hlas jel po zádech, jako by se proměnil v měkkou, teplou dlaň. Zachvěla jsem se…“
Goebbels zval oba herce velmi často na nejrůznější akce. Frölichovi začínalo být jasné, o co ministrovi jde, a to mezi partnery jen vyvolávalo další hádky. Rival to byl neústupný, posílal herečce květiny, neustále ji někam zval, každou chvíli telefonoval a ačkoliv Baarová zpočátku odolávala, bylo jasné, že tomuhle muži neunikne. Co si umanul, to musel mít. Svou oběť si pomalu omotával kolem prstu.
„Snad čtvrt roku jsme pravidelně jezdili na Krumme Lanke, tajně, aby to Gustl nevěděl, na dvě, na tři hodiny a náš vztah byl pořád platonický…Asi po třech měsících, to už byla zima, za okny sníh a na něm slunce, poslouchali jsme Bacha a najednou, zničehonic, jsme se políbili.“
Joseph Goebbels se Lídě vyznal z té největší lásky, jakou do té doby zažil. Vztah s Gustavem Frölichem vzal brzy za své. Baarová už věděla, že patří někomu jinému. A tak se ze slavné herečky stala milenka pana ministra. Oba k sobě navzájem chovali hluboké city. Opět tu však byla jedna velká překážka, stejně jako v předešlém vztahu. Magda Goebbelsová však přistupovala k milence svého muže velmi diplomaticky.
„Lído,“ pravila prosebně. „On bez nás dvou skutečně nemůže žít. Je to velký člověk. Génius. Já vím, že je to pro tebe těžké. Ale však my dvě najdeme nějaké východisko, nějaký způsob - prosím tě… Jenom jedno mi musíš slíbit,“ řekla, hlas se jí zachvěl. „Nesmíš s ním mít dítě!“
Jenomže Baarová se o svého muže dělit nechtěla, ačkoliv ministrova manželka se opravdu snažila, aby jejich trojúhelník co nejlépe fungoval. Byla ochotná se přizpůsobit, pokud však každá z nich zaujme své místo. Ona - manželka a matka, Lída Baarová - pouze milenka. Jenomže takhle to Lída nechtěla a raději začala vyhrožovat rozchodem. Na to zase slyšel Joseph Goebbels a zprvu byl rozhodnutý ode všeho se svou milenkou utéct. Žádal Hitlera, aby ho poslal do Japonska, ale o tom vůdce nechtěl slyšet. Definitivně mu zakázal se s herečkou vídat a Baarová byla najednou v zemi považována za nežádoucí osobu. Gestapo ji sledovalo a dohlíželo na to, aby se s ministrem náhodou tajně nescházela.
Došlo to tak daleko, že jednou vyšla do ulic v přestrojení s parukou, aby se přidala k řadě lidí, kteří chtěli do kasičky přispět na dobrou věc a potřást si s ministrem osobě rukou. Brzy pochopila, že to byl dost riskantní nápad. Všude totiž stála policejní ochranka.
„A už jsem byla skoro u něho, ještě tři, pak dva lidé, srdce mi divoce bilo – snad mě pobočníci nepoznají! – a co mu mám říct? A pozná mě on? Ale už jsem stála před ním, pohlédl na mě lhostejně jako na ostatní, podržela jsem ruku s bankovkou nad kasičkou o něco déle než jiní…Poznal mě. Rychle mi pohlédl do tváře – skoro s leknutím – ale než pochopil, co se děje, postrčil mě už další za mnou ve frontě, sám postrčen policajtem.“
Těm dvěma už nebylo dopřáno, aby se znovu shledali. Jejich láska škodila politice, na které měla budoucí Říše stát. Největší překážku ze všech zkrátka nebylo možné překonat. V telefonickém hovoru, který jim byl ještě jednou dovolen, Joseph Goebbels řekl své milované ženě poslední slova, která od něj slyšela.
„Liduško, zůstaň jaká jsi, i když ti ubližují a ještě ublíží. Nestaň se zlým člověkem. Miluji tě.“
Zdroj: Útěky, Josef Škvorecký, Československý spisovatel, 2009
