Malá slova, která mají velký dopad

Pokud bychom měli v jazyce hledat slova, která skutečně udávají směr, nejsou to podstatná jména. Ta popisují stav, výsledek nebo cíl. Skutečný rámec našeho dění však vytvářejí slovesa. Určují, jak se věci budou odehrávat, jakým způsobem se k výsledku dostaneme, jaká energie, tempo a jistota budou do sdělení vložené.

V mezilidské komunikaci, a zvlášť v pracovním prostředí, mají slovesa naprosto zásadní roli. Neříkají jen to, co se stane, ale hlavně jakým způsobem k tomu dojde. Právě tady lidé často přehlížejí podstatnou věc. Soustředí se na pojmenování cíle (výsledku nebo role), ale věnují málo pozornosti tomu, jaký proces vedoucí právě k němu, svým jazykem vytvářejí. A pak se diví, že jejich výkon, kompetence nebo přínos nejsou vnímány tak silně.

Sloveso je instrukce. Pro druhého i pro nás samotné. Vytváří totiž mentální mapu dalšího dění. Proto následující část článku staví do popředí nejen samotná „problémová“ slova. Klíčem k úspěchu je jejich nahrazení jiným typem sloves, která vytvářejí jasný, rozhodný a čitelný rámec našeho jednání. Nejde o jen tak ledajakou kosmetickou úpravu řeči, ale o zásadní posun v tom, jakým jazykem vedeme děj k úspěšnému cíli.

Sloveso „myslím si“ patří k nejčastějším vstupům do názorových vět. Používá se automaticky, často ze zvyku nebo z naší potřeby být opatrný. V řeči však vytváří dojem vnitřního váhání nebo probíhající úvahy, z níž vyplývá nerozhodnost. Posluchač tím dostává jednoznačnou informaci, že rozhodnutí ještě není ukotvené. Pokud chcete mluvit rozhodně a srozumitelně, je užitečné sloveso „myslím si“ z věty zcela vypustit a nahradit jej formulací, která přímo popisuje dění, fakt nebo postup.

Místo: „Myslím si, že to funguje.“ použij:

Všimněte si, že tyto formulace nepřesouvají pozornost k vašemu vnitřnímu procesu, ale rovnou staví scénu dění. Jazyk se tím změní z pouhého kolemjdoucího komentáře na jasné vedení. Rozhodnost v řeči nevzniká tlakem ani přehnanou jistotou. Vzniká tím, že sloveso popisuje přímo to, jak proběhne řešení dané věci či děje vedoucí k akci, nikoli jen úvahy o akci.

Sloveso „potřebuji“ často signalizuje vnitřní potřebu či očekávání, ale v komunikaci, kde chceme předat právě už konkrétní běh děje, je silnější formulovat akci přímo tak, aby už rovnou popisovala další konkrétní krok nebo výsledek.

Místo „Potřebuji odpověď do pátku.“ použij:

Potřebuji působí spíše jako žádost než jako výzva k akci. Naznačuje, že jste vázáni na získání souhlasu jiných, než že byste byli těmi, kdo vedou. Tyto nové formulace nepřesouvají pozornost k osobní potřebě mluvčího, ale zřetelně vyjadřují časový a akční rámec, ve kterém se dění odehrává.

Potřeba přesné struktury a času je v práci i mimo ni je normální. Jazyk, kterým ji pojmenováváte jako součást procesu, je přirozenější, protože ostatní ihned vidí co se stane, kdy a jak se to stane.

Sloveso „chci“ nese informaci o mé osobní touze či záměru, ale v komunikaci, která má nastavit děj a jeho strukturu, přenáší příliš pozornosti k vnitřnímu přání mluvčího, nikoli k tomu, co se dál bude dít. Proto může posluchač získat dojem, že se jedná spíše o osobní motivaci než o jasně definovaný krok, který je možné následovat.

Místo „Chci zvýšit výkon“ použij:

Tyto formulace nezakládají průběh dění na subjektivním přání, ale staví ho do týmového rámce akce a výsledku, který mohou ostatní díky tomu sledovat. A ještě jedna výhoda. Když postavíte komunikaci na konkrétním popisu průběhu procesu, pak jej čtou všichni stejně.

