Článek
Vesmír může zničit jediná částice, a to kdykoliv. Jmenuje se Higgsův boson. Má přezdívku temná anebo skrytá hmota. Na rozdíl od známé hmoty nijak neinteraguje s elektromagnetickým zářením. Nepohlcuje, neodráží ani nevyzařuje světlo.
Vesmír je jako my v neustálém pohybu. Rotace galaxií vyráží často vědcům dech svou rychlostí, při které by vlastně ani neměly držet pohromadě. Něco je však musí držet pospolu.
„Největším problémem je kvantový potenciál Higgsovy částice. Pokud překročí hodnoty nad 100 miliard gigaelektronvoltů, pak se stává nestabilním,“ varuje Stephen Hawking ve své knize Starmus: 50 let člověka ve vesmíru. „Může dojít ke katastrofálnímu rozpadu vakua, na němž závisí naše fyzikální realita, časoprostor a kosmos. Vytvořila by se masivní bublina prázdna, která by se šířila na všechny strany a vše by pohltila.“
Na tohle je celkem dobré vědět, že by to znamenalo stavbu urychlovače, jehož prstence by byly větší, než je velikost naší planety. Stavba takového zařízení je pro lidstvo nereálná. Hawking však ve své knize píše, že nikdo z nás neví, zda-li už k něčemu podobnému v jiné části vesmíru nedošlo a konec vesmíru se tím pádem již možná blíží.
Co tedy drží pohromadě celý vesmír? Elektromagnetismus. Gravitace, Silná a slabá interakce. A co spojuje lidi? Co je vlastně drží pohromadě?
Láska. Silná jako elektromagnetismus. A nejenom, když jste jí nablízku. Kupodivu i přes velkou vzdálenost její síla se vzdáleností naopak roste. Láska je nekonečná.
Láska je i tím, co odolává času. Je silnější než světlo, protože to potřebuje na cestu prostorem čas. Láska zasáhne svůj cíl okamžitě. A když už jednou je, je v daném okamžiku navždy.
Představuje nepředstavitelnou přitažlivost. Právě proto, že tu naši touhu prostě překoná. Zjeví se formou mnoha interakcí = spojení, kterými na sebe reagujeme. Silně i slabě, jako ve fyzice.
Láska je neviditelná stejně jako temná hmota. A stejně jako ona generuje obrovské množství energie. Které se projevuje v našich činech. V činech namířených vůči sobě i ostatním.
A možná, že tím zanecháváme ve vesmíru ty pevné láskyplné body. Ty, co spojují naše životy. Láska sama však není věčná ani nezničitelná.
Bylo by moudré si občas uvědomit, že její síla se taky může ztratit do prázdna, kdykoliv ji odmítneme projevit. To my sami si ničíme lásku. Vším, co děláme a v čem není přítomna.
A tím možná připravujeme prostor i pro konečný rozpad našeho vesmíru. Ta částice, co může zničit celý vesmír vidět není. My vidět jsme. A zanecháváme vším, co děláme nesmazatelné stopy v čase i prostoru.
Nikdy není pozdě lásce pomoci najít cestu k nám domů. Do našeho srdce. Aby se náš vesmír mohl rozpínat a stlačovat trochu radostněji. A uvědomit si, že záleží na čemkoliv, co uděláme s láskou.
Tak možná zítra?
Zdroje:
