Článek
Pod pojem meditace řadíme několik činností, z nichž řada je spojována s dosažením změněného stavu vědomí. Cílem meditace je pro všechny současné meditující zejména kultivace mysli (její zklidnění) a získání vhledu (ať už do smyslu lidské existence a vesmíru nebo do osobních záležitostí).
Někdy tento pojem označuje i prosté rozumové přemítání a v některých náboženstvích také určité druhy modlitby. K meditaci se přistupuje velmi různorodě. Některé její školy používají pouze lidskou mysl, které nabízí primární meditační bod (theravádový buddhismus), jiné užívají externí pomůcky, jako jsou např. mandaly, korálky či modlitební mlýnky.
Meditujeme-li jen proto, abychom utekli ze světa a zapomněli na své trápení, není to meditace. Jsem-li zklamán z vnějšího světa nebo jsem prostě rozhozený z toho, jak věci nejdou dle mého, pak to asi příliš duchovní stav nebude. Prostě věci nejsou podle mého, jsem tedy nespokojený s tímto stavem. Pronikat meditací do hloubek Univerza může být totiž i škodlivé. Když ne pro nás, pak pro Univerzum určitě.
Kdo hledá v meditaci Boha, ať už v jakékoliv víře, bude asi dost zklamán. To, co se mu jako Bůh zjeví je spíše tzv. channeling neboli přenos jeho vlastních přání do jevové podoby. Vytváří si tak zcela sám svého Boha, kterému věří. Jenže Bůh se zjevuje jen svým vlastním způsobem, a hlavně pouze ve svůj vlastní čas.
Je mu celkem prd po tom, co my lidé zrovna potřebujeme. Na to nám dal rozum a srdce, poraďme si. Pokud jsme všichni děti Boží, pak je to asi jako plavat v oceánu a hledat moře. A necítíme-li jednotu s Bohem při tom, když myjeme nádobí, uklízíme chodník nebo fyzicky milujeme partnera, pak hledat jednotu s Bohem v meditaci ani nemusíme.
Většina lidí se vzteká, když nemají k meditaci své podmínky. No, nikdy nebude nic ideální. Ale můžeme se jen ideálně pokusit být s Bohem ve vědomém spojení. To je meditace.
Meditací se proto nejčastěji rozumí různé praktiky prohlubování soustředění. To jsou jen její formy. Ačkoli se meditace obvykle považuje za součást východních náboženství s počátkem ve védském hinduismu, je součástí mnoha náboženských systémů a filozofických škol. Důkazem toho je např. islámský súfismus.
Meditaci se nestanu duchovnější. Nepřitáhnu si světlo osvícení. Tohle mnozí meditující neradi slyší, protože je jejich pojetí meditace, právě na prvku forem položeno. Ale sedět 5 minut anebo celý den, když vytrvale chci osvícení je stejně na prd, jako stát frontu v supermarketu kvůli trendy hračkám.
Meditaci nemůžeme chtít. Můžeme jí jen být. A proto se podívejme na meditaci nikoliv z hlediska jednoznačné formy, ale z duálního pohledu. Co v ní hledáme? Podle mě v ní v prvé řadě můžeme najít svou přítomnost.
A právě proto má každá lidská duše má svůj způsob meditace. Můj způsob meditace nebude vyhovovat vám a váš způsob meditace nebude vyhovovat mně. A je jen obrovská škoda pro nás všechny, že se právě tímto způsobem meditace neprovozuje.
Náš život je ovlivněn také kulturními vlivy, to jest geografickým místem a historickou dobou, ve které žijeme. To všechno má vliv na to, jak se díváme na svět, jak reagujeme, co si myslíme a jak žijeme. Jak bychom si to všechno mohli uvědomit a jak bychom se toho mohli vzdát? Jak dlouho by to trvalo?
A i kdyby to bylo možné, co by nám pak zbylo? To, čeho se nejvíce bojíme. Zjevená přítomnost. Realita hmoty. Peklo pro všechny abstrahující mysli, které si okamžitě tvoří své vidění světa a realitu stále odmítají.
Stav vašeho vědomí se pozná podle toho, jak reagujete na obtížné životní situace, nikoli podle toho, jak dlouho vydržíte sedět se zavřenýma očima, ani podle toho, jaké máte vize. Mnozí poměrně často meditujeme právě kvůli budoucnosti. Bojíme se totiž své minulosti, a tak před ní utíkáme do představ a meditace je pro spousty lidí vhodným kanálem pro tzv. pozitivní vytváření budoucnosti.
Jenže budoucnost je obvykle replikou minulosti. Může sice dojít k povrchním změnám, ale skutečná transformace v člověka je velice vzácná, neboť závisí na tom, zda se dokážeme soustředit na přítomný okamžik natolik, abychom se zbavili břemene minulosti.