Jazyk, který popisuje kroky a výsledky, tak vytváří ostatním jasnou mentální mapu, podle které mohou i oni naplánovat své kroky. „Chci“ je možné použít, když mluvíme pouze o sobě, kdežto zde použitá slova, „navrhujeme“, „realizujeme“, „pracujeme“ jsou tím vnějším rámcem dění, co tým skutečně spojuje.

Sloveso „odhaduji“ přenáší do sdělení subjektivní úsudek, který stojí bohužel na osobní úvaze, nikoliv na ověřeném nebo sdíleném faktu v rámci procesu. To vede k tomu, že posluchač může zůstat v rovině nejistoty a hledání interpretace, protože sám neví, zda se jedná o osobní dojem či potvrzený plán.

Místo „Odhaduji, že to potrvá tři týdny“ použij:

Takové věty nezakládají sdělení na domněnce, ale na plánu, harmonogramu nebo zkušenosti, které ostatní mohou sdílet a ověřit. Jazyk se tím stává koordinačním nástrojem, nikoli komentářem osobní úvahy. Plánované kroky, časové rámce a výsledky řečené jazykem, který popisuje proces, dávají druhým mentální mapu očekávaného dění. Oproti tomu „odhaduji“ ponechává posluchače v nejistotě, kde není jasné, co je ověřené a co domněnka.

Sloveso „doufám“ vyjadřuje přání, ale v kontextu komunikace, která má nastavit jasný směr a strukturu pro další dění, zůstává v rovině emocionálního komentáře. To může působit tak, že posluchač nemá jasnou představu o tom, jaké kroky budou následovat, protože zde chybí konkrétní akce.

Místo „Doufám, že to zvládneme“ použij:

Tyto věty nepřenášejí sdělení do světa přání, ale do světa plánu, procesu a realizace, který všichni mohou číst stejně. Jazyk tak přestává být vyjádřením naděje a stává se signálem jasného rámce dění. Jazyk, který popisuje konkrétní akce, plán a stav, dává posluchači jasnou představu o tom, co přijde dál a jak to proběhne.

Nikoli jen, že je to možné. „Doufám“ zůstává na úrovni emocionálního očekávání, zatímco „provádíme“, „má plán“ dává druhým konkrétní rámec, podle kterého mohou jednat.

Sloveso „předpokládám“ vyjadřuje interní představu, která není potvrzena ani sdílená jako součást procesu, a proto může v komunikaci zanechat prostor pro interpretaci a nejistotu. To může vést k tomu, že ostatní nevidí jasně další krok nebo potvrzený začátek, který by jim dával možnost naplánovat své vlastní aktivity.

Místo „Předpokládám, že začneme zítra“ použij:

Takové formulace nezakládají rámec dění na domněnce, ale na konkrétním potvrzeném kroku, který ostatní mohou sdílet a podle kterého mohou jednat. Jazyk tak funguje jako koordinační mechanismus, který jasně říká, kdy a jak bude děj pokračovat.

Jazyk, který popisuje konkrétní kroky a jejich potvrzení, dává všem stejnou představu o tom, co přijde dál, kdežto „předpokládám“ ponechává posluchače ve vlnách možných interpretací a nejistot.

Slova dávají rámec našemu ději a určují, co se bude dít, ale tělo a energie vytvářejí ten druhý kanál sdělení, který ostatní čtou současně se slovem. Když jazyk popisuje konkrétní kroky, systém myšlení druhé strany si už tvoří mentální mapu toho, jak to proběhne.

Pokud je však vaše tělo napjaté, ramena stažená nebo hlas váhavý, ten samý jazyk působí jinak, jako by byl odlišně zakontextovaný. Neverbální signály neříkají jen to, že jste sebevědomí nebo nejistí, ale ukazují rychlost, energii a rytmus, který tím slovem dáváte do děje.

