Článek
Říkat o něm, že byl malíř, sochař a pedagog, je přesné, ale zoufale nedostatečné. Boris Jirků byl živel. Byl to ten typ pedagoga, který vás nenechal kreslit „hezky“. Nutil vás kreslit pravdivě. Jeho ateliéry na VŠUP, v Plzni i v Banské Bystrici nebyly místem pro odpočinek, ale arénou, kde se potil krev a terpentýn. Kdo prošel jeho školou, ví, že anatomie není jen o svalech, ale o konstrukci světa.
Rodák ze Zlína (1955) a absolvent Akademie výtvarných umění v Praze spojil velkou část svého profesního života s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou (VŠUP), kde sedmnáct let vedl ateliér figurální kresby a malby a krátce zastával i funkci rektora. Pedagogicky působil také na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni a na Akademii umění v Banské Bystrici.
Jeho životní filozofie, která by se dala shrnout slovy „maluj pravdu“, nebyla jen prázdnou frází na nástěnku. Byl mistrem magického realismu, ilustrátorem, který dal tvář Márquezovi i Bulgakovovi tak sugestivně, že v něm text a obraz splynuly v jedno. Byl otcem projektu Figurama, kterým vrátil figurální kresbu na mapu evropského vzdělávání v době, kdy ji ostatní považovali už za přežitek.
Boris Jirků při výuce
Figurama, kterou vybudoval a vedl 25 let spolu se svými kolegy, nebyla jen výstavním projektem. Byla to vzpoura proti diktátu snadnosti. V éře, kdy se na akademiích často tleskalo prázdným instalacím a kdy se řemeslo považovalo za vulgarismus, vrátil Boris Jirků do hry obraz člověka. Ne z nostalgie, ale z nutnosti.
Pochopil a naučil nás, že figura je „tělocvičnou“ pro mozek i ruku. Že nelze svět dekonstruovat, pokud ho neumíte napřed zkonstruovat (skicovat) na papíře. Díky Figuramě se kresba přestala krčit v koutě jako chudá příbuzná nových médií a stala se znovu tím, čím má být: základním kamenem, o který se buď pevně opřete, nebo si na něm rozbijete hubu. A Boris dbal na to, aby to bolelo. Protože věděl, že co v tvorbě nebolí, to není pravda.
Boris Jirků se nechodil do umění schovat. On do něj chodil bojovat. A tenhle boj vyhrál, i když právě odešel. Pane profesore, tam nahoře mají určitě špatně nasvícené modely a flákají perspektivu. Dejte jim to do pořádku, Mistře.
Svět je dnes - aspoň pro mne - o něco méně barevný a o dost méně divoký. Boris mě učil to samé, co můj děda. Že kdo chce tvořit, hledá způsob, a kdo ne, hledá důvod. On důvody nikdy nehledal prostě byl živou figurou. Vší silou, talentem i temperamentem.
Děkuji, že jste byl součástí mého světa a pomohl mi v něm najít ten můj vlastní obraz. A mně a tisícům dalších lidí jste tím změnil život.
