Článek
Jediný způsob, jak mít přítele, je být jím. Jak se to v dnešní uspěchané době toužící po výkonu, který sežere všechen čas pro práci a jen minimum zbude pro rodinu snese dohromady?
Ujasněme si, co jsou to přátelé. Jsou to ti, kteří se zvednou ve čtyři ráno a přijedou k vám po nehodě do nemocnice. Najdou vaši zaběhlou kočku, když je to jediné, co vám zbylo po babičce. Putují s vámi vaším životem někde vedle vás tak, že je mnohdy ani nevnímáte. Ale když je třeba povzbuzení v těžké chvíli a chcete slyšet aspoň slovo útěchy, potom náhodou volají přesně v tu správnou chvíli. Oni, naši přátelé. Ti, co přicházejí, když všichni odcházejí.
Mít přítele je štěstí. Na celý život. A je to i jeden z nejkrásnějších citů, který mezi sebou lidé vytvoří. Jo a nejsou to žvanílkové. Dokáží totiž udržet i vaše nejtajnější tajemství. Po mnoha letech, co pozoruji svět si říkám, že přátelství je jediný spojovací materiál, který dokáže držet tenhle jinak na hlavu postavený svět, ještě trochu pohromadě.
A že se tomuhle tmelu v posledních letech nedaří a svět panikaří, to víme. Přátelství v krizi není, spíše je v krizi naše schopnost se zastavit a uvědomit si, co je pro náš život skutečně důležité. Pandemie covidu nás v posledních letech dostala do izolace. A všichni jsme se rychle odnaučili zbavit se toho, co nás zatěžuje tak, aby nám zbylo dost času na výkon.
Výkonu podřizujeme vše. Výkon dovolené, aby byla, co nej a rodina si užila modré pláže; výkon ve sportu, abychom se, co nejvíce přiblížili modernímu mediálnímu pojetí toho, jak trávit volný čas; výkon práce, aby byla co nejlépe odvedena. Jo, a ještě jsme si díky online mobilnímu spojení udělali za života pracovní zapojení 24/7. To už je skoro standardní nasazení.
A tak si říkám, kdy jsem si jen tak sedli, poseděli bez toho, že musíme koukat na hodinky a jen tak si povídali o ničem? Z našeho života mizí přátelství i proto, že jsme zapomněli, jak strávit neproduktivní, nestrukturovaný čas nicneděláním s ostatními lidmi.
Našel jsem jeden zajímavý průzkum. V něm v roce 1990 až 63 procent Američanů uvedlo, že má pět nebo více blízkých přátel. V roce 2021, tedy o pouhých 11 let později, to bylo pouze 38 procent. A než takové lidi najdete, je třeba bezcílně proplkat hodně nocí.
V jeden průměrný den před 20 lety podle jiného průzkumu Laboratoře pro výzkum času (Bureau of Labor Statistics’ Time Use Survey) komunikovalo až 38 procent Američanů s přáteli. Do roku 2021 toto číslo kleslo na 28 procent. Jak by tohle číslo vypadalo dnes pro celý svět?
A když jen tak vidím lidi, kteří každý den bojují s tím, že se nemohou prostě jen tak sejít, aby spolu nedělali nic, je mi smutno. Spousta z nich, než navrhne setkání s druhými si v hlavě nejprve probere, jak svůj mobilní diář, tak i to, co mu takové setkání přinese. Začali jsme přátelství vážit skrze to, co nám přinese. Ale to není pravé přátelství, to je B2B. Něco za něco. A tyto měnící se společenské normy postupně zabíjejí to nejcennější, co máme. Odborně by se tomu mělo říkat příležitostný společenský styk. Při kterém často jen tak vznikají přátelství.
Pamatuji jako lektor doby, že, když se vešlo do učebny, musel jsem skoro deset minut lidi dostávat z veselé povídavé nálady k zacílené pozornosti na téma, které jsme chtěli probrat. Všimněte si dneska. Najít nejen učebnu, ale i bar, kde je hluk z povídajících si švitořících hlasů jen tak, plkajících o ničem už skoro není. Místo toho svit modrých obrazovek a mrtvolné ticho. Jistě určitě se najde i bar, kde je narváno, ale kde je pro samý hluk stejně každý sám. To jsem neměl na mysli.
Právě pro přátele jsme pořádali celonoční akce, popíjeli v pubech povídajíce si o životě či jsme lezli jen tak po horách cestou necestou. Pro nic určitého, jen pro ten pocit. Byl to čas, který byl neproduktivní, ale kde nás to spolu prostě bavilo. Děsí mě, když mi někteří lidé dnes říkají svým jednáním jakoby „nezdržuj“, nemám čas, protože právě plánuji svou budoucnost. A ty, protože se tu jen tak bezcílně flákáš, do ní nepatříš.
No dobře a až se v té budoucnosti se vším tím plánováním ten dotyčný ocitne, uvědomí si, že si v ní zbude nejspíš sám? U všeho, co plánuje budoucnost je třeba mít nejenom rozum, ale taky do toho zapojit srdce. A právě to nám dovoluje nicnedělání a bezcílné tlachání či putování s lidmi, s nimiž je nám tak dobře.
A znamená to taky omezit i přiblblé poznámky na téma vkusu přítelovi ženy, protože přece tak nevkusný kýč do předsíně si může pověsit jen kulturní neznaboh. Opravdový přítel je někdo, kdo ti dovolí mít úplnou svobodu být sám sebou, ale kdo není zlý, i když se mu něco nelíbí. Přátelství nás učí mnoho věcí právě tím, že se nic nedělá a nikam nesměřuje. A že by tohle nestálo někdy za trochu neproduktivně prožitého času?
Je to srdce, co nás může povzbudit k tomu, abychom se více stýkali. Právě proto, že v těch chvílích volna, má srdce čas i prostor být kreativní. Může volně dýchat a rozpínat se. U přátel, kteří vás nehodnotí, neposuzují, nepoměřují – berou vás takové, jací jste.
Srdce je nejbližší přítel. Kvůli srdci vzniká přátelství. Jistě nese to sebou i nebezpečí. Jako přátelé v něm vyměníme jistoty za dobrodružství a ultimátní dogmata, co šéfují náš život za to, dovolit si najednou i nevědět, co dělat. Ale být tu pro druhého.
Mít přátele je vášeň. Vášeň vašeho srdce. Znamená to, že si ve svém každodenním životě vytvoříte prostor pro nicnedělání, a to někdy na úkor vašeho výkonu a produktivity. Říká se, že kdo seje zdvořilost, sklízí přátelství. Znamená to však ustoupit ze své důležitosti pro někoho, koho máme rádi. Znamená to mít ve svém srdci, co říct a vědět, jak těm druhým srdcím naslouchat.
Zdroje:
