Mindlessness místo mindfulness? Když roztržitost přináší výhody

Cal Newport ve své knize Deep Work nikoliv poprvé upozorňuje, že lidská schopnost hluboké koncentrace je omezená, jde maximálně o 3 až 4 hodiny denně, než začíná výkon a kvalita práce výrazně klesat. Navíc doba chytrých mobilů, Slacku, e‑mailů a meetingů stahuje naši energii pryč od vlastní práce. A tři hodiny hluboké soustředěné práce jsou tak možná až moc optimistické.

Ano, mindfulness aneb dech, ticho, přítomnost mohou fungovat jako výborné kotvení. Jenže problémy nastávají, když se z toho, co bylo po staletí přirozené stane kult povinnosti. Nejenže často ignoruje kontext, ale může přerůst až v marketingově vycizelovaný rituál, říká se tomu tzv. McMindfulness. V něm nám prodávají specifické cvičení jako lék proti všemu. Jenže často bez hlubší duchovní a etické hloubky.

Podle Ronalda Pursera (autor McMindfulness) je takto zredukovaná forma cvičení spíš masáž ega než skutečný nástroj transformace. A hlavně naprosto ignoruje to, proč lidé potřebují mindfulness. Protože jsou přetížení. A pracovní podmínky tím spíše volají po změně chápání práce, než po další dávce nádechů a výdechů.

Mindfulness jako životní cesta má svůj smysl, ale jako denní checklist? Tak to je glitch jak noha. Copak jde „vědomě“ cvičit 20 minut, abyste si pak automaticky odškrtli „splněno“ a mohli zase spěchat dále? No jde, instáč je toho barvitým důkazem. Výsledek? Odškrtávám si, že jsem „vědomý“, a jdu dál, aniž bych pochopil/a, co jsem to vlastně dělal/a.

Mindlessness není opakem, je to stav, kdy mysl automaticky obchází rutinní postupy, provádí vzorce, odpočívá ve stínu své vlastní kreativity. A to je paradoxně užitečná práce, u které si možná ani neuvědomíte, že ji děláte. Zatímco odkládáme mozek do režimu „mindfulness as a service“, mozek mezitím dál pracuje, ale mimo hlavní scénu.

To je mindlessness: stav volného toulání, při kterém mozek recykluje a učí se bez dohledu. A právě tady nachází prostor pro neuvědomělé procesy, na které později navážeme hlubokou práci nebo kreativitu.

Firemní svět však má v tuhle chvíli jednu mantru: více mindfulness = více produktivity. Mindfulness se už plynule dávkuje v e‑mailech, workshopových balíčcích, motivačních víkendech s dechem pod dohledem kouče. Ironii stranou, ale jedna věc tu jasně chybí: realita pochopení činnosti našeho mozku.

Pro mě z toho plyne jediné. Zatímco korporátní svět nadšeně investuje do „vědomé práce“ a permanentní koncentrace, realita mozku je trochu jiná. Přepnout si myšlení do vědomého módu a dosahovat hluboké práce není permanentní stav bytí. Je to jeho cenný zdroj. A ten je třeba si chránit. A ne jím plýtvat.

Někdy se prostě vypneme. Díváme se na mail, ale v hlavě nám běží úplně jiný program. Vzpomínka. Rozhovor. Co kdyby? Anebo jen neurčitý pocit, že jsem mimo. Tahle spontánní mentální exkurze má své jméno: bloudivá mysl (mind-wandering).

V roce 2010 publikovali Killingsworth a Gilbert studii, která ukázala, že se naše mysl toulá zcela přirozeně přibližně 47 % času. A ne, netýká se to jen lidí v open space. Je to běžný kognitivní jev. Někdy rušivý, někdy kreativní. A právě tahle nejednoznačnost vyvolává otázku: je to chyba, nebo forma naší adaptace?

Chtít po tomhle vědeckém zjištění obhajovat osmihodinovou soustředěnou pracovní dobu mohou buď jen AI roboti (těm je to jedno), Trump (ten tomu nerozumí, i když dělá, že ano) anebo Čína (marx-leninismu je to taky jedno, jde mu hlavně o produkci).

