Když pokrytectví zastiňuje vášeň: 70. léta v tanci StarDance

Než se ponoříme do specifik tohoto večera, je důležité si uvědomit zásadní roli rytmu. Na přání čtenářů doplňuji tuto část, kterou jsem v minulém článku neúmyslně vynechal. Rytmus je základním stavebním kamenem každého tance, ale jeho vliv sahá daleko za hranice tanečního parketu. Když se zabýváte neverbální komunikací dost dlouho, začnete důrazněji vnímat to, jak rytmus ovlivňuje náš každodenní život a vztahy.

Rytmus je vlastně pulsem našeho života - od tlukotu srdce přes pravidelné dýchání až po cyklus spánku a bdění. V tanci se tento přirozený rytmus života zviditelňuje a zintenzivňuje v pohybu těl. Když se pár pohybuje v souladu s rytmem hudby, dochází k fascinujícímu jevu - jejich těla se synchronizují nejen s hudbou, ale i mezi sebou navzájem. A právě toto propojení dělá z tance tak mocný nástroj pro vyjádření a rozvíjení intimity ve vztazích.

Třetí večer StarDance byl opět výjimečný. Mohli bychom ho charakterizovat slovy, že porota „neměla do čeho píchnout“. Sice byla poměrně přísná, ale večerem podle ní nezahýbal žádný nadstandardní výkon. Na rozdíl od předchozích dvou večerů, kde excelovaly skoro všechny páry, zde byly výkony – jemně řečeno – průměrné. Většina tanečníků podle názoru poroty sice zvládla kroky, ale v tak minimalistické variantě, že se danému tanci ani nepodobaly.

Porota ocenila zejména několik prvků jednotlivých tanců: například precizní práci s kyčlemi Lucie Vondráčkové, které dodaly jejím pohybům přirozený, uvolněný charakter. Pozornost si také získaly propracované ruce Jiřího Ježka a Lenky Nory Návorkové, přispívající k eleganci jejich vystoupení. Porotci však často upozorňovali na nedostatek emocí a hravosti, které většina tanečních párů postrádala. Tento nedostatek lze vnímat jako prostor ke zlepšení a možnost většího osobního projevu soutěžících v dalších kolech.

Většina tanců se v tomto kole tvářila jako tance, ale chybělo to hlavní – prožívání skutečné emoce. Emoce vznikají jako hra, ne jako divadlo. U cha-chy jde o hravý flirt, a ten splňovala pouze Chilli Ta Thuy s Jakubem. Oba dva si tanec užili tak hravě, jak to jen šlo, a Chilli Ta opět ukázala svou energii, kterou Jakub velmi precizně usměrňoval k dobré technice. Cha-cha je tancem, který nás učí, že i v dlouhodobém vztahu je prostor pro hravost a flirt. Pozoruji, jak právě tento aspekt ve vztazích často chybí. Cha-cha nám připomíná, že vztah potřebuje občas ten správný druh napětí a svůdnosti, které paradoxně mohou vztah posílit a prohloubit.

Ve valčíku jde o vyváženou eleganci a zjevný respekt k partnerovi, což je potřeba trénovat nejen v tanci, ale i v sexualitě a životě vůbec. A právě na vystoupení Oskara s Kateřinou se výrazně ukázalo, že jedním ze slabších článků letošního ročníku je zatím porota. Strohá a rutinní hodnocení a přemíra lehkovážných poznámek od některých členů poroty celkový dojem z tohoto tance i celého večera oslabovaly. Přestože se tím prý porota snaží motivovat, ve skutečnosti tak může docházet ke zlehčování výkonů soutěžících. Paradoxně se ukazuje, že nedostatek emocí a plytkost ve výrazu, které porotci vytýkají tanečníkům, platí možná ještě výrazněji pro ně samotné.

Marta Dancingerová a Martin Prágr tanec zvládli dokonale, avšak zmrzlá porota jejich energický výkon příliš neocenila. Rumba symbolizuje probuzení smyslnosti a vášně ve vztahu. Dynamika tance, střídání rychlých a pomalých pohybů a výrazů ve tváři vyjadřuje esenci rumby, zaměřenou na spojení dvou lidí ve vztahovém příběhu. Tanečníci vyjádřili svůj příběh tak intenzivně, že člověk zapomínal dýchat. Tenhle tanec se dotkl každého z nás. Poznámka na okraj. V tanci pracujeme s tělem, ale ne každý dotek symbolizuje sexualitu; spočívá spíše v propojení myslí a srdcí tanečníků. A to bylo v provedení téhle rumby excelentní, byla tak intimní až kam to šlo, ale nebyla lascivní. Díky za ten dotek. Zůstává tedy otázkou, kam při něm směřovaly myšlenky a emoce porotců.

Oskar Hes a Kateřina Bartůněk Hrstková přináší na parket zajímavý mix autenticity svého vystoupení, ve kterém dokázali propojit tanec s prvky show tak, aby vtáhli diváky do svého příběhu. Vyniká u nich nejen technická úroveň, ale také schopnost vystoupit z komfortní zóny a vytvořit pro diváky zážitek. Zde však vyvstává otázka, kterou by si organizátoři měli položit: Jaký je skutečný cíl této soutěže? Má se v budoucnu posouvat směrem k technicky bezchybnému, ale odosobněnému výstupu, nebo má zůstat místem, kde se osobnosti naplno vyjadřují a tancem baví diváky i sebe samé?

Pokud je smyslem technická show, možnosti jsou omezené, už proto, že v Česku nemáme tolik pohybově nadaných osobností. Jestliže však zůstává cílem autenticita a radost z tance, současná produkce by mohla více podporovat jednotlivé osobnosti na parketu. Medailonky jsou sestříhané jako rychlé skeče pro TikTok, často ochuzené o smysluplné sdělení a hlubší vhled či radost. To zkracuje divákův zážitek a zaměňuje eleganci tance a respekt k druhým za prvoplánovou zábavu. Na výrazu soutěžících se odráží, že jim produkce nenabízí prostor, aby ukázali svou snahu a dovednosti naplno. Také špatně nastavené kamery na hlavním parketu, které nohy tanečníky často nesnímají a ty jsou tak zcela mimo záběr, podkopávají hlavní myšlenku soutěže.

Právě díky snaze o autentický zážitek se Oskar s Kateřinou přiblížili kvalitám, které přinesly na parket osobnosti jako Jan Cina, Darija Pavlovičová a Eva Adamczyková v minulých dvou ročnících. Tento styl by si rozhodně zasloužil jedničku s hvězdičkou – za odvahu ukázat tancem příběh a vytrvat v autentickém projevu i přes tlak konformity. Rozhodně je to výzva všem ostatním párům, především pak pro Chilli Ta s Jakubem a Martu s Martinem.

Tanec, stejně jako život, není jen o dokonalém provedení kroků, ale především o odvaze být autentický a následovat svůj vlastní rytmus – i když to může znamenat jít proti proudu normalizované průměrnosti. V předvečer výročí vzniku naší demokratické republiky je toto varování mimořádně znepokojivé – pokud nedokážeme ocenit autenticitu a odvahu Jiřího a Lenky v taneční soutěži, jak můžeme doufat, že je dokážeme ochránit a ocenit v naší demokracii?

PS: A zapomněl jsem na skvělou hudbu v podání Moondance Orchestra Martina Kumžáka a Epoque Quartet a stejně skvělou práci odvádí kostýmní výtvarník a návrhář Roman Šolc a jejich výrobu se svým týmem diriguje bývalý tanečník a dnes majitel specializované firmy pro taneční kostýmy Tomáš Heller. O nich trochu příště.