Článek
Když se ptám mnoha lidí, co vlastně hledají v tom svém životě a v cestování jinam zvláště, často slyším stejnou odpověď. Učím se milovat. Jinou kulturu, sebe, povznáším tak svého ducha, rozšiřuji poznáním své vědomí, atp.
Jo, Karel Havlíček Borovský říkal: „Jdi do ciziny, aby ses naučil milovat svou vlast.“ Aha, milovat. Co tím vlastně myslel? Ptám se. A lidé mi odpovídají. No, prý nejlepší je nějakou lásku mít.
Uvědomil jsem si dále, jak se vlastně my lidé připravujeme na to mít svůj život pod kontrolou. Máš svoje hračky, máš mít svůj sen. Mít svou dívku, mít svého muže.
Tedy pokud příslušný představitel lásky splňuje normativy, které na něj nevědomě klademe. Splňuje-li a naplňuje-li naše potřeby, pak spolu můžeme i být.
A když ne, naše „láska“ (závislost) klesne pod normu, kdy je pro nás neúnosné s někým být. Nebo aspoň obývat jeden byt. A neposlat mu po chatu ani jeden bit.
Víte vy co nikdo z nás v lásce nechce ani vidět, ale ani slyšet? Přítomnost toho druhého. Nemůžeme to v podstatě ani vystát. Skutečná přítomnost se totiž stává hromosvodem, po němž sklouzáváme ze svých romantizujících představ na mrakodrapu života pěkně na zem.
Do prachu, do špíny, do ukotvení reality těla, daleko od iluzí, které si v naší hlavě bez nás pěstuje naše mysl.
A to je stát se láskou. Stát se slovem miluji tě znamená být pro ostatní tím nejnebezpečnějším místem na světě. Základem křesťanství je vtělení. Informace, co vnikla do hmoty. Milovat byl okamžik, kdy se slovo stalo tělem.
S naší ideální představou vztahu jako naplnění dvou bytostí jedním světlem poznání, které jim oběma přináší společnou chuť sdílet čas i prostor.
Ale to také znamená přijmout se. A přijmout ji. Takovou jaký/á je. Neidealizovanou. Neromantickou. Syrovou. Drsnou. Měkkou. Sametovou. Jedovatou. Něžnou. Hezkou. Strašnou. Zavádějící do pekla. Proklínající duši. Útrpnou. Sladkou. Lehkou. Radostnou.
Je jedno, kolik přídavných jmen (něco k tomu, co je podstatné přidáváme). A také kolik jich postavíme za jméno (zá-jmeno = schovaných za jméno), tj. kolik přidáme tomu podstatnému v nás = lásce.
To, co je podstatné je láska sama. Je to podstata našeho života. Neuchopitelná, nepopsatelná, nepojmenovatelná. Podstata. Charakterizující to, co je podstatné. Ostatně jako podstatné jméno, které označuje to, co je základní.
Proč to tu vlastně píšu? Jednou, dříve nebo později musíte vstát a skočit. Z mrakodrapu svých představ a dopadnout na zem. Do skutečného života.
A ze všech iluzí, ve kterých jste až dosud žili, se ve vteřině stane jedna rovina reality. Ze všech světů, kterými kdy probíhalo vaše světlo, se vše splyne v jeden okamžik a v jednu přítomnost. Tady a teď. To je láska. To je skutečnost.
Naučme se ocenit si právě proto situaci, ve které se právě teď nalézáme. Skutečně oceňme partnera a všechno, co souvisí s naším životem.
Tak jděte a skočte do sebe. Stačí k tomu třeba začít tím, že se jen na chvíli zastavíte a uvědomíte si, co je pro vás v lásce podstatné. Přijmout věci, tak jak jsou. Prázdniny jsou k tomu ideální čas.
Jako já včera, když jsem se na procházce podíval do oken malého patrového domku, který v podvečerním šeru, přilepen k hradbám kolem Petřína, zářil do stran svými okny jako maják.
A v tom se v okně objevila tvář ženy, která se na mne podívala, jak s úžasem skenuji ten krásný pokoj v patře domku i ji samotnou a usmála se na mne naprosto jasně. S láskou.
A já jsem díky tomu okamžiku přijmutím mého pohledu možná poprvé v životě našel odvahu ten úsměv opětovat.
Stačí si sednout na prdel a skutečně milovat tady a teď.
Láska není něco, co můžeme mít. Je to něco, čím se můžeme stát. Takže se nebojte skočit do lásky. Objevíte svět, který čeká na vaši návštěvu. Co znamená milovat totiž zjistíte až tam.
