Memory of Light: Rozhovor s Michaelou Lindou Thomas

V dnešní době se často setkáváme s designem jako něčím povrchním – líbivým, trendy, ale prchavým. Existují však tvůrci, kteří vnímají design jako cosi hlubšího: jako jazyk, který propojuje lidi, pomáhá regenerovat duši a mění svět k lepšímu. Michaela Linda Thomas je jednou z nich. Zakladatelka studia Butterflies & Hurricanes vytváří vizuální koncepty, které nejenže lahodí oku, ale především nesou hodnoty odpovědnosti, laskavosti a naděje. Jak se její cesta od reklamního průmyslu posunula k designu s duší?

Mám vystudovanou Hollarku (grafická škola) a moje první práce byla v reklamce. Protože pocházím z traumatizované rodiny (kdo dneska ne?), z anorexie mě vytáhl workoholismus a já se z průměru vypracovala na vrchol. Reklama mi ale brzy začala vadit svou lží a falší – jak uvnitř reklamek, tak v konání samém, takže jsem zdrhla k designu. A to už pak vedlo k založení vlastního studia.

Šla jsem od spící reklamní bytosti, co dělá jako automat, k tomu, abych uviděla a pochopila, co moje práce vlastně způsobuje. Moje cesta je dneska používat design jako nástroj regenerace. Pomáháme tedy slovem a obrazem hlavně projektům, které se ke svému okolí staví odpovědně.

Jak říká Malcolm Gladwell, intuice je 10 000 odpracovaných hodin v oboru. Já mám díky svému ranému workoholismu odpracováno tak třikrát tolik, a tak jsem již v ryze intuitivním flow. Navnímám si klienta, projekt, člověka a jeho vize, sny. Následně se pak oddám procesu, ve kterém mě vede zkušenost, intuice a samozřejmě řemeslo :).

Inspirace dlí především ve shodném světonázoru, který dnes s našimi klienty (říkáme jim spolutvůrci) máme. Naší společnou vizí a nadějí je svět, kde si lidé pomáhají, pečují i o to neměřitelné a laskavost stojí nade vším – ta je mi inspirací. Snažím se svou prací v lidech iniciovat jakousi vzpomínku na krásnější svět, který je možný a naše srdce to ví (což je úžasná kniha od Charlese Eisensteina). Všichni ji stále máme v naší DNA – v pradávných dobách lidé žili více spojeni s přírodou a přítomným okamžikem.

Určitě to byla snaha inspirovat své kolegy v rámci studia. Snažila jsem se jim vizi světa vzájemnosti předávat, leč covid, válka a narativ strachu a individualismu byly silnějšími hlasy. Tak jsme se rozešli a já skončila s otazníkem, zda většina (masa) vůbec lepší svět chce. (Jsem idealistka.)

Nu a pak jsou to určitě ekonomické výzvy. Ti, co tvoří to nové, většinou nemají mnoho peněz. A tak jdu z „blahobytu“ hmotného (když jsem dělala marketing a komerční design, byla jsem bohatá penězi) k cestě víry, že peníze přijdou. Že když člověk dělá věci z nejhlubšího přesvědčení a poctivě, svět to ocení. (Určitě jsem idealistka :)). Navíc už jsem si na slovo „byznys“ vypěstovala alergii. Protože je to právě ekonomické myšlení, které nás drží pod krkem a v pasti a devastuje naději na budoucnost pro generace po nás.

To je otázka, která je mi často kladena. Já se snažím do svého oboru přinášet nadčasovost a nepodléhat trendům. Neignoruji však dobový kontext, to rozhodně ne. Ale je mi blízká cesta, jak tvořili původní obyvatelé Severní Ameriky. Ti tvořili podle tří principů:

A to se snažím naplňovat v každém svém projektu bez ohledu na trendy.

:) Buďte sví. Naše společnost i školství (v mém oboru) slouží k utváření kopií. Jsme vedeni i trhem k tomu, abychom se zavděčili a dělali věci hlavně pro peníze. Nevím, já věřím, že je dobré hledat i uvnitř. Co vás naplňuje, co vás dělá šťastným? Co z vás plyne a tryská jakoby mimoděk? To dělejte, v tom budete jedineční a nezastupitelní… a pak si nemusíme konkurovat, protože každý rukopis má své obdivovatele.

Ne :)))) Někdy je to k zbláznění. Jít cestou, která vychází z vašeho středu, není jednoduché. Je to často jakoby proti proudu. A tak medituji „jak veverka“ a utíkám do přírody, kde se dobíjím. Taky miluji humor, takže se snažím řehtat, i když mi není do smíchu. Ono to pak fachá zpětnovazebně a trochu to člověka nabije.

Ano, Nový příběh je mou srdeční záležitostí. Vznikl z hluboké potřeby pomáhat tvořit příběhy, které již budou regenerovat. Které nám pomohou vzpomenout si, že jedno jsme a že naší největší „zbraní“ je laskavost a sounáležitost. A že naskakování na narativy, které nás rozdělují na „my vs. oni“, jsou jen nástrojem zájmových skupin, které na naší rozdělenosti profitují.

Na okraji starého paradigmatu tak vznikají fantastické projekty, které už neopravují stávající systém, ale tvoří (staro)nový, paralelní. Věřím, že by každý o těchto počinech měl vědět, aby měl skutečně svobodnou volbu, jaký život chce žít.

Kresby a ikonografie je nedílnou součástí vypravěčství už odnepaměti. A proto pokládám vizuální storytelling za velmi mocný nástroj, který nám může pomáhat se cítit dobře a součástí něčeho nejen na úrovni mysli, ale i na úrovni prožitku.

Pro mě je práce na novém příběhu formou aktivismu. Ale ne toho, co proti někomu nebo za něco bojuje, ale toho, co přináší naději a otevírá potenciality, které stávající Status Quo nechce abychom viděli. Protože šťastní lidé kupují, jen to, co opravdu potřebují.

Michaela věří, že svět si pamatuje, jaké to je být krásnější, laskavější a propojenější. Její práce není jen o vizuálních řešeních, ale o tom, jak skrze design vyvolat v lidech vzpomínku na lepší realitu. Za mě osobně to rozhodně není jen planý idealismus – tohle je právě ta změna, kterou svět a my všichni potřebujeme.

Moc díky za rozhovor a za design s duší.