To, co vnímáme jako budoucnost, je součástí současného stavu vašeho vědomí. Je-li mysl zatížena břemenem minulosti, náš život se nezmění. Minulost se v budoucnu jen zopakuje, protože nežijeme v přítomném okamžiku. Ještě jsem meditaci nepochopil plně a obávám se, že ji pochopím přesně, až budu jednou odcházet z tohoto světa, protože nebudu zatížen jeho nástroji.
Ale zatím jsem pochopil tolik, že se domnívám, že když vnímám odrazy bytí světa kolem (pomocí metody 3AXIS) a zároveň si je dovedu transponovat ve své mysli do kontextové komunikace; to jest dívat se na ně nejen z vnějšku, avšak i zevnitř a hledat v nich symboly, skryté významy nevědomí, tak je činím vědomými a tím se spojují s vnitřkem všech a všeho natolik, jak jsem jen schopen.
Současně se díky tomuto odrazu dozvídám o sobě základní GPS spirituální souřadnice, jenž ukotvují mé vnitřní nastavení ve vnějším světě. Vím, kde jsem a na co se nyní zaměřuji. Nacházím díky nim svou vědomou pozorností přítomnost. Protože tu mohu nalézt pouze tehdy, když vím, kde jsem. Zvnějšku i zevnitř. Já jsem já.
Je to takový spirituální průmysl 4.0. Průmysl 4.0 (též Práce 4.0 či čtvrtá průmyslová revoluce) je označení pro současný trend digitalizace, s ní související automatizace výroby a změn na trhu práce, které s sebou přinese. Síť fyzicky a virtuálně propojených osob, strojů a „věcí“. K tomu nepotřebujete slova. Stačí pohled z pozice, která vám umožnuje obsáhnout více než jednu věc, osobu či řešení. Jde jen o to, podívat se vše trochu jinak.
„Tvým úkolem není hledat lásku, ale pouze hledat a nalézt všechny překážky v sobě, které sis proti ní vybudoval.“ — Džaláleddín Balchí Rúmí
Jednou jsem se díval jsem se do očí indiánského šamana, s nímž jsem měl vést rozhovor. Sedl jsem si tehdy v tepee a já tiše seděl, neoslovujíc staršího, čekal jsem na jeho vyzvání. On si „zmetek“ klidně kouřil dýmku míru a nic neříká a já tady sedím na studené zemi a zebe mě zadek. Kdy proboha promluví? Po chvíli, kdy ze mě opadla nervozita a stres, jsem si všiml, že mluví. Že už delší chvíli hovoří.
Díval se na mě. No nebylo v tom hodnocení, nebylo v tom pohledu nijaké plus mínus, byl v tom jen prostý zájem o to, kdo s ním sdílí jeho přítomnost. Seděli jsme tak tři hodiny. Tři hodiny jsme se dívali jeden druhému do očí. Chvílemi jsme se smáli, chvílemi byly vážní. Byla to úžasný okamžik věčnosti.
V tu chvíli jsem nevěděl, jak mnoho času uteklo. Měl jsem pocit, že to byla chvíle. A světe div se. Od té doby, co jsem byl s ním, jsem se naučil to samé. Když si povídám s klienty či s přáteli, či pracuji s nimi, pak jsem v tom místě, kde jsme. Zajímají mě oni celí, jedineční se vším všudy.
A díky tomu ztratí čas svou váhu a běží uvnitř našeho vnitřního pole jinak. Pak se vlomíme do reality a jdeme shánět taxíky. Jak nám to, tak rychle uteklo. Tam uvnitř v srdci, v naší přítomnosti, je to jediné místo, kde lze uskutečnit jakoukoliv změnu.
Naučit se něco skutečně, můžete jen od lidí, kteří už něčeho skutečného dosáhli. Jedna dáma mě zvala do Tibetu, abych jako host ozvláštnil její výpravu s klienty za duchovními místy a mistry. Poděkoval jsem ji a nikam jsem nejel. Protože jsem měl několik let štěstí, jedno z největších v životě, být v přítomnosti člověka, za kterým jezdili mniši až z Tibetu. A to bylo a je pro mě důležitější nežli výlet.
Nikdo z těch, kteří něčeho v životě dosáhli, vám nebude dávat zvláštní rady ani návody. Oni jsou jen sami sebou a vy, pokud snesete ten jejich zvláštní pohled, se v něm můžete mnohému naučit. V tichu. To je totiž chvíle, kdy vaše duše sestoupí na jedno místo a vy se můžete učit. Jste-li připraveni. A to poznáte.
Až pochopíme, že největším projevem lásky je pohled do očí toho druhého, bude na světě ráj. Jenže to chce chtít se dívat a vidět všechno, co při pohledu vidím. A před ničím svým pohledem neuhnout. A tomu já říkám láska.
Ten můj poslední pohled mne naučil tomu, že ty oči, kterými se snažím zahlédnout Boha, jsou ty samé, kterými se Bůh chce dívat na svět. A tak jen vím, že nejlepší meditací je být obyčejně přítomným.
Zatím vedu 4:0, má u mě Bůh zapsáno.
Zdroje:
