Hlasování v hlavě: Když se rozhodování promění v redakční válku

Mozek, to je jistota. Vzápětí se mi rozhlehlo hlavou: co to proboha plácáš? Mozek, že je jistota? Copak tě už tolikrát nepodvedl a nesvedl na scestí? A následovala série ostrých myšlenkových sporů. Neznáte? Závidím vám.

Mozek mi někdy připomíná, samozřejmě metaforicky řečeno, rozpustilou redakční radu malého místního magazínu. Rozhodnutí mozku vypadá vždy jednoznačně, že? Vhodím například do urny jméno svého kandidáta ve volbách a tvářím se vznešeně.

Až když zahnu za roh a nikdo mě nevidí, sedne na mě dost těžká depka z proběhlých interních jednání a vyostřených sporů. Převaluji si v hlavě těch několik dnů v uzavřené místnosti, odkud mělo vyrazit to „rozhodnutí“, co vydáme jako naše společné zásadní prohlášení.

Nejhorší je to, že i v mozku to vypadá úplně stejně, když si jeho různorodé části vzájemně protiřečí jako zástupci různých rubrik a každý preferuje sebe. Myslíme si mnoho různých věcí z mnoha ještě různějších důvodů. A ať to byly racionální důvody nebo jen hlad, to vše významně ovlivnilo mé chování.

A ať už to ve volbách dopadlo jakkoliv, jisté je jen jedno. Všechny různé mentální systémy (redaktoři), co sídlí v naší hlavě, spolu neustále komunikují a pokouší se nepřetržitě strhnout vaši pozornost a tím i vliv na vaše rozhodování na svou stranu.

A podle posledních několika let víme, že mozek nediskutuje jen o „vznešených“ tématech jakými jsou demokracie a volby, ale že i ta na první pohled jednoduchá rozhodnutí jsou výsledkem rozsáhlé činnosti šedé kůry mozkové.

I takové vločky k snídani spustí kanonádu: je to dost bio? A co třeba lepek, mám na to brát ohled? Nemají v tom sáčku moc cukru proboha? Všechno spustí lavinu emocí, prohrabávání se zkušenostmi v paměťových stopách asociací a ty se právě nyní perou o pozornost našeho vědomí.

Abychom si rozuměli. To, co budete potom skutečně snídat, rozhodne hrstka emočních reakcí ve vašem vědomí, nikoliv logická úvaha. Jistě, ve škole nás učí, že se takhle máme rozhodovat. No v životě to takhle nikdy nefunguje.

Podvědomí je totiž silnější než vědomí. A tohle ví marketing už dlouho. Lidé se při výběru vloček či kandidátů ve volbách neřídí vždy tím, že srovnávají cenu s užitnou hodnotou dané věci či člověka.

I když stojíte proti zahradnímu grilu v akci, neběží vám hlavou analýza nákladů versus jeho užitečnost na zahradě. Protože je mozek stejně jako my od přírody líný, přenechá většinu rozhodování na emoční stavy.

No, a to skončí vždy tím, že se mi to, co chci udělat, buď líbí, nebo nelíbí, a podle toho se rozhodnu. Redakční rada si v tu chvíli vzala pauzu na oběd. Chcete-li analyzovat nákupní chování nebo voliče a děláte to čistě logicky, selžete.

Vaše preference chutí, na to, co jste si vybrali ke snídani za vločky, totiž leží za zavřenými dveřmi podvědomí. A snažíte-li se své chutě popsat, k ničemu racionálnímu se nedoberete.

Stejně tak na nás šije boudu marketing v nákupních centrech či zábavních májích s motýlími křídly, boudu stejnou jako politici v kampani před volbami. Zasypou naše mozková centra tolika myšlenkovými cereáliemi, vzbuzující přísliby potěšení, že vypneme naši racionalitu.

Znáte to, ne? Sedíte v kombinéze v kokpitu svého Rolls-Royce na startu Formule 3, řev od motorů, z nichž stříká vařící olej tak, že z něj krásné modelky kolem vás omdlévají orgasmy a potom se ozve strašná rána, a to, když vás babička vyhodí ze starého traktoru, na němž sedíte v kůlně v trenýrkách a tričku tak strnule, že vypadáte jak vojsko na přísaze a ještě dodá: „… a po žních půjdeš jezdit k Turkovi.“

V prvním i druhém případě je to pořád to samé. Byly jste ovlivněni, abyste toužili po tom se potěšit. S pocitem uvolnění a toho, že ještě šetříme peníze, většinou svým rozhodnutím uděláme bankrot. Je to poněkud znepokojivé, že? Pořád jsme žili v domnění, že naše mysl je zajedno s tím, co bychom měli udělat.

Ten rozum, by vám u toho grilu řekl, že je předražený a je to dost starý model. Stejně jako to, že neonacista si v europarlamentu moc neškrtne a už vůbec se s ním nebude bavit o spalování natož pak o migraci. Spojení emocí a rácia tvoří totiž to, co nechceme. Tvoří pocity nejistoty. A kdo by chtěl žít řadu let v nejistotě?

Na první pohled bude připadat všem řešení jasné. Jednoduché jako zdvižená ruka. Je třeba si rozhodnutí vynutit. Ten náš racionální mozek by měl zasáhnout a tohle emoční vřeštění rázně skončit. Vypadá to skoro jako moc dobrý nápad. Evolučně vyspělejší část mozku řekne tomu zvířecímu „lehni a zalez do boudičky.“

Jenže jakékoliv potlačení diskuse (příklad spalovací motory vs. elektrika) vede k zanedbání a opomenutí mnoha důležitých informací. Naše touha po rozkoši z potěšení je tak mocná, že nás většinou dovede ke špatným rozhodnutím.

Mozek, který nedokáže snést nejistotu v rozhodování, který neumí pochopit to, že po argumentech může dojít k ostré konfrontaci, často sám sobě raději vsugeruje iluzi toho, co mu přijde jako dobré řešení. I když od počátku tušíte, že to nebyla dobrá volba.

Je to jako v oné redakční radě. Nejdůležitějším ze všeho je to, že názor každého je vyslechnut a nehodnocen. A to, co drží všechny redakční rady (mozky) na světě pohromadě, je radost z toho, že se všichni pokouší pochopit argumenty těch druhých.

A to je důvod, proč se žádná cesta k rozhodnutí nedá zkrátit. Všechny zkratky vedou do pekla, i když některé (ano, Motoristé) to berou oklikou přes Brusel.