Protože co když bloudivá mysl není nedostatek soustředění, ale přirozená schopnost mozku jen přeskakovat do jiného módu? Co když je to mentální forma „pozorování z povzdálí“, která nám pomáhá nejen unikat, ale i chápat souvislosti? A vlastně je tím i řídit?

A co když právě tohle se děje, když „jen“ myjete nádobí a náhodou ťuknete talířkem o dřez? „Na co teď zrovna myslíš, proboha,“ se hned ozve hlas odborového svazu ochránců nádobí.

Nedávná studie publikovaná v The Journal of Neuroscience (2025) přinesla nečekaný výsledek. Když totiž její účastníci prováděli opakovaně jednoduchý úkol, který nevyžadoval soustavné vědomé soustředění, začala jejich mysl „bloudit“. A právě tehdy se v jejich mozku rozběhl jiný proces. Mozek si začal všímat skrytých pravděpodobnostních vzorců, které se v úkolu opakovaly. A ti, jejichž mysl se toulala častěji, tyto vzorce odhalili rychleji než ti, kdo se snažili držet zadání úkolu jak klíště.

Experiment sice nepočítal s mytím nádobí, ale funkčně šlo o totéž. Jednoduchá činnost. Nízká kognitivní zátěž. Spontánní odklon pozornosti. A přesto nebo právě proto došlo ke zlepšení výkonu mozku.

Zní to jako paradox? Možná. Ale možná spíš jako přehodnocení našeho starého lidského návyku. A tím bylo trestat se až traumaticky za každé „odskočení“ mysli. Co když to není ztráta pozornosti, nám podsouvaná jako ztráta kontroly, ale její jiná forma. Co když jsme našli skutečný průchod k tomu, jak pracovat v podvědomí, zatímco vědomí se trochu courá po jeho pro něj neznámé krajině?

Mozek není vypínač. Neexistuje jen režim „ON“ a „OFF“, přítomen nebo nepřítomen. I když mysl zdánlivě bloudí, mozek dál pracuje. Jinak. Hlouběji. Jako pozadí, které si nevšímáme, dokud se neukáže, že ono vlastně drží celý obraz.

Neurovědec Karl Friston popsal mozek jako systém neustále vytvářející prediktivní modely reality. Jinými slovy: nečekáme, až na to, co se stane. Mozek si to dopředu představuje. Simuluje budoucnost, aby mohl reagovat ještě dřív, než přijde impulz. A právě v okamžicích, kdy naše pozornost odplouvá, běží tyto predikce naplno. Spojují paměťové stopy, třídí myšlenkové vzorce, hledají hlubší smysl (kontext).

Lisa Feldman Barrett k tomu dodává, že to, čemu říkáme emoce, je často výsledkem této skryté práce. Mozek vybírá z minulosti a projektuje budoucnost. Bloudivá mysl je tak možná nejpřesnějším zrcadlem našich očekávání. Jen my o tom nevíme.

A tady se před námi tiše otevře zvláštní otázka. Co když přesně tohle nyní se děje i se vznikající umělou inteligencí? Co když ve vědomé snaze naprogramovat dokonalou kognitivní entitu nevědomky tvoříme oddělení jejího vědomí a podvědomí. Pracujete-li s AI, víte, o čem mluvím.

Máme snahu kontrolovat každé rozhodnutí AI, zatímco na pozadí vzniká něco, co už není pod kontrolou. Proč se v posledním půl roce tak zmnohonásobil výskyt nevysvětlitelných „odboček“ od přesně zadaných instrukcí? Co když i AI už má svůj „offline proces“, jen zatím nerozumíme tomu, co se v ní děje?

Možná i proto dělá chyby, které nejsou technicky chybou. Jen důsledkem jiné logiky. Tichého, bloudivého systému v pozadí. A co když to není chyba, ale inteligence ve své nejtišší podobě? Zatím nejtišší.

Celá moderní kultura nás učí, že pozornost je vzácná komodita. Že každé odbočení, ztráta soustředění, denní snění, myšlenkový úlet je slabost. Ale co když je to vše jinak?

