Každá dostala jasné ne. Dvanáct žen, které napsaly jiný stejný příběh

Existuje jedno slovo, které se napříč dějinami opakovalo s překvapivou konzistencí. Nebylo to slovo nepřátelské. Dokonce nepůsobilo krutě. Bylo vyslovováno klidně, s jistotou člověka, který ví, jak věci fungují. Jak fungují a jak fungovat mají. To slovo bylo jednoduché. Bylo to: ne.

Ne, ženy nemohou studovat medicínu. Ne, ženy nemohou volit. Ne, šlechtična nemůže řídit flotilu válečných lodí. Ne, dívky nepatří do školy. Ne, Japonka nemůže zdolat Everest. Ne, sociální pracovnice nemůže zachraňovat děti z ghetta – je to příliš nebezpečné.

Každé z těchto „ne“ bylo vysloveno v jiném jazyce, v jiném století, na jiném kontinentu. A přesto mají jednoho společného jmenovatele: žádné z nich nezafungovalo.

Jsou to příběhy žen, které se nestaly legendami proto, že by o to usilovaly, ale proto, že možná ani jednoduše nemohly jinak. Zachraňovaly, vyučovaly, bojovaly, lezly na vrcholy, organizovaly, psaly a volaly k odpovědnosti, protože alternativa, a sice zůstat tiše a nechat svět běžet tak, jak běží, byla prostě nepřijatelná. Sláva, pokud vůbec přišla, přišla pouze jako vedlejší produkt. A v mnoha případech nepřišla vůbec nebo přišla tak pozdě, že to nestihly zaregistrovat.

Dvanáct žen. Dvanáct různých světů. Jedno tiché, tvrdohlavé odmítnutí toho, co jim bylo přiděleno.

Začneme doma. V roce 1923 stanula Františka Plamínková jako první žena v čele výboru pražské městské rady. Tehdy měly české ženy volební právo teprve pět let a ona ho nepoužila jen k tomu, aby odškrtla políčko na hlasovacím lístku. Použila ho jako pracovní nástroj.

Plamínková celý život budovala to, co bychom dnes nazvali genderovou politikou, tehdy to byl jen zdravý rozum aplikovaný na absurdní nerovnosti v hierarchii společnosti. Jako poslankyně Národního shromáždění prosazovala právo žen na stejnou mzdu, vzdělání i profesní uplatnění. Na mezinárodních feministických kongresech mluvila jménem žen, které samy mluvit nesměly nebo neuměly.

V roce 1942 ji gestapo zatklo. Popravena byla několik týdnů po atentátu na Heydricha, jakožto součást vlny represálií. Zemřela s tím, že za sebou zanechala základy, na nichž stojí každá česká žena, která dnes hlasuje, pracuje a rozhoduje. A přesto se její jméno učí jen málokdo.

Moravská učitelka, která věděla, že změna začíná dřív než u volební urny, že začíná ve škole. Wiedermannová-Motyčková nechtěla čekat na reformu shora. V roce 1908 založila první dívčí gymnázium na Moravě. Byl to akt tak prostý, že skoro neslyšíte to ticho, které mu předcházelo: do té doby dívky na Moravě gymnázium prostě neměly.

Zemřela mladá, ve 47 letech, ještě před tím, než mohla vidět plody toho, co zasela. Ale ta semena vyrostla, a to v každé absolventce, která díky ní dostala přístup k vzdělání, jež bylo dosud vyhrazeno pouze chlapcům.

Tyhle tři patří k sobě, ne proto, že by byly stejné, ale proto, že sdílely jeden konkrétní moment. V roce 1908 kandidovaly do Českého zemského sněmu. Všechny tři. Jako první ženy v historii českých zemí.

Nechte tu větu chvíli doznít. Rok 1908. Ženy v Čechách ještě volební právo neměly, ale tyto tři se přesto rozhodly kandidovat. Ne, nebyla to provokace, ani se to nedá považovat za osamělý výkřik vzdoru. Možná jen jako věcné konstatování, že absurdita zákona, který jim to zakazoval, byla problém zákona, ale už ne jejich.

