Článek
Ona se vykořenila a šla za ním. Z malebné krajiny do jiného kraje. Brala ho pro jeho neústupnou dravost, s kterou jí dobýval. Imponoval ji. Ona jeho zjemňovala svými kreativními kreacemi.
Pak ráz na ráz. První dovolená. Dítě. On firma. Ona dům. On rekonstruuje dům a řídí firmu. Ona na mateřské. Oba se nikdy před tím nedostali blíže k dětem, jak na návštěvě u známých. Oba se pustili do společného dobrodružství zvaného početí a život. Narodil se kluk. Babička přes půl republiky. Druhá o nic lepší, ale o pár km blíže. U ní dítě nechce být. Inu možná i proto šla nevěsta pryč z rodinného domu.
Láska se pomalu ztrácela ve výčitkách a neproměněných představách. Zpočátku to držel možná sex, pak už ani to ne. Dnes ona v práci, kterou ji obstaral on, aby ona byla spokojená. Byla nebyla? Kdo ví. Má teď svůj byt, a tak jde o byt dále. I se synem.
Zná to z domova. Rodiče přesně tak vyřešili své závislosti na sobě. Útěkem. Od sebe. On na pokraji zhroucení. Bez dítěte, bez ženy. Bez toho, proč to vlastně vzniklo. Bez smyslu. Sám v domě duchů. A jak to vlastně šlo do pryč?
On měl matku. Silnou ženu. Snesla všechny životní rány. Jeho žena byla křehká květina. Nezatěžoval ji tedy. Jezdil vše říkat mámě. Někdy mě. Potřeboval komunikovat víc, než si přiznal. Začal mluvit po webu s několika lidmi. Dlouhodobý vztah mimo, ne. Lidi se mu jen svěřovali. Byl to chlap. Snesl hodně. Komunikace byla dobrá, všichni spokojeni. Žena nic nemusí řešit, on se vyřeší, maminka spokojená ve své závislosti na synovi.
Maminka však náhle umírá. On je mimo realitu. Těžko. Smutek. Tma. Tlak na duši sílí. S kým má mluvit, když doma ne? S jinými. Žena otevírá jeho chat = a křičí nevěra. Já mu nemohu už věřit. Její slova po objevené konverzaci.
Na kterou ji však cíleně připravovala její žárlivá přítelkyně, která si na jejího muže cílila před ní a nic nedostala. Proč nevěřila sobě, když ji žádal, aby jej vyslechla? Proč on před ní tajil, jak moc potřebuje komunikovat? Nevím. Najednou situace, která je oba vykolejila ze zajetého rytmu.
A co s ní? Jeden neví, co s ní. Druhý utíká. Oba jsou malé děti, které si místo lásky působí jen bolest. A dovedou to dobře. Viděl jsem to. Drsné grimasy, úleky, chvatné křečovité pohyby. Nepřibližuj se, jsem odjištěná/ ný – bouchne to. A dítě probíhajíc mezi nimi beroucí si jeho děs v očích a její strachem nahrbená ramena. Jako svůj vzor.
Když mi bylo v životě nejhůř a selhalo mi srdce, přijeli pro mě, zabalili mě do deky, odvezli k nim domů, ustlali mi u kamen a dali mě do péče synovi. Hrál jsem si tam s ním dva dny a pro lásku kolem nemohl jsem skoro ani vydržet. Vlastně mi po rozpadu mé rodiny vrátili víru v život. Ve dvou. Společně.
Teď jsem stál mezi nimi, naslouchal oběma. Nemohl jsem říct než to, co jsem jim oběma řekl. Těchto pár slov není ani obhajoba, ale ani obžaloba. Oba byli svým způsobem v právu.
Oba se mohou cítit ublížení a rozhořčení. Ale to jim nedávalo právo změnit svět dítěti, které bude nyní vykořeněné. A opakuje se přesně model sestupu otce do pekel, který začli, když odešel jeho vlastní otec od něj. A cesta její matky, která utekla i s ní od otce pryč.
Všichni jen opakujeme nacvičené modely. A ani si to neuvědomujeme. Jsme jako ty opice. Jiné než ty nacvičené vlastně ani neznáme. A to možná jen proto, že jsme se navzájem ze strachu, nenechali jeden před druhým otevřeně projevit. A taky protože jsme byli líní.
Byli jsme líní naplno žít. A taky proto, že jsme se vzájemně neprověřili v těžkých situacích. Žili jsme a žijeme vlastně jako společnost moc normální život. My všichni. Oni dva neznali skutečné představy toho druhého. A když vzali za své rozpustili svou lásku v pocitech a emocích.
Neznali hranice, do kterých je onen partner ochoten ustoupit, a které se nesmí překročit. A kolik svých hranic znáte vy? Kolik skutečných hranic znáte vy? U sebe a svého partnera? Ptejte se na ně, dokud je čas. Možná proto spolu kdysi lidé „chodili“. A mělo to výrazně vyšší relevanci než se dneska domníváme.
Vztah je totiž záležitostí rozšiřování a společného růstu, nikoliv jen kladení hranic a vytyčování mezníků svých nedobytných území. Vztah je o schopnosti snést riziko pobytu na zcela nových územích, přičemž se rozšiřujeme za hranice své pohodlné zóny.
Mezníky nejsou nic jiného než jizvy z minulosti, zlověstné lekce, jež se ještě netransformovaly. Podstatou vztahu nejsou jizvy, minulost a ani přítomnost, ale dary, jež v sobě nacházíme v důsledku toho, že ve snaze nalézt pravdu překročíme hranice vlastní rozmazlenosti a stavu, kdy se obětujeme v kolotoči všemožných rolí a pravidel.
Proto je důležité umět své hranice definovat i ve vztahu k tomu, koho milujeme. Vztah je záležitost rozšiřování se směrem k ostatním. A především ke svému partnerovi. Otevírat se. S láskou. Být nahý a zranitelný. A s důvěrou v sebe. I v toho druhého.
Jsme-li ochotni uznat tuto pravdu o našich vztazích, pochopíme, co se s partnerem učíme vzájemně na sobě. Protože podstatou našich vztahů je zbavit se chybných představ o vlastní osobě, přičemž stále více objevujeme a přijímáme to, kým my sami doopravdy jsme.
A to bolí. To moc a moc bolí. Ale to, co bolí není láska, to, co bolí, jsou jen stržené masky našich představ.
PS: Pokud žijete ve vztahu plném bolesti, který vás nenaplňuje a omlouváte to, jedno čím, pak je dobré si nejprve podívat se do vlastního sklepa. Vždy tam totiž v zásobě výmluv leží i to, proč to celé vlastně podstupujete.
Není na to jednoduchá odpověď, ale vlastně je. Když se nad něčím zamýšlím, a rozhoduji se, začnu naslouchat svému srdci. Když se vám při pohledu na vašeho partnera rozbuší srdce vždy radostí (a to, i když vás nasral), jste na správném místě. Pokud strachem, tak na co chcete čekat? Až zahřmí?
