11. 5. 1945 přišla ráno Směrš

Jmenoval se Nikolaj Bystrov. Do Československa se dostal v roce 1921 jako emigrant v rámci akce tzv. RPA (Ruské pomocné akce), kterou v předtuše odtržení Podkarpatské Rusi připravil prezident Masaryk a tehdejší vláda.

Jako student práv dokončil svůj obor u nás, stal se právníkem a pracoval deset let na ministerstvu zahraničí. Zamiloval se do české občanky, oženil se a získal v roce 1936 československé občanství.

Byl členem emigrantského spolku Rolnické Rusko a také se velice neohroženě a nahlas popisoval praktiky bolševiků, před nimiž z Ruska uprchl. Ihned po nástupu komunistů k moci opustilo Rusko skoro dva miliony lidí. Vědomi si toho, jak krvavě zakročí proti těm, kdo měli jiný názor bez ohledu na jejich občanská a lidská práva.

K nám přišlo v rámci těchto vysídlení skoro 40 000 lidí. Převážně studentů, ale i jejich profesorů, velmi vzdělaných lidí. Byli to ruští odborníci světové úrovně, vysokoškolští profesoři, vědečtí pracovníci, technici, spisovatelé, žurnalisté, umělci.

Na Praze 6 v Bubenči a v Dejvicích vznikla ruská komunita, která založila Českoruské stavební a bytové družstvo. Dnešní domy č.27-29 v Rooseveltově ulici jsou jejich dílem. A nejen ony.

Dne 11. května 1945 nad ránem začali zvláštní jednotky NKVD s označením Směrš (též Smerš, rusky СМЕРШ, což byl akronym od spojení slov СМЕРть Шпионам – SMĚRť Špionam, Smrt špionům) razie na jimi obsazeném území nejen Československa.

Dne 20. května 1945 zatkli Nikolaje Bystrova a odvlekli ho do Moskvy. O půl roku později si vyslechl verdikt – deset let vězení. Byl jedním z mála, kdo se ke své rodině nakonec vrátil domů.

Prvořadým úkolem jednotek Směrš bylo odhalování zrádců a kolaborantů v řadách Rudé armády. Podléhali přímo velení maršála Koněva. Bylo jich na území Československa kolem 7000. Zasahovali na cizím území bez opory v jakémkoliv právu.

A jejich tehdejší akce započatá 11. května 1945 směřovala k tomu najít a odvléci do Sovětských gulagů ty, kteří se tamějším komunistickým vládcům znelíbili tím, že se rozhodli jejich režim opustit a co hůře, vystoupili proti němu. Jejich cílem bylo zničit všechny odpůrce bolševického režimu jakýmikoliv prostředky.

Historici odhadují, že bylo odvlečeno kolem 300, některá čísla z celé oblasti Československa mluví v čase půl roku po „osvobození“ až o 8000 lidech. To už dnes nikdo přesně nezjistí. Jak skončili, zda přímo na popravištích NKVD, umučeni při výsleších anebo zemřeli v nelidských podmínkách v sovětských pracovních (koncentračních) táborech se nikdy přesně nedozvíme.

Jejich blízcí, rodiny, děti, ženy o nich už nikdy nich neslyšeli. Do své nové vlasti, převážná většina z nich už v té době byla našimi občany, se jich vrátilo kolem 70.

V Praze bylo zdokumentováno 104 odvlečených osob. Většina z nich muži, mezi nimi byly jen dvě ženy. Jedním z nich byl diplomat a vynikající znalec východních jazyků – Vladimír Rafalský. U nás se etabloval po svém odchodu z italské ambasády v Římě, protože odmítl spolupráci s bolševiky.

A když ho Trocký vyhodil z diplomatické služby, odešel k nám, kde byl předsedou Komitétu pomoci ruským uprchlíkům, který zprostředkovával běžencům ze sovětského Ruska státní pomoc ČSR. Předem jasný cíl bolševické pomsty.

Dne 11. května 1945 Rafalský odešel „na dvě hodiny“ z bytu se sovětským důstojníkem. Nikdy ho už nikdo neviděl. Podle svědectví „vypadl“ z okna ústředny NKVD v Praze v Dělostřelecké ulici. O jeho úmrtí nebyla do dnešních dnů získána žádná fakta z oficiálních ruských míst.

Stalin se mstil svým odpůrcům i po mnoha letech. Pomstychtivost je jedním ze znaků sociopatů. A právě tento negativní rys osobnosti byl ukotven přímo v režimu jimi řízeném a stal se skutečnou hrozbou pro celý svět. Včetně toho, jak se propsal i do Putinova vedení Ruské federace v současnosti a stal se i jedním z motorů Putinovi současné agrese proti Ukrajině.

Kdo chcete, přečtěte si něco málo ze života v gulagu zde. V knize Smerš – rok v táboře nepřítele - autor Michail Dimitrovič Mondič. Není to hezké čtení. Ale jde o to, abychom nezapomněli. Nikdy nezapomněli.

Na naše spoluobčany, které zabil či zmrzačil sovětský komunistický režim, jen proto, že chtěli žít po svém v jiné zemi, která jim dala naději a svobodu. Kde mohli žít, milovat se a pracovat bez ohýbání hřbetu před komunistickou vrchností.

Pravda se hledá těžko, zvláště po dlouhých letech spolupráce StB a NKVD, kdy i z našich archivů tiše mizely dokumenty o této zrůdné události a skvrně našich dějin. Náš stát se během své komunistické minulosti také nijak nevyznamenal svou účastí v hledání svých občanů.

Kdo zapomene na svou minulost, je nucen jí opakovat.

Chceme na tohle zapomenout?

Zdroje: