Článek
Nehledal jsem v nich však více než jen jejich krásu. Než jsem něco pochopil. Většina z nás je od narození vedena k jednoznačným vítězstvím. K boji o moc.
Uspokojuje nás pouze jednoznačné vítězství a v jeho jménu se bez obalu pouštíme do boje, v němž jsme schopni čehokoliv. Bohužel bojujeme i s těmi, kteří jsou nám blízko. Nejblíže. Trháme je jako růže do vázy, aby ozdobily náš stůl. S těmito pocity do vztahu nejděte. Ne.
Do boje se dá jít. Za pravdu. Za lásku. Za svobodu pro pěstování růží. Znamená to věřit sám sobě a bojovat za to i tváří v tvář nezměrnému odporu. Bojovat (kypřit, stříhat, hnojit, …) proti názorům, které nás dva od sebe oddalují místo toho, aby nám dovolily klidné rozvinutí se do krásy v tichu. Tak, jak to dovedou právě ty růže.
Ale k tomu je třeba dosáhnout tím bojem vnitřní vyrovnanosti. To však chce v našem denním životě dát vale všem extrémům. To se týká jak citové zátěže ve vztahu, tak oblasti tvořivosti nebo zacházení s penězi. K tomu, aby mohla růže kvést láskou, potřebuje mé plné soustředění a mou vyrovnanost.
Někdy se naše city osamostatní. Tam hluboko v podvědomí dřímou neznámé síly tak mocné, že se jim nevědomky podřizujeme. Někdy nám může ubližovat i přemíra pozornosti a my se potřebujeme stáhnout. I růže se někdy zavine k sobě svými okvětními lístky. Protože to, co ničí lásky i vztahy nejvíce, je závislost.
A závislost na čemkoliv představuje život bez hranic. Bez předem určených hranic. Je to moc hnoje najednou, říkával děda. Koňský hnůj, mimochodem, pokud není dobře rozvrstvený, okamžitě růže spálí. Hovězí mrva, tedy hnůj skotu, je ideální. Asi je třeba být někdy v lásce i trochu vůl a trochu to pohnojit?
Nevím, ale vím, že nevědomé síly jsou ty, co nám nakukávají ke SVÉ spokojenosti, ať se MY o nic nestaráme a necháme to na nich. ONI to zařídí. Oni pohnojí. A my jsme taková boží hovádka, že? Ježíš měl pravdu. Beeeé. Cimrman taky: „Vykydat, podestlat, podojit.“ Namaste.
V nás v lidech se promítla energie vesmíru v nádherném procesu. Umíme se otevřít nebesům a promítnout je sem do země, do materiálna. Do hmoty. Díváme se, jak se Bůh podepsal na stonku růže. Do krásy. Vnímáme miliony možností, které se mohou stát skutečností. Ale tou se stanou jen ty možnosti, pro které se my rozhodneme.
Pečuj o jejich krásu, říkával mi děda. Ale která je ta nejkrásnější, ptal jsem se? Žádná. Všechny jsou krásné. Ta pro tebe nejkrásnější se jednou rozvine ve tvém srdci. Ach, kdybys věděl, dědo. A on asi věděl. Odhodíme-li masku osobnosti, můžeme se stát tím, čím jsme už byli. Svou růží.
Všichni dnešní tzv. „proroci“ nás vedou k tomu, čím už jsme. A říkají nám, jak máme kvést, abychom byli krásní. To není potřeba. Je třeba si jen uvědomit, jak milujeme všechny růže. Pro jejich krásu. Rozdílnou a individualizující, ne rozdělující a sobeckou. Je však třeba si proto vybírat! Růže i lidi do vztahu! Hlavně ty bez sobeckosti.
Protože jinak se naše nadšení stává fanatismem a naše inspirace růží života jen pouhým blouzněním. Proto je třeba věnovat takovou pozornost sobě a svému vztahu. K sobě i k partnerovi. Naše emoce v nás musí jako v zahradě Eden vykvést, musí být jednoznačně vyjádřeny, aby mohli být jednoznačně pochopeny. Jinak vzniká boj.
Růže poznání té krásy nesmírné se ve správném vztahu prostě rozvine. Vztah je to, co nám dovoluje růst a dávat svou krásu všem očím bez rozdílu. Toho nelze dosáhnout kontrolou či potlačování sebe, natož svého druha.
Proto je symbolem lásky růže. Aby mohla vykvést v našem srdci, je třeba dlouhá cesta. Své city rozvíjíme celý život. Jen ti, kdo je hledají v sobě, se pak každý den, každou hodinu a každou vteřinu zase znovu a znovu musí osvobozovat od sladkého nevědomí a znovu a znovu se rozhodovat oprostit se od svých starých, nevědomých návyků = nasypat tam toho hnoje hromadu, bez ladu a skladu.
Co na tom, že nějakou tu růži spálím, však ona zase jiná vyroste. Možná. A možná ne. A tomuto vědomí zahradníka já říkám osvícení. A k tomu potřebujeme ODVAHU PĚSTOVAT. Nebo PĚSTOVAT ODVAHU? Co říkáte? S láskou. V dobré víře. Láska moja.
Zdroje:
