Článek
Láska je jednou z nejzákladnějších podstat života. Je to, co nás přesahuje, co nás dělá celými, co nás propojuje s něčím větším, než jsme my sami. Ale jak často si tuto lásku snažíme přivlastnit? Jak často jí přidáváme nálepky, závoje, přívlastky, které se sice mohou zdát poetické, ale ve skutečnosti jen zahalují to, co láska doopravdy je?
Snažíme se lásku přizpůsobit našim představám, chceme ji mít, vlastnit ji, kontrolovat. A když to nejde, začneme věřit, že naše verze lásky, to „moje“ světlo, je tím, co může přinést druhým skutečné poznání. Že naše pravda je tou nejvyšší pravdou. Je však toto láska, nebo pýcha?
Kolik z nás by přiznalo, že ve své lásce často tíhneme spíše k moci, k ovládání, k pocitu, že máme nad druhými navrch? Tato myšlenka se nám samozřejmě nelíbí. Nechceme ji slyšet. Láska přece nemůže být spojena s něčím tak temným, jako je touha po moci. Ale právě zde se pýcha začíná proplétat s tím, co považujeme za lásku.
Pýcha totiž nezná pokoru, neváží si vlastních chyb. Nepřipouští omyl. Pýcha se povyšuje nad druhé a nutí nás přehlížet dobro tam, kde skutečně je, a zveličovat zlo, aby nám dávalo zdání síly. Zkuste si položit otázku: Omluvil se vám někdy někdo za svou pýchu? Málokdy. Pýcha je slepá k vlastnímu selhání, k vlastním chybám.
Když jí podlehneme, začínáme se vyvyšovat nad ostatní, začínáme být přesvědčeni, že náš pohled na věc je tím jediným správným. V tu chvíli však přestáváme tvořit skutečnou lásku, přestáváme být celistvými bytostmi. Zatímco zdravé sebevědomí nám umožňuje postavit se za své hodnoty a přiznat vlastní chyby, pýcha nás zaslepuje a staví na tenkou hranici mezi vědomím vlastní hodnoty a nadřazeností.
A právě na této hranici se rozhodujeme, co budeme tvořit. Tvoříme pýchu, nebo pokoru? Tvoříme moc, nebo lásku? Láska v sobě nese neuvěřitelnou moc. Ale moc lásky neplyne z dominance, neplyne z toho, že bychom měli pravdu nebo kontrolu.
Skutečná moc lásky je v pokorném přiznání, že se můžeme mýlit. Že to, co cítíme, nemusí být vždy tím jediným správným. Že láska je proměnlivá, a přesto věčná. A že právě v její proměnlivosti nacházíme skutečnou pravdu. Příliš často zapomínáme na lásku. Zapomínáme na ni v sobě i v druhých.
Ve jménu ideálů, ve jménu ideologií, ve jménu něčeho, co považujeme za „vyšší“, zradíme to, co je nejbližší našemu srdci. Co jsme potom? Kým se stáváme, když opustíme své vlastní srdce, když zapomeneme na to, co je v nás nejčistší? Snad je to pohodlnější. Snad můžeme utéct. Odejít do nicoty a myslet si, že se tím něco změní.
Ale co to vlastně změní? Nic. Bůh, život, vesmír – ať to nazveme jakkoliv – nás nestvořil k tomu, abychom utíkali. Jsme tu, abychom tvořili. Ale otázkou zůstává: Co tvoříme? Tvoříme pýchu, nebo pokoru? Pýcha nás odvádí od lásky. Je to iluze, která nás přesvědčuje, že naše světlo může osvětlit cestu druhým.
Ale ve skutečnosti je to jen maska, kterou si nasazujeme, abychom se vyhnuli pravdě o sobě. Pokora, na druhé straně, nám dává sílu připustit, že jsme nedokonalí. Že naše láska může být omylná. Ale právě toto přiznání nás přibližuje k pravdě, k lásce, která není naším vlastnictvím, ale která prostupuje vše.
Láska je zde, je stále s námi, ale pouze tehdy, pokud jsme ochotni vzdát se pýchy. Pokud jsme ochotni přiznat, že nemůžeme vše kontrolovat, že naše světlo nemusí být vždy tím nejjasnějším. A v tom momentě, kdy se této pýchy vzdáme, objevíme pravou podstatu lásky. Láska nás nenutí být dokonalými. Nenutí nás mít kontrolu.
Láska nás vede k tomu, abychom byli otevření, zranitelní a připustili, že jsme omylní. Co tvoříte vy? Tvoříte lásku, která osvobozuje, nebo lásku, která poutá? Pýcha nás svazuje, pokora nás osvobozuje.
A jen tehdy, když si dovolíme být pokorní, můžeme skutečně milovat – bez závojů, bez přívlastků, bez snahy lásku ovládnout. Láska prostě „je“.
A během času, když se podíváte na svůj život, na své vztahy, můžete si položit jednu otázku: Tvořil jsem lásku, nebo pýchu? V odpovědi najdete pravdu o sobě i o tom, jak hluboko jste ochotni milovat.
