Článek
Podat mu v koupelně pastu, usmát se, pohladit ho. Schopnost milovat se projevuje v okamžiku, kdy dáme stranou své vlastní touhy a zajímáme se o tyto nepodstatné drobnosti.
To jsou totiž ty chvíle, kdy jednáme srdcem. Nezištně. A to je to, co znamená být požehnán láskou.
Máme všeho dost. Všeho k tomu, abychom se mohli bez potíží milovat. Ti, kteří jsou plni bolesti, obracejí svou frustraci a hněv i vůči těm, kteří jsou natolik stateční, že je milují, i přes to, že na nich už k milování v podstatě vůbec nic není.
Snad tím, že je přijmeme takoví, jací jsou. To neznamená se smířit se vším, stáhnout ocas a jít jako na vodítku… Jen se prostě pokoušíme naplňovat jejich základní potřeby a věříme, že se jim vrátí chuť k životu.
Prokazujeme jim svou trpělivost, aby mohli v klidu a beze spěchu promyslet svou situaci a pokud po nás ve své bolesti seknou, nebereme si to moc osobně.
Chceme jim jen pomoci najít přístup ke zdrojům, které by jim umožnily si pomoci sami. A jsme připraveni na to, že během svého uzdravování budou chvíli nahoře a chvíli dole.
Láska je houževnatá a silná. Ale jen díky tomu, že druhé přijímáme srdcem, nalézáme ji v sobě natolik silnou, aby přijala i člověka plného hněvu.
A někdy díky jednoduché otázce, která může být tou nejtěžší v životě: „Co v tobě vzbuzuje ten pocit, že jsi skutečně milován/a?“ Láska je sice univerzální jazyk, ale je taky slepá.
A proto máme tolik očí a tolik rukou, kolik řečí lásky se chceme naučit a použít.
Proto si staré kultury přidělávaly k svým bohům a bohyním tolik končetin a očí, z dnešního pohledu naprosto zbytečně. Nikdy to nebylo zbytečně.
Domovem tvého srdce jsou ruce, do kterých smíš plakat.
Pokud nám naše oči a ruce dovolí uchopit bolest někoho jiného a milovat ho, pak jsme nežili zbytečně.
Pak nic z toho, co nám vadilo a nelíbilo se nám, nebylo zbytečné. Přivedlo nás to jen k tomu, že láska je sice jedna, ale každý z nás je také jiná nádoba a jiná forma.
A že máme každý jiné ruce a jiné oči. Tak snad jako kdysi i dnes se jich jen nebojme použít.