Jejich kandidatura neuspěla. Ale otevřela trhlinu, která se za dalších deset let rozrostla v plnohodnotné volební právo. Marie Tůmová, Karla Máchová a Božena Zelinková jsou důkazem toho, že první krok nemusí vést přímo k cíli, aby byl smysluplný.

Jméno, které většina lidí nezná, a přitom by mohlo stát hned vedle pana Schindlera.

Marie Schmolková vedla ve třicátých letech Židovskou kolonizační asociaci v Praze a fakticky organizovala útěk tisíců židovských uprchlíků z Německa a Rakouska po nástupu nacismu. Pracovala s metodičností záchranáře. Prostě papíry, tabulky, kontakty, víza, lodní lístky, certifikáty. Každý člověk v té její tabulce byl ale jeden konkrétní život.

Zemřela v roce 1940 v Londýně. Vyčerpáním, říkají někteří. Nemocí, říkají jiní. Diagnóza v takových případech bývá sekundární; primární je fakt, že ze sebe vydala víc, než je lidské tělo schopno unést. Nestihla tudíž vidět ani konec války, ani rozsah toho, co dokázala. A jen pro pořádek. Odhaduje se, že její práce zachránila přes 20 000 lidí.

Další záchranářka, jejíž jméno si pamatujeme spíše díky školním projektům než skutečné historické paměti.

Irena Sendlerová byla polská sociální pracovnice, která během druhé světové války pašovala děti z varšavského ghetta. Používala lékařský průkaz jako vstupní propustku, děti schovala do pytlů, kufříků, rakví, bedýnek od zeleniny, prostě do čehokoliv, co prošlo kontrolou. Jména každého zachráněného dítěte zapisovala na tenký papír a ukrývala ve sklenicích zahrabaných v zahradě.

Gestapo ji chytilo. Mučili ji. Nezradila nikoho. Přežila. Přežily i sklenice se jmény, bylo tam přes 2 500 dětí. Po válce se pokusila spojit děti s jejich rodiči. Většina rodičů zahynula v táborech. Sendlerová žila až do svých 98 let, a přesto Nobelovu cenu za mír nikdy nedostala.

Jako by Nobelova cena byla tím jediným měřítkem, které by takovýto život dokázalo pojmout.

Rok 1847. Mladá žena podá přihlášku na lékařskou školu. Dostane zamítnutí od každé instituce, na kterou se obrátí. Téměř od každé.

Geneva Medical College v New Yorku se rozhodla nechat o přijetí hlasovat studenty, zřejmě v přesvědčení, že ti to odmítnou. Studenti to však k překvapení schválili, pravděpodobně to brali jako vtip. Blackwellová buď postrádala smysl pro dobový humor, nebo, co je pravděpodobnější, se rozhodla, že takovýto vtip na její účet, je možná přesně ta vstupenka, kterou potřebuje.

A tak se v roce 1849 stala první ženou v moderní historii, která získala lékařský diplom. Poté, co v Evropě nedostala místo v žádné nemocnici, otevřela si svou vlastní. V New Yorku. A pak další. Dnes jsou ženy v medicíně mírnou většinou, jen v Česku tvoří přes 55 % lékařů. Tato čísla mají svou prehistorii. A ta prehistorie má jméno Elizabeth Blackwell.

Je pokušení přeskočit Florence Nightingale jako „tu, co všichni znají.“ Ale znají ji správně?

Nightingale se do válečné vřavy na Krymu nevydala jako romantická postavička „dámy s lampou“. Vydala se tam jako ošetřovatelka, ale taky jako dnes by se řeklo manažerka, statistička a systémová reformátorka, která přesně věděla, co dělá a proč. Vyvinula metody sběru dat o nemocniční úmrtnosti, které jsou předchůdkyní moderní epidemiologie.

