Článek
„A potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím, dokud ho nepřivedu do domu své matky, do pokojíku té, jež mě počala. Zapřísahám vás, jeruzalémské dcery, při gazelách a při polních laních: nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama.“ — Píseň písní 3 (zdroj: Biblenet)
Aréna a malá Thálie
Každý z nás má svou soukromou arénu, kde hraje všechny role svého životního divadla. Jednou jsem v ní zachránce, jindy oběť či soudce. A v této aréně naší duše se odehrává drama, které nazýváme „boj s egem“. Domníváme se většinou, že se tímto bojem vnitřně očistíme, ale až příliš často v ní jen měníme masky.
Nevím, kdy a kde a kdo na to přišel. Ale měl by dostat Oscara za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli. Považujeme své přesvědčení vždy za to jediné správné. Ale vlastně jde jen o to, jak si člověk své skutky ospravedlňuje sám před sebou. A tak se postavíme ve svém rozlišování „dobra a zla“ na roveň Bohu, ale řetězce následků svých činů už jaksi nedohlédneme.
Faktem je, že projekce a potlačování naší vlastní temné stránky jsou přirozené psychické mechanismy. Co je však zřejmě ze života posledního desetiletí? Naše společnost je povýšila na životní styl. Kdykoli se cítíme jako hrdinové v boji za pravdu, radím všem si rychle všimnout, že už zase držíme meč. Ale mnohdy nevíme ani proč a proti komu jej zvedáme.
Ego, projekce a evoluce lži
Ego není démon, kterého by bylo třeba vyhnat. Je to manažer našeho vnitřního podniku, občas přehnaně ambiciózní, občas jen přetížený. Má jediný úkol: udržet pořádek ve světě, který se mu zdá chaotický. To, co nazýváme „já“, je vlastně jeho kancelář. Tam se denně vyřizují a podepisují všechna rozhodnutí, která nás udržují pohromadě.
Jenže ego má i svou stinnou stránku. Rádo vypráví příběhy o tom, že ví něco lépe než ostatní. Že právě ono nejlépe chápe svět. Že se obětuje „pro dobro“. A právě v těchto chvílích se z původně ochranného mechanismu stává despota. Projekce a potlačování, ty jeho dvě staré sekretářky, pak pilně přepisují realitu podle jeho diktátu.
Projekce je způsob, jak se vyrovnat s tím, co v sobě nechceme vidět. Přehodíme to na někoho jiného, to on je ten, kdo je arogantní, on je slabý, on je sebestředný. Faktem je, že to funguje. Uleví se nám. Na chvíli. Jenže zároveň tím popíráme kus sebe, který by mohl růst.
Ego se tím brání evoluci, i když se navenek tváří, že ji podporuje. Potlačené části se vynořují v nových kostýmech: spiritualita, aktivismus, morální čistota. Když zabíjíme své ego, obvykle se jen převlékne za anděla. A zatímco my si tleskáme vlastní iluzi proměny, ono si zapisuje další bod do tabulky skrytých vítězství lží.
Z evolučního hlediska není vlastně lež anomálií, ale nástrojem přežití. Zvířata se maskují, lidé se stylizují. Kamufláž má svůj biologický smysl, chrání nás. Jenže co když se z ochrany stane posedlost? Co když začneme ze strachu v srdci maskovat i to, co je v nás pravdivé?
Pak lež přestává být zbraní proti predátorům a stává se architekturou našich vztahů. Tváříme se, že jsme upřímní, ale jen do té míry, dokud nám ta upřímnost neublíží. A ego si spokojeně mne ruce, přežilo totiž další den.
Když se nad tím člověk zamyslí, evoluce má smysl pro černý humor. Dala nám rozum, abychom poznali pravdu, a ego, aby nám ji překládalo do snesitelné verze. A my pak žijeme v její nejměkčí verzi reality, kde se dá všechno zdůvodnit, i lež, i boj, i spása.
Když dobro přeroste v moc
Z individuální psychiky se pomalu přeléváme do kolektivních systémů našeho života. To, co v sobě jako jednotlivci potlačíme, se dřív či později objeví v našich institucích, v politice, v náboženství, v zákonech i v médiích. A společnost, která odměňuje jenom moc a zisk, je jen rozšířeným egem, které dostalo globální rozpočet.
Ego v měřítku jednotlivce touží po uznání. Ego v měřítku civilizace touží po nesmrtelnosti. Staví památníky, mrakodrapy, značky a ideologie. Každé nepravé „my“ se chce stát středem dějin. A právě tehdy, když si celá společnost začne namlouvat, že koná dobro, je nejnebezpečnější. Protože „dobro“ se stává zbraní, kterou lze ospravedlnit cokoliv.
Lež je zde už ne osobní slabostí, ale strukturou. Její sofistikovanou verzí je rétorika, jazyk, který umí říct „pomoc“, zatímco to znamená „kontrolu“. Inu, každé impérium začíná s vizí záchrany. A každý systém, který slibuje svobodu, postupně přechází do formy, v níž svobodu musí „řídit“.
Je to paradox, který zrcadlí náš vnitřní boj: čím více se snažíme svět napravit, tím víc jej křivíme. Záměr zůstal čistý, ale nástroje mezitím převzalo ego. Z dobra se stává výkon, z pravdy marketing, ze soucitné pomoci investice. A z obyčejné lásky B2B vztah.
A my se divíme, že svět se chová přesně jako my sami, že bojuje o přežití namísto snahy o rovnováhu. Každý stát, firma i rodina jsou jen různé velikosti téže arény. Liší se pouze kapacitou hlediště.
Skutečná transformace společnosti nezačne vnější revolucí, ale pohledem do vlastního nitra, se snahou ho upřímně pochopit. Dokud totiž budeme chtít vyhrát, nikdy nezmizí soupeř. A dokud budeme chtít být „na té správné straně“, budeme stát stále zavření, jen v jiné kleci. Dobro, které přeroste v moc, se nakonec stane formou strachu.
Milost místo boje
Když se člověk unaví z vlastního spasitelství, začne chápat, že milost není slabost, ale ticho po bitvě. Není to ani soucit, ani láska v obvyklém smyslu. Milost je prostor, ve kterém přestane nutit věci, aby se děly.
Láska má totiž svůj rytmus, svůj čas. A ten se nedá urychlit vůlí, ani vynutit modlitbou. Jak praví Píseň písní: nebuďte a nezburcujte lásku, dokud nebude chtít sama. Láska není projekt. Je to dech vesmíru, který se v srdci probouzí jen tehdy, když z něj zmizí strach.
Laskavost není odměna za poslušnost. Je to návrat k rovnováze, kterou jsme nikdy neztratili, jen ji přehlušili vlastním hlukem. Když se přestaneme modlit k Bohu, aby změnil svět, a poprvé ho místo toho necháme být, teprve tehdy se děje odpuštění.
Láska, která je tlačená, se mění v moc. Láska, která se bojí, se mění v závislost. Ale milost, ta prostě je. Nedělá rozdíly mezi dobrem a zlem. Připouští, že obojí má své místo. V tom spočívá její síla, ke svému vítězství nikdy nepotřebuje vítěze.
Není náhodou, že ti nejhlubší duchovní učitelé mluvili o „pokoji“, a ne o vítězství. Mír, který přesahuje rozum, není pocit. Je to souhlas. Když se člověk smíří se svým egem, neznamená to kapitulaci, znamená to, že už obě strany mají své hranice, a tak není proč bojovat.
A až tehdy se láska může probudit sama.
