Článek
Píšete si dopisy?
Ten nejdůležitější jste možná ještě nenapsali.
Je zvláštní, jak rychle se naučíme rozloučit s druhými. Dopisem, zprávou v chatu nebo tichým zmizením. Někdy to vyjádření v sobě dusíme, jindy ho vykřičíme na papír. Zranění od jiných, zvláště z partnerského vztahu, si někdy v tichu sebe sama neseme dlouho, ale když zabolí, chceme je rychle opustit. Spálit. Odplavit. Zakopat.
Evropská tradice dlouho nemluvila o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi našeho nevědomí. Alejandro Jodorowsky to pojmenoval psychomagie. Symbolický čin, který skrze imaginaci přepisuje vnitřní scénář našeho bytí. Jde o uznání naší bolesti, ale také její přetvoření – skrze oheň, vodu či zem.
Jenže to je pořád jen půlka cesty. Umíme možná část bolesti propustit. Ale zapomínáme na to, co tak toužíme přijmout. A právě tam začíná ten nejdůležitější dopis. Ten, který nenapíšete jí/jemu. Tomu, kdo vás v minulém vztahu trápil. Ale píšete ho sobě.
A když psaní nestačí, necháváme mluvit hudbu. Možná i tahle píseň, napsaná pro chvíle tiché odvahy, si tě najde.
Dopis, který (ne)odešlete
Někdy potřebujete rozloučení. A někdy jen sebe.
Je snadné psát, když máme adresáta. Někoho, komu chceme říct „už dost“. Někoho, kdo nám ublížil, zklamal nás, nebo nás opustil. Ale někdy je ta bolest hlubší než slova druhých. Je zakořeněná v tom, co jsme si neřekli my sami.
Odpoutat se od vztahu neznamená na něj přestat myslet. Znamená to si díky zkušenostem z něj, zaznamenaným natrvalo v našem těle, zkusit najít cestu zpátky k sobě. A k tomu nestačí slzy, ani oheň, ani polní lopatka. Potřebujeme být vyslyšeni. Sebou.
Než vstoupíte do dalšího vztahu, napište tenhle dopis
Ne jemu. Sobě.
Některé ženy mi řekly: „Nechci si nic přiznávat, chci už mít klid.“ Ale když se blíží nový vztah, staré otázky znovu vyplují. Co když se to zase pokazí? Co když zase přehlédnu červenou vlajku? Nebo zapomenu na sebe?
Dopis sobě není bezúčelná zpověď. Je to kotvící bod v tady a teď. Zde je jednoduchá struktura, kterou k psaní můžeš použít:
- Oslov se. S laskavostí. Jako bys psal/a nejlepší přítelkyni nebo příteli.
- Přiznej napětí. Všimni si, co tě bolí, čeho se bojíš, co tě zraňuje.
- Vypiš si všechno, bez autocenzury. I vztek. I smutek. I ta malá trápení. Prostě vše.
- Přijmi se. Ocenění a pochopení sebe z minulosti je totiž klíčem ke změně. Vypsat to, po čem jsi toužila/toužil v tom minulém vztahu, není sranda. To je ta nejintimnější zpověď.
- Napiš si, proč chceš jít dál. Co dneska cítíš jinak? Co pořád potřebuješ k tomu, abys se cítila/cítil naplněná/ný? Seznam může být libovolně dlouhý.
PS: píšeme o vnitřních věcech – seznam majetku, podílových a akciových listů, investice a číslo na švýcarské konto sem nepatří.
- Zakonči to slibem. Sobě. Ne, že už nikdy nebudeš milovat blbce. Ale že už nikdy neopustíš sama/sám sebe.
Odpoutání od druhých často provází ztráta kontaktu se sebou
Dopis sobě jako rituál návratu. K tady a teď.
Někdy toužíme po doteku tak moc, až zapomeneme, že se můžeme dotýkat sebe my sami.
Že obejmout vlastní tělo, pohladit si břicho, podržet si dlaně na srdci a na podbřišku a uvědomit si: „já jsem tady“ až do rozhoření těla v obou místech není slabost. To je návrat. Zvlášť tehdy, pokud jsme si zvykli, že lásku musíme „dostat“.
Možná ti to připomene obraz koně. Ne toho, který utíká. Ale toho, který se zastaví uprostřed louky, otočí hlavu a v tichu sleduje krajinu, odkud přichází život. Ne proto, že by něčeho litoval. Ale protože si pamatuje. A ví, že síla není v běhu.
Síla je v návratu. Do bodu tady a teď.
Tělo ví, kdy ho opouštíme. A taky ví, kdy se k němu vracíme. A taky si všechno pamatuje. Jen je dobré si to začít častěji a častěji připomínat. Být víc v přítomném okamžiku než v minulosti.
A tak si k dopisu připrav olej, deku nebo svíčku. Možná si ho po prvním čtení u stolu přečti ještě jednou a nahlas. Zapal si svíčku, sedni si na deku na zem, třeba na zahradě nebo někde venku můžeš-li.
Ono je rozdíl psát a číst. Tvá slova budou trochu magie. Dáš jimi těm věcem a emocím jméno tedy i život. A tak se těmi slovy prostě dotkni sebe. Jemně. Jako důkaz, že už tu jsi. A že už nikdy nikam nemusíš utíkat.
Nechte to odejít. Ale až po přečtení sobě.
Dopis, úplněk, rituál. A uzdravení, které nezačíná jinde než u vás.
Úplněk je ideální čas k určitému završení. Čas, kdy můžeš říct: „Děkuji. Stačilo.“ Můžeš dopis spálit. Nebo ho nechat odplout po vodě. Zakopat pod strom. Založit ho do šuplíku. Je to tvůj rituál. Tvůj přechod do nového vztahu. Ne k tomu druhému. K sobě samé/samému.
Ale až poté, co si ho opravdu přečteš nahlas. Ne očima. Srdcem.
Co je to číst srdcem? Číst pomalu, hlubokým hlasem vycházejícím z hloubi duše. Hlasem, co nespěchá, co si je vědom radosti a vážnosti tohoto okamžiku zároveň.
A na úplný závěr si znovu klidně řekni: „Děkuji ti, že jsi přežila/l všechny ty chvíle. A slibuji ti, že už se nikdy neopustíme. Ani ve strachu. Ani v lásce.“
Protože tohle je věta, kterou si můžeš říkat každý den ráno po celý zbytek svého života.
Ta se neochodí.
A když si tuto větu jednou někam zapíšeš, jedno zda na okraj dopisu, nebo jen do dlaně, možná zjistíš, že je to první dotek, který tě už nikdy neopustí.