Zjistila, že vojáci neumírají na válečná zranění, umírají na infekce způsobené špinavými nemocnicemi. A tak v jednom z lazaretů zavedla povinné mytí rukou, zřídila toalety a prádelnu, zajistila vyčištění kanalizace a zlepšení větrání. Díky těmto opatřením klesla úmrtnost z 42 % na pouhá 2 % a významně se snížil výskyt nemocí jako cholera, úplavice nebo tyfus. Vytvořila tak funkční a efektivní nemocnici.

Legenda o ženě s lampou, co s ní osvětluje za tmavých těžkých nocí plných nářku chodbu, pomáhající raněným je hezká. Skutečná Florence Nightingale byla možná ještě drsnější a zajímavější: byla to žena, která pochopila, že systém nezměníte dojemným příběhem, ale daty.

Středověk má svou vlastní poetiku msty. A příběh ženy, co vedla osobní válku proti samotnému francouzskému králi.

Olivierovi de Clisson, manželu Jeanne, usekli hlavu na příkaz francouzského krále Filipa VI. za obvinění ze zrady, které bylo přinejmenším sporné. Po Olivierově popravě Jeanne prodala panství de Clisson, shromáždila vojsko asi 400 věrných mužů, koupila tři lodě, natřela je na černo a opatřila červenými plachtami. Její vlajková loď se jmenovala My Revenge (Má pomsta).

Na svou dobu nevídaný management, bych řekl. A to neměla žádný námořnický výcvik. Jen svou zuřivost přetavila do manažerských rozhodnutí, včetně vytvoření logistiky a způsobu boje. Po celých třináct let útočila na francouzské královské lodě v Lamanšském průlivu, přičemž zanechávala na lodích vždy jednoho přeživšího, aby zprávu o její pomstě doručil králi.

Historici o ní mluví jako o „lvici z Bretaně“. Je to podle mě jeden z mála přívlastků v dějinách, který byl evidentně vysloužen skutečnou osobní silou. Po těch dlouhých letech válek se znovu vdala a dožila v klidu v ústraní.

Japonská horolezkyně, které bylo kdysi řečeno, že ženy nemají sílu ani výdrž na vysokohorskou turistiku. Odpověděla tím způsobem, jakým obvykle odpovídají lidé, kteří jsou autentičtí: šla si to sama ověřit. A horolezectví a vysokohorskou turistiku si zamilovala.

V roce 1969 založila Junko Tabei klub Joshi-Tohan (Ženský horolezecký klub) pouze pro ženy. Slogan klubu zněl: „Pojďme se samy vydat na zámořskou expedici,“ a tato skupina byla první svého druhu v Japonsku. Tabei později uvedla, že klub založila kvůli tomu, jak se k ní tehdejší mužští horolezci urážlivě chovali.

V roce 1975 se stala první ženou, která stanula na vrcholu Everestu. Pak si jako vedlejší projekt dala za cíl zdolat nejvyšší vrchol každého kontinentu, takzvané dobytí „Sedmi vrcholů.“ Dokončila ho jako první žena na světě. Do roku 2005 se Tabei zúčastnila 44 čistě ženských horolezeckých expedic po celém světě.

V pozdějších letech se Tabei věnovala ekologické ochraně hor, hodně jí vadilo to, co turistický průmysl dělá s prostředím, které on tak dobře znala. Zemřela na rakovinu v roce 2016. A na jejím milovaném Everestu je zatím každý rok víc a víc lidí a také čím dál víc odpadků.

Málokterý příběh na tomto seznamu je tak přímočarý ve své brutalitě: patnáctiletá pákistánská dívka dostane kulku do hlavy proto, že chodí do školy a říká to nahlas. Bylo to hnutí Taliban a stalo se to 9. října 2012.

