Článek
Často se zamýšlím, zda je náš svět skutečně tak zábavný, jak nám média a reklamy neustále naznačují. Došel jsem k názoru, že ne, není. A toto poznání mě nevede k zoufalství, ale spíše ke kritickému přemýšlení o skutečných hodnotách našeho života.
Ztráta půdy pod nohama
V dnešní době se mnozí z nás raději uchylují do světů, které jsme si sami vytvořili – světů virtuálních, kde se na rozdíl od běžné reality cítíme sebejistější, nadřazenější. A následné setkání s realitou bývá bolestivé a odhaluje naše skutečné slabosti a pochybnosti o sobě samých. Jak ironické, že ve snaze vyhnout se realitě často podléháme iluzi, kterou pro nás vytváří svět internetu, sociálních sítí a médií, v němž jsem, co by jedinec neustálý bombardován reklamami.
Manipulace skrze reklamu
Každý den jsme zasypáni stovkami reklam, které nám slibují zlepšení života. Například rodinná dovolená na Bora-Bora se zdá být nezbytná pro dokázání našich rodičovských schopností. Ale opravdu je to tak? Není naše hodnota jako rodiče měřena spíše kvalitou času stráveného s rodinou, než exotickou lokací naší dovolené?
Spíše tedy toto reklamně vyvolané rodičovské pochybování vypovídá, nakolik jsme pod vlivem působení kolektivního nevědomí. Které díky reklamnímu vesmíru zaplnilo pomalu ten celý vesmír stávající.
Přijetí či odmítnutí kolektivního nevědomí?
Reklamy a sociální média vytvářejí iluzi světa, který nemusí vůbec odpovídat realitě a tím posilují naše strachy – strach z toho, že nejsme dost dobří, že něco postrádáme, že to nedovedeme dopřát našim dětem atp. - jsou jich tisíce. A právě toto masivní množství negativních představ naší mysli v nás vytváří strach, co může zdeformovat reálné vnímání světa a sebe samotných.
Stali jsme se dokonalými „tamaguči“. Uděláme cokoliv, abychom do toho světa snění, života na „sockách“, jak se dnes říká, dokonale zapadli. A většina lidí si přitom všem ani nevšimne toho hlavního. Toho, jak se pokoušíme více a více zapadnout do algoritmů rámců, které ani netušíme kdo a proč ve společnosti, v sociálních skupinách, rodinách, kterých jsme součástkami, vlastně nastavil.
Osobní názor nemá v tomhle dokonalostí posedlém vesmíru moc místa. Jsme kolem dokola přesvědčováni o tom, že produkt, který nám reklamy nabízejí, je nejlepším řešením toho, co nám v životě chybí. Ale motorem našeho života je potom tím pádem strach. Strach o to, co nám „jako“ chybí. Ne radost z toho, co už máme.
Co je nad digitálním světem?
Hledání smyslu ve světě plochých obrazů
A ten největší paradox? Čím více se potom pokoušíme usilovat o pozici toho, kdo přinese sobě a svým blízkým něco „určitě jedinečného“, o to více spadáme do průměru.
Do sítě představ, v níž si bez přemýšlení přijatými reklamními nabídkami posilujeme ego a instalujeme si pocity vlastní nadřazenosti. A stáváme se plochými sdíleči obrazů ega bez lidskosti. Stačí se podívat na fotky na instagramu. Kolik z nich vás skutečně hluboce zaujme?
Je na nás, abychom rozpoznali tyto manipulace a našli způsob, jak žít autenticky a upřímně. Místo toho, abychom se nechali zaslepit blýskavým světem reklam, měli bychom se snažit najít pravou hodnotu ve věcech, které máme, a ve vztazích, které budujeme.
Jen tak můžeme uniknout pasti průměrnosti a skutečně žít život plný smyslu a spokojenosti. Často se zamýšlím, zda je náš svět skutečně tak zábavný, jak nám média a reklamy neustále naznačují. Došel jsem k názoru, že ne, není.
Ale to mě osobně nevede k tomu si vzít provaz a vyhledat nejbližší lampu nebo utápět čas, co zbývá do zániku světa v nějaké formě závislosti. O to víc se pokouším pracovat na tom, aby bylo líp.
Každý úsměv, každá podaná ruka, každá pomoc druhým je to, co je třeba. Možná to nebude stačit. Ale něco skutečně od srdce, jste právě tím pro život s radostí nás všech udělali. A to je to, co se počítá.
PS: Děsí nás pádící čas, a tak radši mluvíme o počasí.
