Budoucnost patří změnám, ne hierarchiím

Když jsme nadšení pro nějaký nápad, skoro až potřebujeme, aby ho druzí viděli přesně jako my, s všemi jeho krásami. A myslíme si, že když jim ho dostatečně barvitě a plasticky popíšeme, že to ostatní dokážou pochopit a přijmout jej za svůj.

Tak se definuje tzv. postup řízení změn. Kdekoliv, od politiky až po školní družstvo ve vybíjené. Nejprve přijde přesvědčování, následované vysvětlováním potřeb navrhované změn, a nakonec se vytváří silný pocit naléhavosti.

V případě, který jsem popsal, dotyčná osoba zapomněla na to, že na té pláži všichni leží první den své dost zasloužené dovolené a jsou prostě jen obrovsky utahaní. Bez sil a šťávy.

A tak to, co má mnohdy vést k tomu, aby se společnost (firma, komunita, sportovní tým) pohnula tím „správným“ směrem, občas zůstane ležet mrtvé na pláži. To, co jsem popsal je jen jedna z mnoha věcí, které v tomto procesu působí. Druhou podstatnou je například to, že se lidé nemohou shodnout.

A to například i na tak jasně definovaném tvoru jakým je tučňák. Nedávno byl zveřejněn zajímavý průzkum. Bylo v něm popsáno právě na definici tučňáka, že definice často neodrážejí skutečný význam, který lidé mají na mysli, když používají slova.

Většina rozdílů ve vnímání světa kolem nás vzniká tehdy, popadne-li vás nějaká utkvělá myšlenka, jako onehdy toho známého, co přiběhl na pláž s nápadem na výlet do hor. Pevně věřil tomu, že v tu chvíli všichni kolem něj přemýšlí stejně jako on. To ovšem nedělá nikdo. No, a to je taky ten důvod, proč se mezi sebou lidé tak často hádají.

Když komunikujeme slovy, myslíme totiž spíše než na čisté definice na představy, které my o danou věci máme. Je to proud velkého množství různých pojmů vzešlých ze zkušeností, příkladu, asociací, ale taky jen představ, které o dané věci mám.

Problém nás všech, nejen fotbalových trenérů, zahradníků nebo politiků je v tom, že když netušíme, o čem ten druhý mluví, nezeptáme se na to, co je tím, co dotyčný říká, přesně myšleno. Sice debatujeme velmi vznešeně, ale v podstatě jsme za „světáky“. Marie Sklodowská Kuri…

Ještě jedna věc, by se mohla přidat do mezilidské komunikace k ke dvěma výše zmíněným. Kromě toho, že jsme v komunikace zaměření příliš do sebe, nevnímající ostatní a nechceme se ze „slušnosti“ zeptat, když něčemu nerozumíme je to i naše hodnotová orientace. Způsob, kterým pohlížíme na svět.

Část lidí, v politice se často nazývají konzervativní voliči má jasně danou tendenci zachovávat vše jen tak, jak to je. A proto se velmi úporně brání jakýmkoliv změnám, včetně toho, že je jim šumafuk sociální nerovnost.

Liberalismus se naproti tomu vyznačuje daleko větší chutí změny akceptovat a přijmout a nerovnosti odmítat. Z hlediska komunikace by se dali liberálové popsat jako ti, co mají jakožto svou charakteristiku slovo SOUCIT, kdežto pro konzervativce by se zase více hodilo k popisu slovo ZDVOŘILOST.

Díky tomu určitá část lidstva vidí svět jako velmi nebezpečné místo k životu, a považují za to nejdůležitější jeho stavbu, a hlavně jeho hierarchii než ti druzí. A to vytváří nebezpečí pro komunikaci v tom, že se právě v tom tyto dva tábory nikdy neshodnou.

Jenže náš svět se díky našemu „úsilí“ za poslední dva tisíce let změnil a mnohdy k horšímu. Převážně mužský, patriarchátem tlačený způsob komunikace mezi lidmi díky své nenasytnosti po zisku, zmaru přírodních zdrojů a množstvím válek dokázal jen to, že není schopen se dál jakkoliv vyvinout. Pouze se čím dál více ničí.

Čas konzervativců, čas autoritativních systému patriarchátu pomalu ale jistě odchází z dějin pryč. A řízení mezilidské komunikace začíná vyžadovat větší empatii, více soucitu s potřebami druhých, větší chuť se vžít do jejich životní role. I do toho, jak tato zapadá do života jejich rodiny, obce nebo státu.

Prostá pravda je, že změna systému neselhává sama o sobě, selhává proto, že se jí lidé brání. Máme-li tedy dosáhnout skutečné změny, naším prvním úkolem je překonat tento odpor. A to děláme postaru, takže pořád stejně blbě.

Musíme si však uvědomit, že lidé si vytvářejí připoutanosti k lidem, myšlenkám a  věcem, a když jsou tyto jejich připoutanosti ohroženy, jednáme způsobem, který neodráží naše nejlepší já.

Každá strategie změny musí začít nikoliv bojem, ale pochopením. Chytré triky nebo vtipné slogany nepřinesou nikdy skutečnou transformaci. A direktivní způsob řízení světa v krizi už vůbec ne.

Od začátku bylo a je řešení nasnadě. Jde o to vytvořit strategii chování o tom, ne jak překonávat odpor druhých, ale o tom, aby žádný odpor druhých nevznikal. A to jde jen s pochopením a důvěrou. V sebe i ty druhé.

Možná je vše jednodušší než se na první pohled zdá. Jde o následující výrok: „Nejprve vytvořte myšlenku a pak do ní dejte energii, aby se stala.“ Tím se dosud řídí oběh zboží, prodej vánočních kaprů, politický marketing.

Nastává doba, která však přináší pravý opak: „Nejprve následujte energii. A pak dovolte vašim myšlenkám, aby ji projevili v životě.“

Každý z nás v životě komunikujeme. Každý z nás žijeme zajímavý život. Tedy, pokud se o ten život skutečně zajímáme, že? A neležíme zrovna našim systémem „utahaní“ na smrt na pláži.

Zdroje: