Strach žít bez hudby

Nic není zadarmo. Za všechno v životě se musí platit. Vše, co získáme z jedné věci, splatíme věcí druhou. A tak se i každý skutečný život platí smrtí. Smrtí našich představ.

Když totiž zemře představa, rozhostí se ticho. Nic zrovna nešťouchá do našeho ega a než zase něco jiného začne, máme chvíli klidu mezi dvěma okamžiky. Klidu k tomu zaslechnout tu hudbu, která se normálně slyšet nedá.

K pochopení života potřebujeme tu hudbu slyšet. Což se dá těžko, pokud je posluchač hluchý. A my jsme hluší k okamžikům klidu mezi dvěma údery našeho srdce.

Někdy vás k tomu život přivede k poslechu jedinou ranou podivné hole jménem pravda. Už je to dlouho, ale nenaslouchání té svojí hudbě přivedlo mě a srdce do nemocnice. Co nás dokáže vlastně vychylovat z rytmu našeho srdce – o tom jsem přemýšlel po několik nocí, když jsem se budil.

Buď přivezli nového pacienta nebo se vedle začal někdo dusit kašlem, či se mu udělalo ještě více špatně, prostě když jste v pokoji plného lidí, kteří jsou ne-mocní se srdcem, spát moc nejde. Kolem vás se bojuje o život.

A když dojde k zastavení srdce, probíhá celkem rychlá akce. Na jednu stranu to bolelo všechny za toho, kdo na tom nebyl zrovna nejlíp, na druhou stranu bylo úžasné vidět lidí spěchající na pomoc.

V tu chvíli šlo vše ráz na ráz. Všichni maximálně věřili tomu svému úsudku a zkušenostem a konali podle něj. Nikdo se pacienta na nic neptal, bylo od pohledu patrné, co se děje. A přístroje pištěly, jak na startu závodu Le Mans.

Jen jsem si při těch zvucích uvědomil, že to nemáme vlastně ve zvyku, ptát se lidí kolem sebe, a nejmíň těch lidí, které přeci tolik milujeme. U nich spíše předpokládáme. A to je to nejhorší, co můžeme v lásce udělat.

Ale ne, ještě něco, ještě horší pak je, když svého partnera neberete takového, jaký je. To, že to jednoho může i zabít, pak lehce zjistíte taky, ale to už je většinou pozdě. Krajiny srdce jsou nejistá měkká místa, která nesnášejí příliš silný tlak.

V tom fofru přemýšlení o tom, co je a co není dobré pro partnerství, vztahy a lásku mezi lidmi, se mi stala zvláštní věc. Těžko se dá logicky uchopit, tak se o ní podělím jen tak, jak prostě přišla.

Poslední noc v nemocnici. Snad, nevěděl jsem, zdali mě druhý den pustí. Tmavá noc, přehlušovaná vrčením vrtulníků, které majíce oknům našeho pokoje naproti heliport, slétali se k nám tehdy, jak sovy na kořist. Po čtvrtém dosednutí jsem je přestal počítat.

A tehdy jsem si všimnul muže, jenž měl postel naproti u okna. Zadýchával se, pořád mu pouštěli kyslík. Ráno mu lékař říkal, že se musí rozhodnout, že ta jeho operace srdce se už nedá odkládat. V noci po tom čtvrtém přistání na mě kývnul. Myslel jsem, že chce čaj a automaticky jsem vzal konev. Ach ty naše lidské automatismy – nechtěl čaj, jen mi ukázal vedle sebe a sundal si masku. Vytřeštil jsem na něj oči, protože jsem nechápal, co dělá.

Zadýchaně mi řekl, že to nejdůležitější v životě je láska a nikdy není pozdě na to říkat těm, co milujeme – miluji tě. Bylo mi v té chvíli, jako když mne trefí konví plnou vody mezi oči.

Vyhrkly mi slzy a chtěl jsem se ptát, co to má znamenat. Proč to říkám mě? To víte, my blíženci, co všechno potřebujeme mít zesumírované a všechny informace hezky pohromadě.

Poplácal mě po ruce, jakože abych šel a já zalezl do své postele. Jako ve snách. Otočil se k oknu, sedl si a díval se na vzlétající vrtulník. Jen se držel stolku na jídlo a chrčel do svého kyslíku. Ráno umřel. Nad stolkem, jen tak v sedě. Srdce mu dotlouklo zrovna, když jsem ho pokládal na postel. A já si uvědomil, jak moc se bojím smrti. A že namísto miluji tě jsem všem kolem cpal svůj názor, jako by to bylo to hlavní, co mají určitě slyšet.

Až tak, že jsem způsobil lidem moc bolesti ve snaze mít svůj názor, jako to hlavní v životě. Protože přesně to dělají ti, co se tak bojí své vlastní smrti. Když všude kolem křičíme své názory považujíce je za to nejdůležitější na světě, mnohdy právě proto neslyšíme hudbu našeho vlastního srdce. Toho srdce, které s neochvějnou důvěrou v nás samé hraje a zpívá jen tu jedinou hudbu, které je schopno. Miluji tě.

Když jsem sám prošel levostranným srdeční selháním, zbylo mi teď a tady už jen to, co mi tehdy ten muž povídal – MILUJI TĚ. Největší chyba, kterou v životě můžeme udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláme a chceme proto žít přesně podle pravidel, které na nás křičí každý hlupák, co jde kolem. Když si totiž nedáme pozor, nakonec z toho ohluchneme.

Přeji nám všem, abychom nedošli k takové hluchotě, že si ani nevšimneme toho, jak naše vlastní srdce umírá. Víc mlčme. Protože ta hudba (život) není ukrytá v notách (názorech), ale v tichu mezi nimi.