Článek
Pamatujete si tu šedou?
Ne tu, co je letos v módě v interiérech. Myslím tu lepkavou, dusivou šedou atmosféru z osmdesátek v Česku, kdy se člověk bál podívat policistovi do očí, protože uniforma neznamenala „pomáhat a chránit“, ale „držet hubu a krok“.
Jsem sice jen blogger, který se věnuje svým tématům, ale když jsem viděl to video z Minneapolis, kde federální agenti zastřelili Alexe Prettiho – zdravotního bratra, který se jen snažil pomoct – nelekla se ve mně jen duše člověka. Lekl jsem se toho, jak strašně povědomý mi tenhle scénář je. Ten moment, kdy se moc utrhne ze řetězu a začne požírat vlastní lidi, zatímco my ostatní stojíme u okna a doufáme, že se to „snad“ přežene. Už jsem to viděl a zažil na vlastní kůži.
Déjà vu s příchutí střelného prachu
Díváme se na Spojené státy a říkáme si: „To je daleko.“ Omyl. Minneapolis je blíž, než si myslíte. To, co se tam děje, není nehoda. Je to pečlivě režírovaný návrat k metodám, které Evropa až příliš dobře zná.
Paralela s německými SA ve 30. letech, kterou už někdo na netu popisoval je chladná analýza faktů. Polovojenské jednotky, které nepatří policii ani armádě v tradičním slova smyslu, ale jsou loajální svému vůdci. Zastrašování. Násilí. Chaos v ulicích, který má jediný cíl: vyvolat v lidech takový strach, že nakonec budou ještě sami prosit o „silnou ruku“, která nastolí pořádek.
Donald Trump a jeho tým nehrají o volby. Hrají o změnu režimu. Oživují Insurrection Act z 18. století, právní vykopávku, která dává prezidentovi pravomoc nasadit armádu proti vlastním občanům, pokud to ON uzná za vhodné. Je to bianko šek na diktaturu. Vidíme, jak se připravují detenční zařízení a jak se federální agentury mění v soukromou gardu.
Lež jako pracovní nástroj
A pak je tu ten druhý level. Mrtvý Alex Pretti ještě ani nevychladl a na síti Truth Social už jela prezidentova „alternativní pravda“. Trump aniž by čekal na jakékoliv vyšetřování, okamžitě mluvil o „střelci“ a „zásobnících“, ačkoli video všem jasně ukazuje mužovi prázdné ruce.
Proč to dělá? Protože v momentě, kdy moc promluví první, pravda se stává jen názorem. Je to klasický gaslighting, ještě k tomu na národní úrovni. Udělají z oběti agresora, ze svědků spiklence a z vraždy nezbytný akt obrany státu. Zní vám to povědomě? Mělo by. Takhle funguje propaganda odjakživa. Cílem není přesvědčit vás o pravdě, ale zahltit vás tolikrát opakovanou lží, že rezignujete na hledání reality.
Naše polovina viny
Ale teď k tomu nejdůležitějšímu. K nám.
Je strašně snadné ukázat prstem na Trumpa, na Putina, a říct: „To oni. Oni jsou to zlo.“
Jenže oni jsou jen obchodníci (stejně jako je obchodník Babiš). My jsme zákazníci.
Tito „silní vůdci“ se neobjevili z vakua. My jsme si je objednali. Svou letargií. Svou ochotou vyměnit svobodu za plný košík v supermarketu a iluzi bezpečí. Chtěli jsme, aby se o nás někdo postaral. Aby někdo „zařídil“, že svět bude zase jednoduchý. Že nebudeme muset řešit složité otázky, jako je klima, sociální spravedlnost nebo morálka.
Když jsme zavírali oči před drobnými ústupky z demokracie, když jsme mávli rukou nad korupcí a ignorovali varovné signály, dláždili jsme cestu přesně k tomu momentu, kdy v Minneapolis leží na zemi mrtvý kluk. Zlo vítězí ne proto, že je silné. Ale protože naše „dobro“ je líné a pohodlné.
Budíček, nebo konečná?
Alex Pretti zemřel, protože se snažil pomoct. Renee Nicole Goodová proto, že se snažila ujet. Před fašismem v této podobě se ale ujet nedá a žádná zázračná jízda z národních pověstí nás z toho nevytáhne.
My Češi máme totiž takovou krásnou tradici. Když jde do tuhého, díváme se k hoře Blaník a čekáme, až to za nás vyřeší svatý Václav a jeho parta. Když bude Čechům nejhůře, vyjede jim na pomoc spící vojsko. Jenže vojsko, které nevyjelo ani roku 1620 do bitvy na Bílé hoře, se může jít vycpat.
Taky jsme čekali, že vojsko vyjede z hory, a ona se tam nepohnula ani myš. A přesně v tomhle bodě jsme teď. Čekáme na policii, na soudy, na volby, na „Evropu“, na naše politiky … čekáme, že nás někdo zachrání, abychom my mohli zůstat v papučích.
Jenže Blaník je prázdný, přátelé. V té hoře nikdo není. Ti rytíři, kteří mají v nejhorší hodině vyjet a zachránit zemi? To jsme my. A pokud my nevytáhneme paty z obýváku, tak nás nezachrání ani svěcená voda.
Je čas přestat hledat důvody, proč to nejde, a začít být těmi, na které jsme celou dobu čekali. Protože až se nás děti zeptají, co jsme dělali, když padala tma na naši zem, odpověď „čekal jsem, až se v Blaníku pohne aspoň myš“ bude znít nejen zbaběle. Bude znít směšně. A nebude nikdo, kdo by jí slyšel.
Svoboda totiž, na rozdíl od bájných rytířů, neumí spát věčně. Buď ji bráníme my, teď a tady, nebo o ni přijdeme. Definitivně.
