Článek
Láska není přístav, kde složíte hlavu a čekáte na důchod. Je to dravý proud, řeka, která nemá slitování s těmi, co neumí plavat, a pro které je používání záchranného kruhu pod jejich úroveň.
Zapomeňte na lásku jako na ten růžový sentiment a levné pohlednice dvou srdcí z papírnictví; skutečná definice tepe v napětí mezi božským soucitem a tvým vlastním, neochvějným egem. Je čas přestat mlaskat nad iluzemi romantiky, přestat se zapírat a konečně pochopit, proč je ta nejvíce osvobozující forma citu ta, kterou si musíte zatraceně tvrdě zasloužit.
Všechno to začíná u aktu dávání, ale ne u toho ubrečeného žebrání o růži pod oknem věže, v níž dlí krásná panna, toho v podstatě mučednického gesta, které nám nutí braková literatura už od středověku.
Novodobý rabín Eliyahu E. Dessler vynesl na světlo definici, která zmrazí: „Skutečná láska je dávání bez očekávání zisku“. Zní to jako spirituální vrchol, jako absolutní čistota, ale jen do chvíle, než se ten proud řeky i s definicí začnou kroutit.
Zatímco křesťanské zdroje s až opojnou jistotou prohlašují, že „Bůh je láska“, v židovské víře byste tuhle tezi hledali marně. Už tady narážíme na první balvan. Jednota se tříští. Zjišťujeme, že ani ti, co mluvili s nebem, se neshodli na tom, co s námi vlastně cloumá, když se nám v noci nedaří usnout kvůli někomu jinému. A tak ona pomyslná řeka nabírá na rychlosti a první pochybnosti o univerzalitě citu začínají nahlodávat břeh.
A pokud si snad myslíte, že vás v téhle divoké jízdě zachrání islám se svou odevzdaností, připravte se na ledovou sprchu. Žádné konejšivé „Bůh je láska“ se ve svatých textech Koránu nekoná. Islám rozsekává cit na kusy s přesností, ze které tuhne krev v žilách. Na jedné straně tu totiž stojí rafah nebo rahmah – ona Boží láska, která jako slunce svítí na všechno živé, na každou buňku bez rozdílu zásluh.
Ale pak je tu ta druhá strana, ta, co pálí jako pouštní písek: hub nebo wudda. To jsou názvy pro lásku Boha pouze k těm, kteří dodržují jeho přikázání. Náklonnost, kterou si musíte vysloužit poslušností. Tady láska přestává být nárokem a stává se výsadou pro ty, co dodržují předepsaný řád a disciplínu. Při pohledu na řeku zjistíte, že její proud už dávno není klidný, ale začíná vřít.
A než se stačíte nadechnout, peřeje vás hodí k východním břehům, kde buddhismus a hinduismus rozkládají lidskou psychiku doslova na molekuly. Tady se s vámi už vůbec nikdo nemazlí. Máte pocit, že vaše sexuální touha je tou pravou láskou? Omyl. To je káma. Smyslná, dravá, ale taky egoistická překážka na cestě k probuzení.
Je to kotva, která vás drží v bahně, když byste měli stoupat. Proti ní stojí karuná – hluboký soucit, který snižuje utrpení druhých, a mettá, ona „dobrotivá“ láska. Podobně jako starořecká agapé spočívá v totálním osvobození od vlastních tužeb.
Je to bod, kde se vracíte k sobě tím, že pomáháte ostatním, velmi pokročilý stupeň sebeuvědomění, který vyžaduje víc než jen emoce. Vyžaduje moudrost. Hinduismus k tomu přihazuje ještě prema, povznesenou lásku, a bhakti, naprosté odevzdání se vyššímu principu.
Jenže ruku na srdce, i když proplujeme s naší řekou všemi těmito chrámy, definicemi a náboženskými systémy, nepostoupili jsme v pochopení toho, jak definovat lásku, ani o milimetr. Pořád se topíme v pojmech, zatímco láskyplný život nám protéká mezi prsty.
Každý tu lásku vidí po svém, skrze filtr svých vlastních osobních traumat a ambicí. Proto je možná na čase přestat hledat jednu definici v nekonečném oceánu filozofie a začít ji vidět, vnímat a žít v někom konkrétním. Vidět ji v kůži, která reaguje na váš dotek, v dechu a tepu srdce, které se zrychlují ve vaší přítomnosti.
Aby byla láska živoucím darem a ne jen sterilní iluzí, musí mít lidskou tvář. Musí být vyjádřena tady a teď. V přítomnosti. A teď se připravte na ten zatím nejtvrdší jez v naší řece definice lásky. Finále, po němž se ta řeka změní v pád do propasti oceánu bytí. Vaše láska bude totiž vždycky sobecká. A bude vždycky egoistická. Ano. A je to tak správně.
Protože kdyby nebyla, onen dotyčný by popíral sám sebe. Kdybyste se v tom druhém úplně rozpustili, kdybyste zahodili své „já“ do koše ve jménu naplnění nějaké pochybné svatosti, zbyla by z vás jen prázdná schránka. A zapírat sám sebe, svou podstatu, svou krev, tělo a své touhy, je ten největší hřích, jakého se můžete dopustit.
Skutečná láska není popřením ega, ale jeho nejvyšším naplněním skrze přijetí integrity toho druhého. Je to sice sobecký, ale svobodný tanec v řece lásky od dvou bytostí, které vědí, kým jsou, a právě proto se mohou a chtějí milovat.
Jakmile si začnete nalhávat, ve jménu čehokoliv, že jste „nesobečtí“ nebo „milující bez podmínek“, zabíjíte tím ve vás samu podstatu života. Zasloužit si něčí lásku znamená jít milovat toho druhého se vší svou sobeckostí, s celým svým egem a hlavně s hlavou svobodně vztyčenou.
Jen tak bude vaše láska živá, možná i trochu nebezpečná, avšak bytostně skutečná a přinášející hlavně společný pocit radostného naplnění. To je moje definice lásky.
A jaká je ta vaše?