Pokud řeknete: „Zahajujeme zítra podle harmonogramu“ a přitom máte otevřenou, akční pozici těla, vaše slova rezonují zevnitř ven jako vaše silná dohoda o dalším kroku. Když totéž řeknete s rukama zkříženýma, srážíte jazyk do „vnitřního prostoru“, a vaše výpověď pak působí jako osobní úvaha, nikoli jako sdílený rámec akce. Kombinace slov a těla totiž vždy funguje jako jeden signál:

To, co druhý člověk „slyší“, není jen řetězec slov, ale sílu vložené energie a průběh děje, který mu dáváte. Slova sama o sobě říkají co a proč, ale postoj, dech a rytmus, zase říkají jak.

Toto jsou konkrétní techniky, které si můžete jako čtenáři okamžitě vyzkoušet, aby jste si osvojili jazykové rámce a sladili je s vaší neverbální přítomností:

◾ Nahrajte odpověď na otázku z praxe (např. „Jak proběhne náš další krok?“),

◾ vyhledejte věty s „myslím si“, „potřebuji“, „chci“,

◾ přepište je podle příkladů,

◾ sledujte změnu rytmu a jasnosti.

◾ Pozorujte, jak změna slov mění strukturu myšlenky i vaše vnímání sebe sama při opakování.

Postavte se (nebo sedněte) tak, aby vaše tělo bylo otevřené směrem ven. Ve svalech ne příliš stažené, a ani ne příliš napnuté. Odpovídejte na stejnou otázku, kterou jste nahrávali v kroku 1. Vnímejte, jak otevřený postoj snižuje napětí v intonaci a dělá jazyk jasnější. Zkuste to opakovat a pozorovat, jak se perioda „časování“ slov a dýchání synchronizuje.

Vezměte si pracovní e-mail nebo krátkou zprávu a přepište ji tak, aby každá věta:

Napište si to na papír, hlasitě přečtěte a sledujte, jak se mění rytmus dechu a energie projevu. A celý jeho význam.

Ve dvojici si přečtěte věty, které jste vytvořili, a nechte druhého formulovat zpětnou vazbu, co pochopil jako další krok a jeho čas. Tímto ověřujete, že váš jazyk skutečně vytváří mentální mapu děje, kterou dokáže druhý člověk následovat.

Každý den si zapište krátce, co jste světu sdělili tímto novým sdíleným jazykem, ne co jste chtěli, ale co jste skutečně popsali jako konkrétní krok nebo výsledek. Tento zápis vám pomůže analyzovat, zda váš jazyk stále více směřuje k procesnímu rámci, nikoli k pocitové nebo úvahové vrstvě.

Před tím, než řeknete větu s jasným krokem (např. „Zavádíme tento postup nyní“), vědomě zpomalte dech a vycentrujte pozornost do břicha a ramen. Tento jednoduchý krok upraví rytmus řeči tak, aby energie těla potvrdila jazykovou volbu jako reálný krok, nikoli jako přání nebo úvahu.

Slova nám dodávají mapu děje a naše tělo zase energii, v níž se tento děj odehrává. Když je jazyk přesný, jasně formulovaný a tělo mu přitaká svým rytmem i postojem, výsledná komunikace přestává být jen suchou informací. Stává se jasným signálem, podle kterého ostatní vědí, co přijde dál a jak na to mohou navázat. Tyto tréninkové kroky vám ukazují, že jazyk není pasivní popis, ale aktivní nástroj, kterým tvoříte svou realitu.

Takže? Už možná umíte trochu číst v druhých, tak teď k tomu pojďme přidat i to, jak „psát“ svůj vlastní příběh – tak, aby mu každý rozuměl. Nejdůležitější věcí v komunikaci je totiž slyšet i to, co nebylo řečeno nahlas. Možná pak zjistíte, že i drobný úsměv má stejnou cenu jako drahé logo. A když k tomu přidáte vše, co jsme si dnes popsali, uvědomíte si důležitou věc: vy sami jste ta nejdražší obchodní značka, kterou znáte. Protože to vše dohromady určuje, jak se lidé cítí ve vaší blízkosti.

Těším se na setkání s vámi.