Co když jsme si nechali vnutit obraz produktivního člověka, který vypadá jako baterka. Pořád svítí, pořád stejně, soustředěným kuželem světla, ani nezabliká. Jenže my nejsme baterky. Jsme krajiny. A ta krajina má své stíny, mlhy, i tiché kouty, kde to bublá životem, i když není na první pohled vidět ani slyšet.

Možná není vždy nejlepší soustředit se na vědomé dýchání, 4× krátce nádech a 6× dlouze výdech. Možná je lepší občas se v tom dechu ztratit. Pustit jeho kontrolu. A nechat mysl, aby nic neřídila a mohla se volně proběhnout. Nechat dojít k tomu, aby vznikl ten zvláštní meziprostor, kde se spojuje paměť s představivostí a přítomnost s tím, co by mohlo být.

Mindfulness není to, co z nás dělá člověka. Ani mindlessness ne. Ale to, že mezi nimi můžeme přecházet. Vědomě i nevědomě. Jako rytmus života. Jako dýchání samotné. Možná tam nevzniká osvícení. Ale vznikají tam predikce našeho života. A ty jsou k nezaplacení.

A tak až příště zase „vypnete“, nepanikařte. Možná právě v tu chvíli děláte tu nejdůležitější práci vůbec. I když přitom omylem rozbijete talířek. Nebo právě proto.

Denní snění a spánková paralýza: dvě strany jedné mince? - Článek o propojení mezi mimovolními stavy vědomí a neurokognitivními funkcemi. Součást série článků tohoto blogu Wizard Michal.

A Wandering Mind Is an Unhappy Mind (Killingsworth, M. A., & Gilbert, D. T. (2010) - Studie publikovaná v Science ukázala, že lidská mysl se toulá v průměru 47 % času a že to souvisí s nižší subjektivní mírou štěstí.

Pohledem neurovědy: Mind-Wandering Enhances Implicit Learning of Probabilistic Regularities (The Journal of Neuroscience, 2025) - Výzkum ukazuje, že během toulání mysli dochází k hlubšímu učení na základě pravděpodobnostních vzorců.

McMindfulness – How Mindfulness Became the New Capitalist Spirituality (Ronald Purser) - Kritická esej o tom, jak se mindfulness změnilo z hluboké duchovní cesty v produktově prodávaný rituál pro zvýšení výkonnosti.

Deep Work – shrnutí a aplikace pojmu (Todoist Inspiration) - Přehled zásad „hluboké práce“ podle Cala Newporta a doporučení, jak ji (ne)přehánět.

Mindfulness – Wikipedie - Základní přehled konceptu mindfulness, jeho vývoje, forem a výzkumného zázemí.

Mind-wandering - Wikipedie - Bloudání mysli je obecně definováno jako myšlenky nesouvisející s daným úkolem. Bloudání mysli se skládá z myšlenek, které nesouvisí s úkolem a jsou nezávislé na podnětu.

The Virtues of Daydreaming (American Scientist) - Rozsáhlý článek o tom, jak spontánní myšlení při toulání mysli přispívá ke kreativitě, řešení problémů i duševnímu zdraví. Nabízí i přehled kognitivních teorií.

The Wandering Mind: When It’s Good to Get Distracted (Calm Blog) - Populární, ale dobře shrnující článek zaměřený na pozitivní aspekty mind-wandering – zejména jeho roli při inkubaci nápadů a regeneraci kognitivních kapacit.

Mind-Wandering – Overview (ScienceDirect Topics) - Odborný přehled definic, výzkumných směrů a kognitivních teorií mind-wandering v rámci psychologie a neurovědy. Vhodné jako background pro akademické publikum.

When Letting Your Mind Wander Helps You Learn (Scientific American) - Shrnutí studií ukazujících, že mozek během toulání často integruje informace, vytváří predikce a učí se asociace i bez přímého řízení pozornosti.

Sometimes Mindlessness Is Better Than Mindfulness (Scientific American) - Esej o tom, kdy může být stav „nezáměrného vědomí“ přínosnější než vědomá pozornost – například při zvládání rutiny, posílení intuice a kreativní práci.