Quo vadis, social media?

Napřed data. Když byla nedávno zveřejněná studie průzkumu rizikového chování mládeže CDC, ukázalo se mnoho věcí, které se až dosud tak trochu banalizovaly.

Jednou z emocí, které dospívající dívky uvádí v tomto průzkumu, mezi těmi, které u nich dlouhodobě přetrvávají v roce 2021, byl smutek a deprese, a to až 57 % - v roce 2011 to bylo 36 %. Skoro 30 % dospívajících dívek uvádí, že vážně uvažovalo o sebevraždě. V roce 2011 to bylo 19 %. Mezi mladými muži nebyla míra deprese a úzkosti tak veliká a jejich nárůst byl celkově menší.

A že jde celkově o dlouhodobý nepříznivý trend ukázala data CDC v tom, že v období covidu se křivka celkového nárůstu těchto trendů nijak nevychylovala, i když byl Covid pro mnoho lidí a mladých zvláště dosti těžkým obdobím sociální odloučenosti.

Nejprve by bylo dobré zmínit, odkud se možná bere v Generaci Z (narozeni po roce 1996) tolik negativního vnímání světa kolem. Je dětství a dětství. Předcházející generace si hrály a hrají si i ty současné. Rozdíl je v prostředcích.

Zatímco mi můj děda po mé žádosti o hračku v podobě závodní loďky podal kus dřeva a nůž s tím, abych si ji vyřezal, dnešní generace mladých si hraje úplně jinak. A po tomto prohlášení si sedl opodál, ukázal mi, co a jak s nožem a po očku mě sledoval, co dělám. K naprostému výrazu šílenství v obličeji mé babičky jen poznamenal, že bude vše v pořádku, protože se bude dívat a následně vyhnal babičku z domu na zahradu „něco dělat“, protože její depresivní narážky na možné počty úrazů s nožem se fakticky nedaly poslouchat.

Dnešní generace si hraje jinak. Hraje obrovské množství velice riskantních her než kdysi já, a zcela bez dozoru. Dozor dospělých u hraní má své opodstatnění v překonávání strachu a křehkosti hranic světa, o němž jako mládě nic nevím. Dnes máme dětství založené na mobilu, který však logicky blokuje normální vývoj dospívajícího tím, že mu krom jiného například totálně rozhazuje přirozené biorytmy (cirkadiánní rytmy).

A tak namísto osobní socializace v pouštění loděk na potoku, kde musíte projít trasu závodu, vysledovat proud a jeho chování, nastavit dobře kormidlo a plachtu a hádat se v cíli o to, kdo teda vyhrál, když všechny loďky dojely stejně – se současná generace mladých lidí topí v sociálních srovnáváních, která však nikdy nemohou vyhrát. Nemluvě o závislosti na mobilu, kdy se okamžikem přenosu pozornosti stává cinknutí upozornění v mobilu, nikoliv zvonek na dveřích.

Kolem roku 2012, s raketovým nástupem sociálních sítí, se už mnohde potichu mluvilo o tom, jak velký účinek by mohla mít doba sledování sociálních sítí na lidskou komunikaci.

Na jednom semináři, kterého jsem se zúčastnil, zjevně omylem zveřejnil pracovník Facebooku čísla o počtu minut, kterou strávila průměrná čtyřčlenná rodina (dvě děti, dva dospělí) spolu v živé osobní off-line komunikaci. Průzkum si dělal sám Facebook v roce 2008, tedy v době, když dosáhl 100 milionů uživatelů a byl proveden v euroatlantické zóně. Výsledek celkové doby komunikace v rodině za den mezi jejími členy byl 14 minut.

Spolu s tím ukázal data, že čas strávený jedním uživatelem Facebooku v online komunikaci na této síti byl 6 a ¾ hodiny. Kolik je to asi dnes, když má Facebook 2 a půl miliardy uživatelů, nechám na vaší fantazii.

Nikdo se moc nepozastavil nad tím, že jsme proměnili díky technologiím dětství všem dětem najednou. Zkusme si znovu představit rok 2012, kdy už je na trhu první iPhone 4, který měl přední kameru a kdy se doslova rozběhl o závodní běh o to, kdo má lepší selfie. Kolik času mladá dívka stráví před kamerou, upravováním svých fotek, aby byly co nej a následně jejich umístěním na Instagramu, který již stabilně běžel?

Dnes je už většina dívek i chlapců na Instagramu běžně přítomná a jejich větší míra úzkosti paradoxně pramení z toho, co se děje na síti více než v jejich běžném životě. Tím hlavním důvodem je, že se děti začaly bát o počty lajků a emotikonů u svých příspěvků víc než o vztahy v běžném životě.

Divíme se potom tomu, že seznámit se skutečně odpovědným partnerem pro život je pro někoho z mladší generace dnes opravdový problém? Ještě jim například nikdo nevysvětlil, že člověka nejde v případě konfliktu ze života vymazat jako chat či smsku na WhatsAppu.

