Článek
No, jenže když tvrdím právě tohle, okamžitě se ozve hlas – a nebude jen jeden, jak je možné, že se tolik lidí ocitne ve vztazích, v nichž je jak nedorozumění, tak bolest i strach. Možná by bylo dobré si uvědomit několik základních věcí. První je právě naše až příliš velká touha po lásce, která nás zaslepuje.
A my se tak vrháme do víru dění, v němž chceme ukazovat jen ty své „nejlepší“ stránky. Taky se naučíme „maskovat“ své slabosti, svou nejistotu a strach. Hrajeme role podle toho, co vidíme všude kolem nás. Sebevědomé muže a ženy, kteří jsou vždy silní a vždy bezchybní. V tomhle souboji sice vyhrává povýšené a pyšné ego, ale prohrává láska.
Naučíme se falešně i myslet. Nakonec se domníváme, že právě tyhle role, že tohle je láska. Že je to postavit nádherný dům, požádat o ruku v písku moře s diamantovým prstenem. Ale ono to je jen za lásku převlečená přetvářka. Lež. A někteří z nás v této společností potvrzované lži bez lásky prožijeme celý život.
Ke skutečné lásce však vede cesta jen skrze naši kuráž, která zapříčiní, že to naše zabedněné ego pochopí, že láska nevejde přes dokonalé obrazy, ale právě skrze nedokonalá srdce. Všichni chceme být milovaní. Ale co chceme milovat? Obrazy sebe sama dokonalých tvorů, o kterých se domníváme, že takhle, právě takhle budeme pro ostatní přijatelní.
Tohle většinou praskne v krizi středního věku, někde kolem 40 let. Tehdy nám spadnou růžové brýle her malin nezralých a my zjistíme, že skutečná láska se zrodí pouze tam, kde si na sebe nebereme své masky. Tam, kde si dovolíme být tím, kým jsme. Platíme za to většinou vysokou cenu. Přijdeme o vše, o čem jsme si do té chvíle mysleli, že je láska.
Ano, láska není hra. Živá lidská láska se rodí uprostřed dvou osob, které dokážou odkládat své masky. Zkusili jste si někdy tu nesmírnou vnitřní kázeň a sílu? Odhodit své předsudky, iluze rodičů, vzpomínky, projekce, selektivní paměť rodu a jeho pohled na svět? Odhoďte je před tím, koho milujete. Není to vůbec jednoduché, že? Ale kdo jiný než ten, koho chceme mít po svém boku, by měl vidět to nejhlubší z nás?
Láska není emoce, ale stav vědomí. Když si o lásce povídám s lidmi, skoro všichni si myslí, že láska je to, co „cítíme“. No a to je ta druhá základní věc. Způsob, jakým se díváme na svět. Jak vidíme svět a druhé lidi. To je láska. Vidíme-li s přijetím, bez potřeby vlastnit nebo kontrolovat.
Láska převlečená za pocit je pořád jen náš pocit. A ten vytvoří to, že se na něm stáváme závislí. Když se cítíme „milovaní“, jsme šťastní. Stačí jeden špatný čin, věta, pohled a štěstí je pryč. A jsme v pocitech najednou opuštění, prázdní, nenaplnění. A tak začneme znovu. Ne, nebudujeme nic podstatného. Jen se otřepeme a „hledáme“ další „zdroj“ naší lásky.
Lásku nedostaneme za výkon ani za pocit. Lásku musíme – a nerad to slovo „musíme“ používám – nejprve najít v sobě. Láska se stává skutečností až tehdy, když dáváme sami sobě svobodu. Svobodu být tím nedokonalým mužem a ženou. Pak už není láska závislostí na druhých, ale stane se čirou svobodou.
Chceme-li najít lásku, nemáme hledat druhou polovinu tam venku, ale vrátit se k sobě. To, co je láska, začíná u nás samotných. Vždyť jak dlouho je to napsané v jedné z nejstarších knih světa? Miluj bližního svého jako sebe samého, ne? Nejprve musíme milovat sebe, protože co víc než sebe chcete skutečně v lásce dát tomu druhému?
Kdy už konečně pochopíme, že nemusíme hrát všemožné role, abychom si lásku zasloužili? Kdy se přestaneme bát otevřít svá srdce i s tím rizikem, že dojdou ke zranění? Ano, teprve potom se dá láska skutečně prožívat. Protože láska není to, co si vynutíme. Je to něco, co se mezi dvěma lidmi narodí jako dar Boha za to, že jsou konečně sami sebou.
Jo, jasně. Proč to tedy neděláme? Inu, protože se bojíme. Ono to dá práci, vidět partnera takového, jaký je, a ne takového, jakého bychom ho chtěli mít. A taky není jednoduché přestat vnímat vztah jako B2B „obchodní dohodu“ – já ti dám lásku, ty mi ji vrátíš. A už vůbec nemluvíme o dýchání. Láska, která dusí, není láska, ale nemoc.
Otevřít se lásce znamená žít v riziku a vystavovat se mu dennodenně. Všichni se bojíme, že když ukážeme, kým jsme, že nás někdo odmítne. Bojíme se, že si hodně ublížíme. Chceme být silní a ne zranitelní. A tak zůstáváme v bezpečí. V útulcích pro vyhnance, v polovičatých vztazích, kde nejsme ani celí, ani milovaní.
Láska je stav vědomí bližního svého. Je to ta nejnebezpečnější věc na světě a chce, kromě těch dvou základních věcí, i tu třetí. Odvahu. Láska je odvaha.
Odvaha říct: „Tohle jsem já.“
Odvaha riskovat, že to nebude stačit.
Odvahu neskrývat bolest, strach, ale hlavně radost.
