Kůže jako portál: O tetování

Kdysi to byl znak příslušnosti k pouličnímu gangu či rituálnímu obřadu přírodních národů. Dnes je to často osobní rituál, vzpomínka, terapie nebo módní manifest. Tetování samo se stalo nejen obrazem těla, ale daleko hlubším voláním, kterým lidé vyjadřují, co nešlo říct jinak.

Jenže jak hluboko tenhle obraz vlastně sahá a jak hluboko zasahuje? V době, kdy je těžké poznat, co je skutečné a co je jen filtr, si někteří nechávají pravdu vytetovat přímo na kůži. Ale možná tím nevědomky otevírají víc, než by čekali.

Tetování je stejně staré jako lidstvo samo. První známky tohoto fenoménu byly nalezeny na těle muže, který se více jak pět tisíc let po své smrti stal slavným coby „ledový muž“ Ötzi. Jeho tělo, objevené v alpském ledu, neslo desítky různých tetovacích značek.

Zdobení těla se v různých kulturách vyskytovalo téměř univerzálně. Antropolog George P. Murdock ho už v roce 1945 zařadil mezi 67 kulturních univerzálií, tedy jevů, které najdeme ve všech známých lidských společenstvích. A přestože se význam tetování měnil, jedno mu zůstává: vždy v něm šlo o víc než o obraz. O znak. O zprávu. O symbol.

Zatímco dříve bývalo u přírodních národů tetování spojené s rituály dospívání, statusem bojovníka nebo ochranou proti zlým duchům, dnes se ocitáme ve zcela jiném kontextu. Paradoxně jde vlastně o tytéž rituály, jen jinak vyjádřené.

V éře individualismu, Instagramu a psychoterapie se totiž tetování přesunulo ze společenského rámce do sféry osobního výrazu. Kdo v dávnověku potkal někoho s tetováním, okamžitě věděl s kým má tu čest. byl to symbol statusu. Dnes je to způsob, jak si člověk uchopuje vlastní tělo jako médium. Jak vpisuje do sebe to, co v něm bylo dřív jen skryté, nevyslovené nebo nepřijatelné.

Právě zde začíná být užitečné nahlížet tetování optikou systému 3AXIS. Jde o systém psychologické interpretace vzhledu, tedy propojení těla, emocí a mysli. Každý vpich je fyzický zásah, ale zároveň jde o symboliku nesoucí emoční otisk a mentální záměr. Není vůbec jedno, kde se obraz nachází, jak vypadá a proč vznikl. To všechno vytváří mapu, která se nedá jednoduše smazat. A možná právě proto dnes tolik lidí volí právě tetování jako médium osobní změny. Jako nositele informace a tělesný podpis toho, co cítí, co vědí a kým se stávají.

Kdysi bývalo tetování veřejným obřadem. Probíhalo přímo v kmeni, při obřadech za přítomnosti svědků, často za doprovodu zpěvu, tance jako součást společenského života kmene. Tetování označovalo přechod: z dítěte do dospělého, z bojovníka v úctyhodného staršího, z jednoho stavu vědomí do druhého u šamana. Zapisovalo to, co se skutečně stalo. Vrylo do kůže proměnu, kterou člověk právě prošel, a která byla díky tomu viditelná i sdílená.

Dnes se většina těchto rituálů přesunula do tetovacích studií. Jsou to pravda jiné obřady, silně individuální, ale smysl přechodu v sobě nesou dál. Lidé přicházejí s vnitřní bolestí, která potřebuje tvar. S příběhem, který se zatím nedal vyslovit. A v okamžiku, kdy je jejich příběh přetvořen do návrhu a ten do tetování, vzniká něco víc než jen kresba. Vzniká smlouva. Pro ně samotné i pro svět.

V rozhovorech s klienty se mi při tom znovu a znovu objevují slova jako „uzavření kruhu“, „ochrana“, „přijetí“ nebo „důstojnost“. Někteří lidé si nechávají vytetovat jméno ztraceného blízkého nebo obraz, který si v sobě nesli roky. Jako by tetování dalo jejich zkušenosti konečně viditelnou podobu. Jako by bolest, která šla dovnitř, mohla díky jehle konečně ven.

V kontextu traumatu je to ještě zřetelnější. U lidí, kteří si zažili zneužití, domácí násilí nebo ztrátu, funguje tetování často jako akt znovunabytí těla. Už to není jen prostor, kde se stalo něco špatného. Je to prostor, který si tímto aktem znovu přivlastňují. Barvami, obrazem, vlastním rozhodnutím. Podobně se mnou mluví i lidé, kteří prošli coming outem, genderovou tranzicí nebo těžkou nemocí. I pro ně je tetování uzemněním a zároveň zpečetěním nové verze sebe sama.

Tetování se tak dnes stává osobní ceremonií. Neformální, ale hluboce smysluplnou. A je úplně jedno, jestli ji člověk provádí v tichu malého studia, nebo s přáteli kolem. Podstatné je, že rituál funguje. Proměna, která se odehrála uvnitř, je konečně vidět i navenek.

Na tetování se obvykle pohlíží jen jako na estetický zásah. Vpich, barva, kresba, výsledek. Ale uvažovali jste někdo o tom, že každý takový zásah má i jiný dopad než jen ten viditelný? Vždyť naše tělo, není jen nosičem obrazu, ale aktivním bio-energetickým polem. A tetování je zásahem právě do něj.

Z hlediska fyziky totiž není zasažené místo zcela neutrální. Tmavá tetovaná kůže absorbuje podstatně více tepla než okolní pokožka. Působí tak jako tepelná čočka tím, že akumuluje sluneční záření i vnější teplo, které se následně přenáší do hlubších vrstev těla. Ačkoliv to běžně možná nepociťujeme, může to ve větším rozsahu ovlivnit termoregulační rovnováhu těla. Zejména pokud se jedná o rozsáhlé černé nebo tmavé motivy v citlivých zónách kolem podbřišku, na opačné straně zad nebo za krkem.

A kromě tepelného účinku je tu ale ještě jeden rozměr, který většina tatérů (bohužel) mnohdy nijak neřeší. A tím je energetická mapa těla. Je to jako v akupunktuře, i zde hraje roli to, kam přesně jehlička proniká. Do jakého místa. Na těle existují místa, která jsou spojena s prouděním energie jako jsou meridiány, akupunkturní body, nervová zakončení. Pokud se na tato místa uloží cizí barvivo a opakovaně poruší vrstva kůže, může to zcela změnit tok energie v dané oblasti.

Změny se nemusí projevit okamžitě. Ale postupné přehřívání, energetická nerovnováha nebo přetížení některých tělesných drah může mít vliv na vitalitu, psychický stav a fyzickou odolnost člověka. Například oblast vnitřního zápěstí, kde si lidé často nechávají tetovat symboly naděje nebo rovnováhy, je ve skutečnosti velmi citlivý akupunkturní uzel spojený se srdcem a oběhovým systémem. Totéž platí o již zmíněné bederní části zad, šíji.

Nejde mi o strašení. Ale o výzvu ke vědomějšímu rozhodování. Tetování může být krásné, symbolické, léčivé, ale také jde o energeticky aktivní zásah do těla. Měli bychom o něm přemýšlet nejen jako o estetice, ale také jako o tělesné informaci. Vkládáme si ji nejen pod kůži, ale do systému, který se stará o naši rovnováhu, stabilitu i citlivost. Systému, který má na starosti náš život.

Kůže je náš první a zároveň poslední kontakt se světem. Dává nám tvar, chrání nás před vnějším prostředím, odděluje „já“ od toho, co je „ne-já“. A zároveň je to právě ona, skrze kterou svět vstupuje dovnitř našimi smysly. V případě tetování pak dotykem, teplem, bolestí, i barvou inkoustu. Tetování tak není jen vpich do svalové tkáně. Je to zásah do hranice. Vnější i vnitřní.

V tradičních kulturách byla kůže vnímána jako posvátné rozhraní. A porušit ji právě to znamenalo projít změnou. Symbolickou a zaznamenanou. Dnes, v době sterilních jehel a anonymních studií, však přesto nebo právě proto zůstává kůže stále tím samým prahovým prostorem, jen si toho už nejsme tolik vědomí jako v dřívějších dobách.

Porušení této hranice, byť dobrovolné, může mít hlubší důsledky, než si připouštíme. Nejen fyzické, ale i psychologické. Kdo totiž jednou svolí k narušení své vnější vrstvy, ten už nikdy nebude „celý“ stejným způsobem. Je možné, že se právě tímto aktem člověk stává vnímavějším a tedy i zranitelnějším vůči tlaku, manipulaci, nebo potřebě se vymezit silněji.

Jakoby pokožka přestala být absolutní hranicí, a začala propouštět nejen inkoust, ale i nejistotu. Tato teorie má své zastánce i v oblasti behaviorální psychologie: opakované dobrovolné narušování hranic, včetně tělesných, může vést k posunu vnímání vlastních limitů i k větší ochotě podléhat skupinovému tlaku. To, co bylo dřív nemyslitelné, se stává přijatelným. A někdy i vyžadovaným.

Otázkou tedy není jen to, co si do kůže vpíšeme. Ale také to, co tím dovolíme, aby do nás vešlo.

Tetování je možné také číst jako mapu. Symbolů, ale i rozhodnutí, vzpomínek a tužeb. Systém 3AXIS nám v tom může pomoci. Vychází z propojení tří rovin: těla, emocí a mysli, a právě ty se v tetování protínají výrazněji než kdekoliv jinde.

Místo na těle není nikdy neutrální. Co si necháváme vytetovat na šíji, záda nebo podpaží, říká něco jiného než to, co zdobí předloktí nebo klíční kost. Horní část těla (hlava) většinou souvisí s tím, co chceme vyjádřit světu v myšlenkách. Spodní (zadek, podbřišek, nohy) naopak s tím, co patří k našemu intimnímu soukromí. Tomu, co s námi hýbe. Tetování na prsou nebo prstech je prohlášení, motiv na zádech je mnohdy tichý vzkaz sobě, v této části těla (hrudník, ruce, záda) jde o to, co prožíváme v našich emocích. A výběr místa tak prozrazuje, z jaké oblasti pochází můj vnitřní obraz.

