Článek
Skoro opačně pozitivní jsou sušenky BEBE Dobré ráno se svou reklamou vtírající se do naší mysli tak, že snad ani smutek mít nemůžete. Někdy je ho mnoho, někdy zase nepřijde několik dnů po sobě. Když už na nás sáhnou chmury a vidět pěkné věci kolem sebe je skoro nemožné, říkáme si: „K čemu to vlastně všechno je?“
To se prostě zastavíme a najednou jsme nuceni se zamyslet. Hledáme nějaký smysl toho všeho a to, že jsme jen takhle malinkatou kapkou v moři lidí a věcí kolem nás, nás mnohdy vede k myšlenkám, že je všechno zbytečné a naprd. Jako kapka přeci nemáme pražádnou moc nad mořem kolem.
A ještě se „musíme“ rozčilovat nad tím, že jsou kolem nás ty kapky, které žijí naprosto spokojený a šťastný život v tom samém moři jako my. Jak je to sakra možné? A to raději nemluvíme o kapkách, které jsou schopné dávat cosi „navíc“ těm ostatním kapkám kolem sebe.
Inu, představte si oceán kolem celé naší planety, představte si celou planetu a co hůře, zkuste si představit sebe jako kapku v poměru k nekonečnému vesmíru. Takhle to s tou méněcenností máme vlastně napořád. Tak jinak.
Víte, žít ve starostech a vymýšlet si problémy tam, kde nejsou, není ani trochu „cool“. Zvláště někteří facebookáři mají zbytečně mnoho problémů, které prohlubují jejich smutek. Akorát to, kvůli čemu jsou ti lidé vlastně smutní, že?
Jak je možné být smutný nad tím, že mi v krámu vedle naší kanceláře vyprodali ta nová letní trička? Nebo že ty jeansy, co jsem si koupila online, mají úplně jinou barvu než na fotce v e-shopu? Nikdo z těchto lidí se nikdy nedostal do situace, která je opravdu velmi smutná.
Držel jsem v rukou mrtvé tělo člověka, který umřel před mýma očima. A před očima své mámy. Tehdy jsem viděl smutek živoucí i mrtvý a věřte mi, je nezapomenutelný. A tak mi ten smutek, za který se mnohdy schováváme na sociálních sítích, přijde jaksi nepatřičný.
Sami víme, že to, co děláme, je kapkou do moře. Ale kdyby tahle kapka v moři nebyla, chyběla by tam.
Smutek je prostě někdy způsoben naším podvědomím, které se k němu jako k pocitu upoutává. Ale lidi, nemůže nás přeci ovládnout. Nemůžeme se k němu upnout jako k jedinému řešení. Když se nedaří, je snadné hodit do ringu ručník a vzdát se. Jenže jsou přeci kolem nás spousty důvodů, které jsou větší, silnější a opravdovější než my sami.
Pravda. My jsme jen ty kapky v moři. Bez odpovědnosti, bez lásky, s touhou vyrovnat své kolísání. A tak velmi lehce padneme k drogám, lékům či alkoholu nebo adrenalinovému sportu, prostě k závislostem. Ale náš smutek se neumenšuje. Naopak.
Hrstka lidí přemýšlí dvakrát nebo třikrát ročně. Získal jsem celosvětový věhlas za to, že jsem přemýšlel jednou nebo dvakrát týdně
Pamatujme, že ať už jsme na tom nyní jakkoliv „špatně“, můžeme něco udělat. I kdyby ten směr vedl jen vedle do kuchyně a tím cílem byla chuť usmažit si řízek. A víte vy co? To nejdůležitější při práci se smutkem je zastavit se v něm a chvíli v něm pobýt. Respektovat jej a přijmout jej.
Teprve pak můžeme jít klidně dál. Necháváme jej jemu samotnému, k životu nám není třeba. A jdeme dál bez něj. To možná nejdůležitější z toho všeho spočívá v našich postojích. V hodnotách našeho srdce. To, co nám neustále připomíná svým tlukotem to tady a teď. A je jen na nás, zda jej zahlcujeme smutkem ze všeho kolem, anebo nadějí z toho, co vše můžeme udělat.
Kdysi velmi dávno šel jeden muž kolem tří zedníků. Asi započali stavbu a něco stavěli, tedy zrovna s tím začali a srovnávali si cihly, které byly poházené všude kolem nich. Stáli vedle sebe a pracovali. Ptal se jich, co že to tam vlastně dělají? Rovnám cihly, povídá první, jakoby mu snad nebylo jasné, co tam dělají. Stavíme tu nějakou zeď, povídá ten druhý a taky podiveně potřásal hlavou. A ten třetí, s pohledem upřeným do nebe, povídá, postavíme tu katedrálu.
Můžeme být smutní. To však v podstatě jen znamená se na chvíli zastavit a rozhlédnout se kolem. A pak jít zase dál. Jako ta kapka, co nese svou cihlu a staví katedrálu. Z našeho oceánu lidí.