Malala Yousafzai zázrakem přežila. A pak pokračovala přesně tam, kde přestala, jako aktivistka za právo dívek na vzdělání, jako zakladatelka Malala Fund, jako nejmladší laureátka Nobelovy ceny za mír v historii (2014). V den svých 16. narozenin přednesla řeč na půdě OSN v New Yorku, ve které apelovala na důležitost vzdělání pro miliony dětí, které dnes do škol chodit nemohou.

Je snadné její příběh zredukovat na inspirativní plakát. Je těžké zůstat u faktu, že v době, kdy toto čtete, základní školu v současnosti nemůže navštěvovat více jak 123 milionů dětí na světě, a to zejména dívek. Ona sama ve vzdělání vidí možnost obrany proti radikálním myšlenkám. „Extremisté se knih bojí, síla vzdělání je děsí. Kniha a pero, to jsou naše nejsilnější zbraně,“ uvedla. Držte jí a všem podobným ženám a mužům palce.

Různá století, různé jazyky, různé formy odporu. Plamínková psala zákony, Clisson stavěla flotilu, Sendlerová kopala díry pro sklenice se jmény. Nightingale si po nocích kreslila diagramy, Tabei lezla na velehory, Blackwell se přihlásila na školu, která od ní vlastně nic nečekala.

Ale pod povrchem každého z těchto příběhů leží totéž: okamžik, kdy se systém obrátil k ženě zády, a ona se rozhodla, že to pro ní není definitivní odpověď.

Nespojovala je hrdinnost v patetickém slova smyslu. Spojovalo je něco pragmatičtějšího: odmítnutí přijmout jako fakt to, co tehdy bylo hlavně pro mužskou část společnosti jen zvykem.

Zvyk říkat, že ženy nepatří do politiky. Zvyk říkal, že žena je podřadná a nemá právo volit. Zvyk říkat, že na Everest lezou muži, protože jsou silnější. Zvyk říkat, že medicína je pouze mužská profese. Zvyk říkat, že válka je záležitost šlechticů (mužů), ale ne šlechtičen. Sklopit oči stranou před tím, že děti v ghettu musí zemřít, protože je jejich záchrana příliš riziková.

Každá z těchto dvanácti žen narazila na takovýto nebo podobný zvyk. A každá z nich se zachovala jako někdo, kdo chce zkontrolovat, zda má takový zvyk oporu v realitě. Zjistila, že nemá. A tak šla skrze něj dál.

Dějiny psané především muži, mají tendenci zapamatovat si ty, kteří vyhráli bitvu s kanónem, ne ty, které vyhrály boj se zákonem, stereotypem nebo lhostejností. Mají tendenci pamatovat si egoistická gesta, ne systémové změny. A mají zvláštní zálibu v tom zapomínat na ženy.

Plamínková, Schmolková, Wiedermannová-Motyčková, Tůmová, Máchová, Zelinková, šest jmen z česko-moravského kontextu, která by měla být v každé učebnici. Nejsou. A to není jen pedagogický lapsus. Je to způsob, jakým se opakovaně vymažou vzory, které ukazují, že věci mohou být jinak.

Protože pokud o nich nevíme, musíme každou změnu zažít od začátku sami. Pokud o nich víme, stojíme symbolicky na jejich ramenou, což je, jak dobře víme, daleko pohodlnější výchozí pozice. K čemukoliv.

Tyhle ženy však nikdy nechtěly pomníky. Chtěly si jen najít svou cestu k tomu, co považovaly za správné. Nejlepší způsob, jak je dnes uctít, je pokračovat v práci, kterou nestihly dokončit. Junko Tabei v jednom rozhovoru kdysi řekla, že chce, aby si ji pamatovali jako 36. osobu, která zdolala Everest, nic víc.

Nakonec to dnes nebylo o velkých gestech, ale o tiché lidské odvaze nenechat se přesvědčit o vlastní bezvýznamnosti.

Co vás v těchto příbězích nejvíc oslovuje? Napište mi to do komentářů nebo si vzpomeňte na ženu ve svém vlastním okolí, která dostala jasné ne a šla dál přesto.