Obraz sám, tedy jeho tvar, velikost, barva, složitost v sobě nese význam. Černobílá linka působí jinak než plnobarevná kompozice. Minimalistický znak jinak než realistický portrét. Zvíře jinak než nápis. A co třeba datum? Slovo? Zapomenuté písmo? I volba fontu je výpovědí o tom, jestli chci být přísný, poetický, měkký, nebo nezlomný. Každý obraz vyjadřuje něco o tom, jak chápu svět a sebe v něm. Každý obraz v sobě kóduje sdělení, které nevědomky zasahuje a upoutává pozornost.

Nejde jen o to, co a kam. Ale také jakým způsobem tetování vzniká. Je rozdíl mezi impulzivním nápadem a dlouhým zráním a hledáním odpovídajícího motivu. Je rozdíl mezi anonymním studiovým procesem a rituálem. Zda si nechám obraz navrhnout na míru, nebo sáhnu po katalogu. Zda si ho dávám sám pro sebe anebo abych něco ukázal ostatnim. Tento „záměr v pozadí“ má často největší váhu. I když není vidět, je cítit.

Z pohledu 3AXIS tak tetování není „jen tetování“. Je to tělesný otisk emočního vzkazu sepsaného myslí. Je to viditelně vtepaný podpis dohody do těla, dohody kterou jsme uzavřeli sami se sebou. A čím vědoměji k němu přistoupíme, tím více může být skutečně náš.

Každý, kdo si někdy nechal něco vytetovat, ví, že ten okamžik není jen o jehle. Je o rozhodnutí. O tichém souhlasu těla. O vnitřním rozhovoru, který se přesune na kůži a tam zůstane. Tetování je víc než obraz. Je to smlouva. Se sebou. S pamětí. S tím, co nechci zapomenout.

Jenže právě proto bychom o něm měli přemýšlet. Protože to, co vypadá jako výtvarný projev, může být i zásah do energetické rovnováhy. Do akupunkturních bodů, do tělesných drah, do paměťových vrstev, které sahají hlouběji než barva. A co hůř nebo líp, do naší vnímavosti, do citlivosti k manipulaci, do ochoty přijmout svět, který nás nutí zviditelnit se za každou cenu.

Ať už je motiv jakýkoli, květina na zápěstí, jméno milovaného, posvátná geometrie na zádech nebo středník na kotníku, jedno mají společné. Nesou zprávu. Pro mě. Pro celý svět. A někdy i pro něco, co si teprve musím přečíst. A co má hluboký smysl.

Možná je čas přestat tetování chápat jako dekoraci. A začít ho vnímat jako jazyk. Protože když už se stáváme popsanými knihami plnými osobních značek, měli bychom se v nich aspoň trochu naučit číst. Aby ta bolest, čas i inkoust nepřišly nazmar.

Je léto, tak bude co pozorovat, co říkáte?

George P. Murdock definoval tetování jako jednu ze základních kulturních univerzálií, praktikovanou napříč všemi lidskými společenstvími od dávnověku až po současnost.

Proč tetování? Při pouhém vyslovení slova, které označuje trvalé a barevné prorývání kůţe, se nabízí mnoho asociací, závislých na tom, kdo o tetováţi přemýšlí. Málokteré zdobení nebo módní trend je tak rozporuplný, aby na jedné straně vzbuzoval bezmezné nadšení a na straně druhé znechucený odpor.

Studie odborníka na akupunkturu, která objasňuje praxi cíleného vpichu inkoustu do energetických drah těla s léčebným záměrem.

Jednotlivci, kteří se o takové úpravy těla ucházejí, uvádějí různé psychologické motivy. Kromě čistě povrchních úvah mohou mít tetování a piercing také hluboký, osobní význam. Mohou například označovat a podporovat emoční zpracování významných životních událostí, včetně formativních zážitků z raného dětství.

Studie ukazující, že veteráni si tetují symboly jako lék na psychické následek a způsob, jak zpracovat zážitky z boje.

Článek v časopise o tělesné identitě ukazuje, jak lidé používají tetování k vyprávění životních příběhů, definici sebe sama a jejímu dialogu s okolím.

Přehledový článek (PMC) konstatuje, že tetování nabízí terapeutický potenciál ve využití pro mentální zdraví, nikoli je jen označovat jako patologii.

Ötzi také zvaný ledovcový muž nebo ledový muž (Homo tyrolensis) je přezdívka daná dobře zachovalé přírodní mumii člověka, který žil v období mezi roky 3400 až 3100 př. n. l. Mumie byla nalezena v září 1991 v Ötztalských Alpách, odtud přezdívka „Ötzi“, v blízkosti hor Similaun a Hauslabjoch na hranici mezi Rakouskem a Itálií.