Dnes už ze sítí utkaných pavouky novodobých Mordorů mladé lidi nedostaneme. Pokud je již dnes většina dívek i mladých mužů na sociálních platformách, tak kdyby je ignorovaly, přijdou zcela o kontakt se svou generací. Byly by česky řečeno úplně „mimo mísu“ - v pasti z toho, že na síti nejsou.

Aby měl tedy jakýs takýs ozdravný výsledek pro jedince smysl, musela by dnešní mládež opustit všechny sociální sítě najednou. Všechna. Což je už naprosto nereálné.

Také se zvýšila závislost našeho napojení na internetovou síť a hledání signálu v kterékoliv denní či noční době. Jde o čas, po který reagujeme na podněty svou pozorností. V podstatě nás sociální sítě naučili tzv. „Pavlovův reflex“ naruby. Jsme dnes všichni 24/7 připojení a málokdo si dovolí vypnout připojení natvrdo. Co kdyby přišlo něco nového, něco vzrušujícího či něco impozantního, že?

No i jako rodiče jsme se trochu přecenili. Moc jsme si naši Generaci Z technologicky rozmazlili. Kupovali jsme všem dětem mobilní telefony nikoliv proto, aby se děti mohli kdykoliv dovolat nám či babičce, ale pro náš vlastní klid.

Chtěli jsme jen využít technologií a udělat si výchovnou zkratku ve smyslu, hlavně ať mám já klid. A byly jsme rádi, že se děti se svou zvědavostí obracejí na někoho jiného. Neuteklo nám u toho však i něco podstatnějšího?

Výskyt poruch nálad jev podle CDC prokazatelně vyšší u dívek než u chlapců. Ti, kdo používají sociální média střídmě, jsou i více spokojeni, ti, kdo jim propadnou jako uživatelé pouhých dvou hodin až na 5–6 hodin denně jsou daleko více postižení depresí. U chlapců došlo k zdvojnásobení, u dívek k ztrojnásobení míry jejich depresivních stavů.

Problémem různých výsledků studií bylo dost často také to, že mnoho z nich míchá dohromady čas, kdy mládež pasivně sledovala digitální média jako je HBO nebo Netflix a čas, kdy používá sociální média aktivně – tedy sociální sítě s interakcemi – s komentováním, sdílením, lajkováním.

Studie chování mládeže navozují celkem zásadní otázku. Pro nás coby rodiče. Kolik z nás by dovolilo svým dcerám (chlapcům), aby se staly vědomými uživateli něčeho, co jim může výrazně ovlivnit život tím, že je nasměřuje k negativním duševním stavům?

Takže si to shrňme. Sociální média (žebříček vede Instagram) jsou příčinou špatného duševního zdraví, zejména u dospívajících dívek a mladých žen díky příliš upraveným fotkám, které způsobují jejich odpor vůči vlastnímu tělu – z této bezvýchodnosti vede jejich cesta skrze sebepoškozování a vzrůstající počty sebevražd.

Opakování matkou moudrosti se říká:

Sociální média nás nutí porovnávat se sociálně. Zvyšují naše návykové používání internetu a významně snižují čas, který by bylo vhodnější strávit spánkem, v případě mládeže hrou či studiem světa, domácími úkoly a společenskými styky s rodinou a přáteli.

Každý den tráví mladí lidé hodiny procházením fotografií jiných lidí, hlavně celebrit s výrazně lepšími reklamními těly a neobyčejnými životy. Než jsou ty naše. Což je nutí v podstatě lhát tím, že se neustále snaží vytvářet umělou realitu svého vzhledu i chování.

Pokud se jim to nedaří, propadají depresím a frustraci. Co jsme si proboha mysleli, že se s nimi stane? Postihly jsme život nejméně jedné generace díky zkratce, v níž jsme si sami sobě nenastavily hranice v užívání tohoto prostředku a nenaučili mladou generaci pracovat zodpovědně s informacemi.

My dospělí často vůbec nevíme, jak přesně fungují sociální sítě a jaký mají dopad na naše potomky. O tom, jak snadno dnes podléháme fake news jsou napsané spousty knih. A o manipulaci pomoci sociálních médií nás učila kauza Cambridge Analytica, která zasáhla prý i do našich voleb. Zatím, jak se ukazuje marně.

Jsou i pozitivní vlaštovky - například projekt Zvol si info a jejich Průvodce po sociálních sítích. Je jich však zatím zoufale málo a bez podpory politiků a podpory státu zařazením těchto témat rovnou do školních osnov se moc daleko nepohneme.

Co s tím budeme dělat dál, nevím. Čísla o negativních dopadech sociálních médií u mládeže stabilně rostou a sama od sebe se nezastaví. Nejde však o čísla. Jde o naše děti. Jde o nás.

Zdroje: